Víla s nečistou krví

Anotace: Co všechno může způsobit láska jednoho mladíka k lesní panně

Černovlasá dívka se rozhlédla kolem. Ocitla se v uprostřed lesa. Sama. Ve tmě. Byla postavou drobná, štíhlá. Zelenýma očima se dívala na svět. Nevěděla, kde se tu vzala, vlastně si na nic nevzpomínala. Podívala se na své nahé tělo. Snažila se zakrýt se rukama, ale šlo to ztěžka. Jen zakryla prsa, odhalila svůj klín a naopak. Po chvíli své počínání vzdala a tichým krokem se vydala kupředu. Ani větvička nezapraskala, ani lístek nezašuměl pod jejíma nohama. Jakoby se vznášela. Její kroky opravdu připomínaly spíš pohyby tanečnice. Elegantními pohyby došla až na mýtinku k malé studánce.
Poklekla před ní a ponořila ruce do chladivé vody. Hltavě pila vodu, kterou si dávala k ústům. Najednou se jí zmocnila hrozná únava. Cítila se, jakoby ji drtil kámen, který na ní padl. Lehla si do orosené trávy a zavřela oči. Za pár chvil usnula. A zatímco odpočívala, bděl nad ní měsíc s hvězdami, aby se jeho chráněnce nic nestalo.
Ve snu se viděla, jak běží lesem jako ještě malá holka v ušmudlaných šatech, které jí na poslední chvíli spíchla matka. Děvčátko mělo obleček špinavý od bláta. Utíkala po cestičkách a pěšinách až do vyčerpání. Už dávno nevěděla, kam ji nohy nesly. Najednou se jí nohy podlomily, a ona klesla na kolena u jedné z vysokých skal. Zhluboka oddychovala, když uslyšela šum nařasených látek. Zvedla hlavu, aby se mohla podívat na neznámého člověka. Ihned se sen přesunul na jiné dějiště. Tentokrát se v něm ocitla už jako dospělá, s havraními vlasy po pás a sněhově bílou pletí. Tělo měla oděné do průsvitných pavučin a na hlavě jí trůnil věnec z lučního kvítí. Na palouku tančily ještě jiné dívky. Bylo jich snad dvacet. Divoce se otáčely v rytmu vánku a poskakovaly sem a tam. Už se k nim chtěla dívka přidat, když z reje vyběhl vyčerpaný mladík. Upadl na zem a snažil se znovu zvednout. Nemohl však. Byl příliš vyčerpán. Ucítila bodnutí u srdce, když ho tak spatřila. Okamžitě se k němu naklonila a svou muší silou mu pomáhala na nohy. Potom sen skončil a ona se probudila.
Ležela stále nahá vedle studánky v orosené trávě. Ztěžka oddychovala. Zmocnil se jí podivný pocit. Nikdy ho ještě nezažila. Nevěděla, jestli se bojí nebo je jen rozčilená. Otevřela své smaragdové oči a spatřila nad sebou dvě hlavy dívek s věnečky přesně tak, jak je viděla ve snu. Podávaly jí ruce na pomoc. Přijala je a s jejich pomocí vstala. Najednou kolem sebe uviděla všechny ty krásné tváře z reje z palouku. A pak ještě jednu osobu. Objevila se před ní jako duch. Byla to lesní královna. Její oděv se nevyrovnal nikomu z malého shromáždění. Pavouci si dali velmi záležet, když šaty šili. Nasbírali spoustu květin, barevných lístků z opadavých stromů, vzácných trav a peříček z ptáků. Ve vlasech na první pohled tak mocné ženy, se blyštěly perly. Dívka s havraními vlasy tušila, že by měla prokázat úctu, ale neudělala to. Najednou si vzpomněla na všechno. Jak se objevila nahá v lese, proč, a hlavně kdo byl ten mladík. Královna jí vlídně pokynula a kolem stojící víly mladou ženu oblékly do pavučin přesně tak jako před tím. Měsíc se usmíval a děkoval všemu co znal, že se mladé víle, jejíž duše zbloudila, dostalo odpuštění.
Nastala další noc a lesní divoženky se opět objevily na palouku. Tančily a vlnily se pod dohledem noci. Mezi nimi i ona. Otáčela se, skákala, vznášela se nad lučními květy, když si všimla opodál stojícího kamene. Přestala skákat a křepčit. U srdce ji znovu zabolelo. Donutila své nohy, aby pomalu došly k onomu kameni. Bylo jí jedno, jak je její počínání troufalé. Ostatní víly zděšeně upřely zraky na šedivý kámen a její malou ruku, kterou jezdila po studené hmotě. Její myšlenky se přesunuly zpátky do dávné minulosti, kterou na pár let zapomněla, a která se teď neúprosně hlásila o slovo.
