SASUKE VS. SAMUEL

Anotace: Taková moje romantická blbinka:) název je děsnej, ale nic lepšího mě nenapadlo.

SASUKE VS. SAMUEL

„Itami hodoki, kokoro hodoki, kage o hodoki...“ Zní mi do uší a já si v duchu zpívám s hlasem. Právě jdu domů a už se nemůžu dočkat až si pustím nějaký díl nějakého anime.
Anime je můj život, Naruto, Vampire Knight, Yu Yu Hakusho, Pokémon, Bayblade a další. Prostě jakékoli japonské animáky. Ostatně celkově Japonsko je můj život. Oblíkám se do harajuku stylu, miluju anime, učím se japonsky, a poslouchám japonskou hudbu, ale taky ne všechnu. Abych pravdu řekla, tak An Café je asi jediná japonská kapela, kterou poslouchám. Jinak u mě vládne Drum'n'bass, sountracky, nebo pop.
„Ahoj tati.“ Zakřičím na tátu ode dveří, jen co vyndám sluchátka svojí MP3 z uší a zuju svoje bílé boty na vysokém podpatku a široké platformě.
„Ahoj Andy. Tak co ve škole?“ Obvyklá otázka.
„Dobrý. Zase mě seřvali za to, že se nepřezouvám.“ Povzdechnu si a začnu si sundávat svoje barevné náramky z rukou.
„Holčičko, už jsem ti několikrát řikal, že se musíš přezouvat, je to ve školnim řádu.“
„Ale vždyť je léto, všude je sucho a holkám co nosí žabky, nebo conversky nikdo nic neřiká.“ Krčím rameny, je to pravda, jen mě pořád nadávají.
„Holt žabky a conversky nejsou tvoje škrpály na patnácticenťákovým podpatku.“ Usměje se na mě táta.
„Na tom něco bude.“ Chvíli ještě řešíme školu, nakonec mě můj drahý otec propustí, já si vlezu k sobě do pokoje, usměju se na veliký obraz mých oblíbených postav ze seriálů a sednu si k počítači.
Zaloguji se na chatu svou obvyklou přezdívkou o_oYuukura-_- a jdu do mojí oblíbené místnosti, jak jinak, než Animeworld. Mám tu několik přátel, se kterými si píšu téměř denně a každý den přijde někdo nový, kdo se chce o anime dozvědět něco nového. Občas se objeví i nějaké urážky typu, že anime je pro děti a, že bychom se tedy měli vrátit do plenek, nebo jak jsme trapní když čučíme na japonský animáky...ale nikoho to nijak netrápí. Nehledě na to, že jsem stálým správcem a v pravidlech místnosti je jasně napsáno, že se nemá urážet, takže skoro každý kdo tam vleze s tímto na jazyku, respektive na klávesnici...tak je okamžitě KICK. A vida, zrovna mi napsal můj kámoš, blázen do Naruta Mirek, s nickem Nuk-Ekusas.
Nuk-Ekusas:Ahojky, Kuri, jak ses měla?
o_oYuukura-_-:Čauky, no popravdě nic moc, zase mě ve škole seřvali, že se nepřezouvám.
Nuk-Ekusas:No jo, sundat ty tvoje škrpály není lehký viď:D
o_oYuukura-_-:Což o to lehký to je, ale nechce se mi. Připadám si pak hrozně malá:(
Nuk-Ekusas:Tak si kup nějaký bačkory na platformě:D
o_oYuukura-_-:Dobrej nápad, arigato, zkusim to:D
Nějakou dobu ještě řešíme s Nukym školu, pak se přesuneme k tématu nový díly Naruta a já se v šest omluvím, že musím jít neodkladně koukat na Animax. Výhoda satelitu... V osm přijde z práce máma, naservíruju jí večeři, kterou jsem za pomoci své starší sestry udělala během reprízy Yu Yu Hakusho, nehledě na to, že ji mám celou na DVD, a pak jdu zpátky do pokoje, v rychlosti udělat úkoly, kouknu na něco do školy, pak si vezmu do postele notebook, pustím si Vampire Knight a někdy po pátém díle usnu.

