Musím pryč

Anotace: Všechno nás pronásleduje celý život i chyby, které opakujeme stále znovu...

„Jaká byla?“ zeptala se opatrně, hlas se jí znatelně třásl.
Posadil jsem se vedle ní na postel. Odtáhla se, obličej zkřivený bolestí.
Vážil jsem slova a nakonec odpověděl, „byla ti hodně podobná.“ Znělo to trochu ironicky, slova jsem nikdy neuměl volit správně.
Sebrala rámeček s fotografií Sophie, vypadala na fotce šťastně a nesmírně živě. Moje vzpomínky už vybledly, ale zůstal nádech viny. Jen občasné noční můry vyvolávaly minulost.
„Sakra proč jsi mi to neřekl?“ odmlčela se. „Po třech letech bych čekala trochu důvěry...“ přitáhla si dlaněmi kolena. Hlavu měla skloněnou, nechtěla se na mě dívat, tohle jsem už za ty roky znal. Světlé vlasy jí přepadaly přes obličej, ale přesto jsem dokázal určit bledost její tváře. Byla krásná, něžná a stejně zranitelná jako Sophie. Ta podoba mě dojímala nebo možná spíš doháněla k šílenství.
„Nechci to probírat bylo to dávno.“ odpověděl jsem s chabě předstíraným klidem v hlase.
„Minulost ovlivňuje přítomnost, sakra proč nechceš mluvit o svojí minulosti, já ti důvěřuju. Víš o mně všecko!“ vyhrkla.
„To je pravda,“ odfrkl jsem, znělo to tvrdě, proto jsem pokračoval. „Nic z toho by se ti nelíbilo.“
Viditelně se otřepala a přisedla si a lehce mě pohladila po rameni.
„Miluju tě,“ řekla, znělo to zoufale upřímně.
Čekala odpověď, ale já jí nemohl říct, co tolik chtěla slyšet, v tu chvíli už jsem jí nechtěl ublížit.
Smutně ke mně zvedla obličej, „co se stalo Sophii?“
Pravda byla tvrdá, ale chtěla jí. „Sophie si podřezala žíly...kvůli mně.“ odmlčel jsem se. „Našel jsem jí ve vaně a už bylo pozdě.“
Vytřeštila oči, v tu chvíli jsem věděl že je konec, nemám právo zničit život i jí. Svíralo se mi hrdlo, protože jsem věděl, že je čas lhát, ublížit jí a zachránit.
„Potom jsem potkal tebe, byla jsi jí tak nesmírně podobná, když jsem byl s tebou necítil jsem pocit viny. Všecno bylo, jako by tu byla Sophie a nic se nestalo...“
„Byla jsem jenom náhrada, zadostiučinění?“ vzlykla.
„Ano,“ musel jsem odvrátit tvář. Matně jsem si uvědomil, že je další žena které jsem zničil život.
„Odcházím, nehledej mě.“ řekl jsem naprosto ledovým hlasem.
Vzal jsem z věšáku bundu a naposledy se podíval na ženu, kterou miluji zhroucenou na posteli v slzách.
Bylo to kruté, ale byl čas odejít....zase.

Uslyšela prásknutí dveří,jako v mrákotách jí v koupelně zaujmula pohozená žiletka na okraji vany...


...pokojem se rozezněl výkřik, jen chvatně si uvědomil, že jeho. Posadil se na postel a zhluboka dýchal, snažil se vzpomenout, kde je. Na druhé straně postele ležela Sophie a spokojeně spala. To všechno byl sen? Položil se na zpět lůžko, objal jí a spokojeně usnul...