Vzpomněla si na své dětství. Jako malé děvčátko si pamatovala na matku. Pro krásnou mladou ženu bylo její děvčátko vším po té, co na manžela spadl kámen v dole. Upnula se k ní. Pro ni se znovu vdala. Svého nového muže neměla moc ráda, i když se o to ze všech sil snažila. Na dveře mu bouchalo už slušných pár let. Břicho se začalo valit přes pásek u kalhot a vlasy pomalu šedivět. Zato ale oplýval malým statkem a pár poli. Možná proto si ho vzala. Co mohla také dělat, když žila v malém domku na okraji lesa, poslední krávu jí sebral rychtář za dluhy za mouku a v kolébce spalo malé děvčátko? Čím víc ale dítě rostlo, tím více vzrůstala nechuť k tomu upatlanému muži po jejím boku. Dcera se totiž stále více podobala svému otci, a tak dál oživovala vzpomínku na zesnulého muže. Statkář nebyl hloupý a dal si těch pár dohromady. Začal to malé děvče nenávidět. A jednoho dne dívenka nesnesla dále to utrpení páchané otčímem a utekla.
V lese se jí ujala velmi krásná žena. Lesní královna. A udělala ji jednou ze svých družek.
Aby dívka zapomněla odkud pochází a plně přijala svůj nový život, přála si její nová paní, aby pila vodu ze studánky na mýtince. A děvče hltavě pilo, až jednoho dne vzpomínky zcela vymizely. A s nimi i dívčin zpěv.
Byla už dospělá. Konečně mohla tančit s ostatními při měsíčním svitu a zpěvu lesní zvěře. S radostí se chytala s vílami za ruce a utvářela kroužek. Cítila se šťastně. Cítila se jednou z nich.
Po nějaké době jednou v noci šlápla na kamínek a poranila si nohu. Padla ztěžka do mechu a natáhla bolavou nohu. Chvíli si prohlížela maličký potůček krve, když zapraskala kdesi za ní větvička a křoví se rozhrnulo. Vyšel z něj mladík. Trochu sebou cukla, jak se polekala, ale vzápětí na něm mohla oči nechat. Upoutaly ji na první pohled jeho havraní vlasy. Všechny víly měly vlasy světlé, jen ona byla výjimkou. A teď se setkala s černovlasým člověkem. Poklekl před ní a jemně jí ošetřil nohu. Po celou dobu ho nepřestala pozorovat. Pomohl jí na nohy. Až teď si plně všimla jeho urostlé postavy, širokých ramen, svalnatých rukou, opálené kůže. Chtěl se ji zeptat ne spoustu věcí, ale neměl čas. Najednou zmizela. Jako duch. A on zmateně pobíhal po lese a hledal ji.
Potom se vracel každý den ve stejný čas na stejné místo přesně tam, kde ji potkal. Po dvou měsících, když už ztrácel naději, se dočkal. Objevila se před ním stejně záhadně, jako tenkrát, když zmizela. Byla si plně vědoma jeho stálých návratů. Pozorovala ho, aniž by to věděl. A ještě někdo si všiml jeho příchodů. Lesní královna.
Schůzky se stávaly stále častější a černovlasá víla si začala uvědomovat, že je tady něco špatně. Nevěděla ovšem co. Jednoho letního večera, když se vedle sebe procházeli a ona naslouchala jeho povídání, dávno už si zvykl, že ona nemluví, se kolem nich objevily její družky. Žárlivě uchopily mladíka do svých rukou a začaly s ním tančit divoký tanec, který málokterý člověk přežil. Havraní dívka si brzy uvědomila, o co tu jde. S pocitem strachu o něj, na sebe a na hněv své paní vůbec nemyslela, se mu vrhla na pomoc. Skočila mezi zběsilý rej a vytáhla ho ven. Okamžitě se zvedl silný vítr, z nebe uhodilo několik blesků a na nic si už nepamatovala.
Stále hladila kámen svou drobnou rukou. Po tvářích se jí začaly kutálet první slzy. Královna, její paní, jí velkoryse odpustila, protože dívce v žilách kolovala lidská krev. A ona cítila k téhle nepravé víle hlubokou náklonnost. Zachránila jako malé bezbranné děvčátko a ona mohla chybovat. Vždyť chybovat je lidské. Víla s lidskými city si uvědomila celou svou situaci s nebývalou hořkostí. A její odpuštění, a vlastně i záchrana, spočívala v potrestání mladíka, který se do ní zamiloval. A přitom se choval tak lidsky. Nechtěla odejít od kamene, ve který se proměnil její obdivovatel, její láska.
Kupodivu dívku za tento čin a chvíli slabosti nečekal žádný trest. Lesní paní opět přivřela oči nad jejím počínáním. Ale chlapce, teď už jen velký balvan, nechala dál stát na palouku, kam noc co noc přicházely lesní panny tančit. A i když pršelo, foukal silný vítr, mrholilo, nebo jen svítil v poklidu měsíc, sedávala u něj smutná víla s havraními vlasy a nechávala hvězdy, aby mu vyprávěly její příběh.