Portrét - 2. Drž se zuby nehty!

Anotace: Valerie zjistí, že její otec si o ní myslí to nejhorší a proto se rozhodne to zlepšit. Jaké bude pro ní překvapení, které se skrývá v knihovně?

2. Drž se zuby, nehty!

Potupena nejen ve škole, ale i doma to už je na člověka jako jsem já flegmatika taky dost. Táta běsní, protože se mu nelíbí jakou mu dělám ostudu a nebere si tedy do pusy servítky. Až ho musí mamka chvilkami klidnit. Když jí však tatínek řekne, s kým a co jsem dělala ve školním výtahu, přidá se k jeho výčitkám. „Copak jsi se zbláznila Valerie. Tahat se s tím klukem, bůh ví co je to zač. Určitě nemá ani moc slušné rodiče, když mu dovolí se takhle chovat.“ Nesnáším, když posuzuje lidi podle toho jaké postavení mají rodiče a proto se naštvu a zastanu se ho i když mě dnes vytočil na maximum. „Mami prosím tě člověk se přece necení podle peněz v peněžence a nebo podle toho jací jsou jeho rodiče. Tvoje maminka je taky uklízečka a to se za ní stydíš nebo co? Je pro tebe odpad?“ Na tohle téma se semnou prý nebude bavit a samozřejmě si mám dát pozor na pusu. Neřeknu, proto na svoji obhajobu už nic a chci odejít do pokoje. „Kampak?“ zděsí se taťka. „Jdu do pokoje, mám stejně domácí vězení je mi to naprosto jasné.“ On však ještě neskončil a to protože si už i můj učitel fyziky stihl stěžovat jak jsem dnes pracovala o hodinu. Proto si vyslechnu ještě další přednášku a musím se ji prý doučit a on mi pomůže. To mám radost, pomyslím si ale nahlas neřeknu nic.
Nechápu jak si může někdo po tak dlouhé době pamatovat všechno ze školy, já třeba až vyjdu z tohohle bubákova tak nebudu vědět, že ekonomika a účetnictví jsou dva stejné předměty a jedná se v obou případech jen o počítání peněz. Táta si toho ale zapamatoval asi dost, když vidím jak do mě večer hustí informace, které jaksi nepobírám. Po hodině proto mám hlavu jako střep a těším se až odbije půl osmá a on se přestěhuje k televizi na televizní noviny, bohužel to bude až za hodinu takže zbývá ještě hodiny mučení. „Chápeš to?“ vyruší mě ze snění a já jen nadskočím. „Děláš si ze mě srandu nebo co? Copak jsi mě nevnímala a já si to tady vysvětloval do větru?“ zhrozí se. „Kdepak, jen už mi to neleze do hlavy. Měli bychom dnes přestat abych se mi nepřehřál mozek a já neměla mrtvici“ začnu vtipkovat. On ale na vtipkování nemá náladu a proto bouchne rukou do stolu a odejde ke dveřím. Vyhrála jsem jak se zdá, on mě ale poslední větou dost dorazí. „Nechápu jak si můžeš myslet, že nějaký mozek ještě máš!“ Prostě mi jasně řekl, že jsem blbá jestli jsem to správně pochopila!!!
Moje rodina mě nenávidí a myslí si že jsem k ničemu tyhle myšlenky mě trápily celou cestu do školy, že jsem si až na poslední chvíli všimla Jiřího, který na mě čekal u brány. Snažila jsem se mu vyhnout, ale zastoupil mi cestu a stáhl k sobě. „Co zase chceš“ rozčilovala jsem se a snažil se z jeho rukou dostat. „Uklidni se, nechceš přece aby nás zase tvůj tatínek viděl viď?“ Držím se proto zuby nehty, abych mu již vybledlý obtisk neobnovila. „Chtěl jsem ti jen dneska pozvat do kina“ dodá po chvilce. Koukám jako z jara, nechápu proč zve zrovna mě. Naše vztahy do včera byly hrozné a po včerejšku jsou z mojí strany sympatie k němu přímo příšerné. „Prosím tě nech si tu komedii a laskavě mě pusť!“ Poslechne mě a opravdu mě pustí. „Nepůjdu s tebou nikdy nikam to si pamatuj a hlavně se nezapomeň pochlubit kamarádům“ odvětím naštvaně a zmizím za bránou školy. Mám snad na čele napsáno JSEM BLBÁ nebo proč si to všichni sakra myslí?
