Naděje a sny- část první

Anotace: Opět jinam..

Pomalu se už blížíme k mému novému domovu. Třetí rodina během dvou let, doufám že se zase brzy nebudu stěhovat zpět do dětstkého domava, není to tam vůbec hrozný,ale někdo mě chce tady. Já bych tu zase chtěla mé kamarády, jenže to bohužel nejde. Ale stoprocentně vím že za nima budu chofit. ,,Těšíš se na svůj nový domov?“ zeptá se mě ,,naše“ opatrovnice Katka. ,, Jsem docela zvědavá“ řeknu a myslím to vážně. Už jsem si docela na to stěhování zvykla. Vzpomenu si na dvě předchozí bydliště, pamatuju si když jsem poprvý přišla do dětského domova, s rodičema jsme měli nehodu, já jsem jako jediná přežila. Bylo mi tehdy jen 7 let. Když jsem tam poprvé přišla, nevěděla jsem co se stalo, myslela jsem si že jsi pro mě rodiče přijdou a půjdeme zase zpátky domů. Ale postupem času jsem si začala uvědomovovat že jsou to jen sny, představy a naděje. Brečela jsem vždy témeř do noci.. Ve 13 letech jsem začala kouřit, pak už to bylo horší a horší.. Ve 14 jsem se dostala do jedný party, kde kouřili, hulili, pili alkohol a někteří dokonce i brali drogy. Začala jsem hulit, pít alkohol, zatahovat školu, na opatrovnice jsem byla drzá, o půl roku později jsem dokonce začala brát i drogy. Ale na to nechci vzpomínat, protože právě kvůli tomu jsem se dostala zpátky. Musela jsem začít chodit do školy a přestat se vídat s tou partou. Hodně mi pomohli lidi z dětského domova, oni byly moje rodina, moje opora. ,, Už jsme tady.“ řekla Katka a usmála se na mě. To ona byla jedna z těch kteří ve mně věřili že to všechno zvládnu. Začnu si prohlížet dům, je hrozně veliký, před gáraží stáli 3 auta, vypadala to že na hladovku trpět nebudou, uvažovala jsem v duchu..

,,Ahoj Moniko,“ přivítala mě má adoptivní matka, ,, doufám že se ti tu bude líbit.“ řekně a usměje se na mě. ,,Ahoj, ty jsi doma sama, kde je Radek?“ podivím se, ale taky se na ni usměji. Ze všech mých ,,matek“ je řekla bych asi nejvíc sympatická. ,, Je v práci, měl by přijít tak za 2 hodiny.“ ,,Čau“ ozce se za ní až se málem leknu. Kdo to je? Podívím se v duchu. ,,Čau, ty seš..??“ ozvu se. ,, Promiň, já jsem Lukáš.“ představí se, ,, tvůj novej brách.“ dořekne to a vesele se na mě zašklebí. ,, Aha, já jsem Monika.“ odpovím na seznámení. ,, Pojď odvedu tě nahoru.“ řekne Lukáš. Vezmu si svoje tašky a kufr. Lukáš mi s tím pomůže, jdeme nahoru po shchodech do patra. Jsou tam jen troje dveře. Zrovna přemýšlím kde asi budu mít svůj pokoj, když mě Lukáš zavede do pokoje hned napravo. Pomalu otevřu dveře a podívám se do velkého, moderně zařízeného pokoje. Vejdu do mého (odteď) pokoje, postel je postavená vedle balkónu napravo. Vedle dveři taky napravo velké zracadlo se židli, dále tam mám dvě skříně, počítač, stůl se čtyřma židlema. Odložím tašky před skříň, jdu si sednout ke stolu, Lukáš si sedne vedle mě. ,, Doufám že se ti tu bude líbit.“ ,, Taky doufám, moc se mi tu líbí, rozhodně je to tu lepší neý v těch přechozíš.“ odpovím mu. ,, Bydlí tu ještě někdo kromě tebe a rodičů?“ ,, Ne, bydlela tu moje ségra.“ odpoví mi se smutkem v očích. ,,Aha.". Pochopím že se stalo něco o čem nechce mluvit. ,,Málem bych zapomněl zítra se tu bude grilovat, pozval jsem pár lidí, naši budou u tety přes víkend." Mkrne na mě, usměje se a odejde. Přejdu k posteli, je docela velká. Pozoruji svůj novej pokoj, lehnu si na postela začnu přemýšlet o zítřku.. Jací budou ti lidi..??, Jak mě vezmou..?? Nebudou mě odsuzovat protože jsem z Dětského domova?