Ráno mě jako vždy vzbudí můj budík, na kterém mám nastavenou úvodní písničku z Pokémona. Vylezu z postele a jdu do koupelny, kde si rozčešu svoje růžovo modré vlasy, nasadím si umělou modrou ofinu, vyčistím si zuby a jdu do šatny abych si našla něco na sebe. Vytasím růžové tričko Hello Kitty!, růžové kraťasy a vrhnu se na doplňky. Do kraťas si navléknu modrý silný pásek, na krk navěsím modré a růžové korálky různých velikostí, na ruce navlečů roznobarevné náramky, na nohy si natáhnu černé nadkolenky, přes ně na levou nohu růžovo černou pruhovanou podkolenku, na pravou modrou a usměju se na sebe do zrcadla. Jako další se vrhnu na vlasy, které si natupíruju a nalakuju, nacvakám si do nich několikero barevnch sponek, pak se ještě nalíčím, černé linky a modré stíny stačí a jdu se obout. Pro dnešek si vyberu černé boty na vysoké platformě. V kuchyni si vezmu dvoustovku co mi tam nechala mamka na svačinu a jdu na autobus, který mě hodí na náš gympl.
„Koničiwa.“ Pozdravím Agátu, když vlezu do šatny. Zrovna se zouvá.
„Nazdárek.“ Odpoví mi a už letí do třídy. No jo, zase jdu o pár minut pozdějc, stává se. Ani se nezouvám a svižným krokem kráčím ke schodům, následně do druhého patra a do třídy, kde máme právě angličtinu. Vletím do třídy jako velká voda a zarazím se hned za dveřma, protože před tabulí právě stojí Sasuke...teda eh...kluk co se mu tak výrazně podobá až to hezký není.
„Andrea, where were you? You're late, again. It's third time in this week. And it's Thursday.“ Spustí na mě naše profesorka svojí šílenou výslovností. No jo, přeučená ruštinářka.
„Hello missis Vondráková. I'm sorry, but the fucking bus was late. Not me.“ Zazubím se na ní a jdu si sednout na svoje místo v zadní lavici.
„Andreo, jak se to vyjadřuješ?“ Zhrozí se nad mým fucking.
„Anglicky paní profesorko, máme přece angličtinu.“ Setřu jí a už ze svojí růžové kožené tašky tahám učebnici totálně počmáranou manga obrázky.
„No, to sice ano, ale mohla by ses vyjadřovat slušně, alespoň když máme hosta.“ Kouknu na kluka, který stojí za ní a je vidět jak mu cukají koutky.
„Osobně si myslím, že host už pár takových slov slyšel a to ne jenom v cizím jazyce. Nevypadá, že by byl z dob kdy lidi nevěděli jak nadávat, ani nevypadá, že by byl vychován tak aby dodržoval desatero. Nic ve zlym,“ kouknu na něj, „vypadá prostě jako normální teenager jako jsme my všichni a všichni klejeme i česky paní profesorko.“ Vorvanice už mi nic neřekne a radši se dál věnuje Sasukemu.
„Kde jsem skončila, než nás slečna Foltýnová přerušila?“ Rozhlédne se po třídě, mě ale okázale přehlíží.
„U pátého tématického okruhu.“ Napoví jí někdo z předních brázd.
„Ach, ano. Takže pátý tématický okruh se týká detailů v rodině, jako jsou datumy narození, svateb, co koho baví, jak kdo vypadá, pak následuje mé rodné město, politika v České republice, politika v jiných státech a tak dále. Je to napsané v prospektu.“ Podává mu přeloženou brožurku. Ach bože, už zase otravuje s maturitou. Vždyť jsme na začátku třeťáku.
„Děkuji paní profesorko.“ Poděkují jí kluk nádherným sametovým hlasem. Teprve teď jsem schopná si ho prohlédnout lépe. Má černé vlasy, vzadu natužené, vepředu splývající do obličeje, přesně jako Sasuke, velice špičatý obličej, temně hnědé oči, ve kterých se utopíte, když na vás pohlédnou (ne, že by se mi to doteď stalo), štíhlou postavu a aspoň 180cm. Na sobě má černé užší kalhoty, sněhově bílé tričko a na nohou converse. Jeho krk zdobí stříbrný řetízek a na prostředníčku levé ruky má masivní stříbrný prsten. Vypadá jako dokonalý gentleman. Když se na mě podívá, přímo do očí, rychle sklopím hlavu a začnu si na angličtinu čmárat další obrázek Kuramy.
„No, jediné volné místo je vedle slečny Foltýnové, tak se posaď k ní. A Radek nám zatím půjde říct svůj domácí úkol.“ Slyším ještě Vorvanici a pak už jen cítím vedle sebe pohyb, odsunutí židle a vedle mého obličeje dopadne černá luxusní taška přes rameno. Bojím se na něj jen podívat. Nejspíš by mě těma očima uhranul. Ale bože, co blázním, není to přece žádný maniak, ani upír, ani nic podobného, jen je nepopsatelně krásný.