Ještě že dnes fyziku nemáme, protože bych asi profesora a hlavně tatínka nepotěšila tím, že stále nic neumím. Zato se na nás vyřádí učitelka češtiny, která přinese do třídy seznam povinné četby a začne nám cpát do hlavy miliony informací a jmenovat knížky, které bude u maturity chtít abychom znali. Sice čtu ráda, ale co je moc to je moc. Dvacet knížek nemůžu přelouskat ani kdybych se rozkrájela. Zvláště když nás upozorní, že z té první chce vypracovat stručný výpis toho oč tam jde a to už do příští hodiny, cože je zítra. Dokonale mi tím zahrabe šanci si dnes vyrazit ven a malovat. Místo toho budu muset zajít do knihovny a knížku se snažit přečíst a vypracovat výpisky. Nadšení koukám číší ze všech, když se jeden přes druhého domlouvají kde se dnes sejdou a kde si budou moci stáhnout dílo z internetu. Nejprve mě to taky napadlo, jenže už to vidím že bych si stáhnula něco stejného jako někdo jiný ze třídy a byl by průšvih na světě. Jenže já si další průšvih už dovolit nemůžu a musím se alespoň pokusit odmaturovat.
Nesnažím se najít knížku sama a proto hned oslovím knihovnici a řeknu jí co přesně hledám. Ona mi ochotně pomůže a podá mi do rukou výtisk Pověstí a bájí ze starověkého Říma a Řecka, kde bych si měla dohledat příběh o známém městě Trója. Nezbude mi nic jiného než knihu prolistovat a zjistit, jestli opravdu v této knížce něco zajímavého najdu. Najednou se za mnou ozve cizí chlapecký hlas. „Tohle není dobrý čtení.“ Otočím se po jeho hlase a koukám do těch nejtmavějších očí jaké jsem kdy viděla. „Já musím vypracovat povinnou četbu víš, jinak bych si taky vzala něco zajímavějšího samozřejmě“ začnu se obhajovat. On se jen usměje a kývne směrem k jinému regálu. „Tohle je lepší“ podá mi knížku My děti ze stanice ZOO. „ O téhle knížce jsem toho slyšela dost, ale s Trójou to nemá nic společného takže mi nepomůže“ odvětím. On jen zakroutí hlavou čímž dá najevo svůj nesouhlas. „Kdepak tohle je realita, kdežto tohle pohádky“ začne mě přesvědčovat. Proto si přece jen knihu vezmu, aby měla jeho dušinka klid. „Kdybys chtěla poradit s tímhle tak já to doma mám určitě ještě vypracované doma. Tak klidně ti to půjčím“ nabídne se velkoryse. Jak to že mi chce cizí kluk pomoci sakra. „No já…“ chci odmítnou, ale nenechá mě to dopovědět a skočí mi do řeči. „Dobře vezmi si tohle a já na tebe počkám venku. Bydlím tady kousek.“ Nestačím ani zaprotestovat a už je přede dveřmi budovy. Proto se rozhodnu přijmout jeho nabídku, ale pověsti si stejně ponechám jako tu druhou knihu. Jakmile vyjdu před budovu, nikde ho už nevidím a uvědomím si, ne jsem udělala dobře a knížku si vzala. Opravdu jsem tak blbá nebo…?! Nemůžu si to domyslet, protože za zadkem mi zaburácí motorka a on se z ní usmívá. Je tak zajímavý, že z něho nemůžu spustit oči a prostě mu musím důvěřovat. „Vezmi si ji“ podá mi svoji helmu. „A co ty?“ vyděsím se a váhám jestli nastoupit. „Já jsem zkušený a je to taky kousek, to už jsem přece říkal ne?“ dodá a poplácá na místo za sebou. Usadím se a chytnu zezadu za držadlo. On však nesouhlasí a donutí mě chytnou se ho okolo pasu. Prý jestli jedu poprvé tak je to spolehlivější.