„Můžu si to půjčit a kouknout se co berete?“ Ukazuje na můj sešit dlouhým prstem s krásně upraveným rovným nehtem. Já bych si svoje nehty ohlodala až do masa, kdyby mě máma nedotáhla na manikúru a nenechala mi udělat porcelánové, které prostě, které prostě neukousnu. To si spíš vylomím zuby. I když se o to snažím téměř pořád, tak to prostě nejde.
„Ehm, jo jasně.“ Těkám očima z jeho obličeje ke třídě a posunuju k němu sešit.
„Díky. Mimochodem jsem Samuel. Samuel Černý.“ Natáhne ke mně svou štíhlou, světlou ruku. Stisknu mu ji a vůbec není tak studená jak jsem čekala, že bude. Naopak je krásně teplá a hřeje.
„Um...Andrea Foltýnová.“ Představím se mu i já a radši se dívám do svého sešitu.
„Můžu ti ten sešit vrátit až zítra? Popravdě nejsem v angličtině nijak extra dobrý a nechci něco promeškat. Bohužel jsem nastoupil až teď, kdy se učí. Měl jsem...nějaké zdravotní potíže.“ Osvětlí mi situaci.
„Jo, klidně. A...no...když bys potřeboval pomoct...mě angličtina celkem jde, tak ti klidně pomůžu. Neber to jako, že bych ti chtěla lést do zadku nebo tak, prostě jen, vím jaké to je být nový. Já jsem sem přišla vloni a byla jsem ráda, že mi někteří pomohli, takže kdyby cokoliv, tak stačí říct.“ Usměju se na něj povzbudivě a odhodlám se mu podívat do očí. Můj pohled opětuje a jeho rty se sotva pohnou, když mi odpovídá „arigato“. Chvíli mi nedochází co právě řekl, nakonec mi sepne, ale radši se jen usměju, než abych začla šílet, že mluví japonsky. Dobře, jedno slovo není mluvit japonsky, ale stačí to.
Zbytek hodiny prosedíme mlčky, já si čmárám do učebnice a Samuel studuje můj sešit.
O přestávce mu půjčím svůj rozvrh hodin s motivem Vampire Knight a všimnu si, že když mu ho podávám tak se jen ušklíbne. Po angličtině máme češtinu, matiku, zeměpis, dějepis, výtvarku, odpolední pauzau kdy si dojdeme na oběd, Sama představím naší bandě lidí, mezi kterou svou vyzáží vynikám a pak mu v rychlosti na mapě v hlavní chodbě ukážu třídy kam chodíme, a musíme letět na chemii, ve které exceluje Samuel, zatímco já sotva prolízám. Letos to bude asi ještě horší, naštěstí z ní nematuruju, takže mi stačí čtyřka s odřenýma ušima a budu spokojená.
„Posledních deset minut, pak mi odevzdáte protokoly.“ Hlásí profesor Kalina v půlce druhé vyučovací hodiny. Kouknu se zoufale na svůj papír, na kterém je kromě podpisu jedna obrovská černá skvrna, jak všechno rovnou škrtám a jedno jediné slovo, DERIVÁT. Položím si hlavu do dlaní a zírám na papír. Nemám šanci dojít ke správným odpovědím, když ani netuším čím neutralizuju Kyselinu sirovodíkovou. Najednou mi papír pod rukama zmizí a než si stihnu uvědomit co se stalo už mi pod rukama přistane s očíslovanýma odpověďma a z dvaceti jich je patnáct napsáno úhledným písmem, dost podobným tomu mému. Kouknu se na Samuela, který sedí vedle mě a dívá se přímo před sebe, nedává na sobě znát, že by se před pár vteřinami pohnul. Těkám očima z něj na papír a zpátky, odevzdám papír Kamile, která je sbírá a stále se dívám na Samuela a snažím se pochopit proč to udělal a jak to stihl tak rychle. Pak zazvoní, Samuel vystřelí ze třídy jako blesk a už ho nevidím. Já svižným krokem projdu do šatny, ale ani tam není, popadnu tedy svoje černé sako, které si hodím přes tašku a jdu na autobus. Před školou akorát zahlédnu mladou krásnou dívku, sedící v černém BMW se slunečními brýlemi na očích a Samuela jak nasedá vedle ní na sedadlo spolujezdce. Ani nestihnu mrknout a jsou pryč. To jsem z toho blázen...
„Ahoj tati.“ Pozdravím mezi dveřmi.