Cesta trvala tak dvě minuty, přišlo mi to že jen co nastartoval tak jsme slézali. „Hele to opravdu musíš takový kousek jezdit motorkou?“ začala jsem do něho rýpat. On si ode mě převzal helmu a usmál se. „Já jsem takový lenivý tip a nemýt naše máma doma nové koberce tak bych i z místností přejížděl.“ Tomu se musím upřímně zasmát a vidím, že mě přitom pozoruje. Proto se rychle uklidním a zařadím po jeho boku. Jen co vejdeme do dveří zahrady přiřítí se veliký pes tipovala bych že rotvajler a skočí na toho kluka. „Lehni slyšíš, teď si hrát nebudeme. Mám návštěvu!“ upozorní psa. Ten jak kdyby tomu rozuměl se podívá za svého pána a zjišťuje kdo je ten nezvaný návštěvník. Snažím se být v pohodě aby necítil strach, ale jaksi mi to nejde, protože pejsek vycení zuby a začne se ke mně plížit. „ON mě sežere“ začnu plašit. „Kdepak jen nezačni utíkat, myslel by si že si chceš hrát“ upozorní mě a podrží psa za vodítko. Proto se okolo něho prosmýknu a vidím jak mě pes sleduje. Ani nevím co se stane, ale pes se rozběhne přímo ke mně a já i přes upozornění toho kluka s řevem začnu utíkat. „Pomóóóc“ křičím jak blázen a pádím k nejbližšímu stromu. „Vylez na něj a drž se hlavně“ vykřikne ten kluk a já ho mile ráda tentokrát poslechnu. Stačím akorát vylézt do příslušné výšky, když pes doběhne ke stromu a začne vyskakovat. Sedím tam jako vyděšená kočka a třesu se strachy jako osika. Po chvilce doběhne i ten kluk a směje se jako blázen. „Tedy běháš rychle, to naši pošťáci takhle neumí.“ Mě to tak vtipné nepřipadá. „Víš co odveď si ho a já odejdu. Pobavil jsi se snad už dost ne?“ začnu běsnit. On se uklidní a odvede psa pryč. Jakmile ho zavře do boudy začnu slézat a balit se k odchodu, protože knížky a tašku jsem cestou odhodila, abych běžela rychleji. „Kam jde?“ zděsí se ten kluk. „No musím už jít a i tak jsem se dost znemožnila ne?“ On mě odejít nenechá a zavede mě i přes moje protesty do domu. Tam je klid, takže jsem ráda že mě nečeká další trapas a to seznamování s rodinou. Najednou si uvědomím, že ani mi dva se navzájem jménem neznáme. On mě odvede do svého pokoje, který je typický pro kluka. Všude plakáty chlapeckých skupin, ale nejvíce mě zaujme mega plakát napůl nahé dívky, která mu visí přímo nad postelí. Je mi jasné proč!
Konečně se vrátí do pokoje a donutí se posadit na postel, neboť připravil pohoštění. Podá mi sklenku s džusem a sám si vezme druhou. „Takže na seznámení co?“ navrhne a nakloní svoji skleničku k té mé. „Jsem Valerie“ přestavím se a přidám úsměv, protože on se směje pořád a moc mu to sluší. „Já jsem Alex“ představí se taky a naše skleničky o sobe konečně cinknou. I při pití z něj nespouštím oči, protože to si uvědomí, že to jméno se k jeho obličeji přímo hodí.
Strávím u něho asi dvě hodiny a pořád se máme o čem bavit. Vypráví mi jaké žánry knížek má rád a pak taky jako muziku, vlastně se k mému referátu dostaneme až ke konci a on začne ve svých šuplících hrabat aby to našel. Nakonec mi podá celé desky a prý abych si to nechala, kdybych potřebovala další knížky. Dokonce mi navrhne mě odvézt domů a to mile ráda souhlasím. Už takhle jsem měla být doma a tuším, že bude opět přednáška. Je mi to, ale jedno neboť jsem strávila odpoledne tím nejpříjemnějším způsobem.
Alex mě odveze kousek od baráku, protože si nepřeji jet až přímo k nám. Rozloučíme se docela rychle, protože ho prý shání už jeho brácha a jede ho vyzvednout na fotbal nebo co. „Měj se hezky a zase někdy?“ rozloučím se. Alex se usměje a nasadí si helmu, kterou mu vrátím. Pak si ji ale ještě sundá a dá mi pusu na tvář. „Já se stavím někdy pro tu četbu jo a nebo mi ji přineseš ty?“ zavtipkuje. „Kdepak k vašemu domu se už sama nepřiblížím“ zhrozím se a oba si vzpomeneme na můj dnešní výstup a dalších pět minut se tomu smějeme. Počkám až odjede a stále koukám směrem, kterým odjel.