„Ahoj Andy, jak bylo ve škole?“ Klasika...a celý včerejšek se opakuje, až na to, že s Nukym neřešíme přezouvání, ale Samuela.

„Ahoj Andreo.“ Slyším vedle svého ucha sametový hlas, na který jsem celý včerejšek nemohla zapomenout. Ani koukání na Fruit Basket mi nepomohlo a to je to pro děti.
„Ahoj Samueli.“ Pozdravím ho a taky a sundám nohy ze stolu, kam jsem si je před chvíli hodila a začetla se do komixu. Nejsem zvyklá sedět s někým. Od páté třídy na základce sedím sama, protože chci a vyhovuje mi to.
„Klidně sis tam ty nohy mohla nechat. Nijak mi nevadí.“ Usměje se Seb a sedne si na svojí židli.
„No, není to moc podle etikety. A za chvíli stejně zvoní.“ Usměju se, zavřu komixovou knihu Upíří polibky, druhý díl, už notně ohmataný, a radši se soustředím na dveře a čekám kdy ta šílená učitelka přijde.
Milostivě nakráčí deset minut po zvonění, stihnu mezitím nakreslit čtyři postavičky Hieie, Sakury, Haku a Sasukeho, než konečně přijde.
„Jo, tady máš ten sešit. Moc děkuju, zajímavě jsem si početl.“ Usměje se na mě Samuel, když mi podává můj sešit z angličtiny. No jo, kromě toho, že jsou v něm zápisky je v něm taky plno anime postaviček a plno japonských vět, ve smyslu, že Sasuke je krásnej, Naruto je pako, Sakura má bezva vlasy, Kurama je až moc zženštilej atd. Musím se procvičovat v japonštině, a kdy jindy je na to lepší čas než o angličtině.
„Jo, nemáš za co. A já ti děkuju za tu chemii včera.“ Odpovím mu stejně potichu jako on. Možná trochu hlasitějc, nejsem holt nejtišší člověk na světě.
„Co máš na mysli?“ Zazubí se Sam a věnuje se hodině. Já na něj chvíli zírám, pak usoudím, že mě včera asi trochu dezorientovala makovka z oběda a měla jsem halucinaci a dál se k tomu nevracím.
Celý den proběhne až podezřele poklidně. Poslední dvouhodinovka, což je biologie uběhne jako voda, Samuel mi trochu pomůže s pitváním žáby. Upřímně mám zvířata radši živý než s vyhřezlejma střevama, ale už vloni jsem se tomu vyhla a předloni taky a profesor mi řekl, že jestli letos taky zdrhnu před svojí studentskou povinností rozkuchat žábu, tak mě nechá propadnout, tudíš jsem se zelenější než ta žába hrabala v jejích střevech a snažila se ovládat svůj žaludek. Samuel si toho naštěstí všiml a dodělal práci za mě.
„Taky mi nedělá dobře pohled na mrtvou žábu, ale musíš se zakousnout a přežít to. Je to jen jednou za rok.“ Usměje se na mě povzbudivě, když zbytky žáby donese profesorovi na stůl spolu s našimi protokoly.
„No, radši kdyby to po nás chtěli jednou za život.“ Vydechnu, když vypiju sklenici vody, kterou mi podstrčil.
„Díky. Jsi můj zachránce v černé zbroji.“ Usměju se na něj a Samovi se rozlije úsměv na tváři.
„Ale neblázni, nejsem žádnej hrdina. Prostě jen dokážu rozpitvat žábu a zachránit holku před omdlením.“ Dopoví a zase roztáhne rty v širokém úsměvu.
„Když myslíš.“ Ušklíbnu se, hned poté zazvoní a Samuel, opět bez jakéhokoliv slůvka rozloučení vystřelí ze třídy, před školou akorát vidím vzdalující se BMW.
Doma se snažím vymyslet nějakou lest jak zjistit, kdo je ta kráska co sedává za volantem. Jasně viděla jsem jí jen jednou, ale v tom autě vypadala jakoby jí prostě patřilo. Ne líp, jakoby se už v tom autě narodila. Prostě to auto a ona byli jedno tělo, jedna duše. Nuky mi pomáhá na něco přijít, ale bezvýsledně. Nakonec teda uznám, že bude nejlepší, když počkám, jestli to ze Samuela vyleze samo, nebo to prostě nechám být. Ještě, že je zítra víkend. Mám soukromé hodiny japonštiny v centru a pak musím na nákupy. Potřebuju se odreagovat. Ještě, že do Prahy je to jen pár kilometrů. Bydlím s rodiči v Mladé Boleslavi, navíc máma je u českých drah a můj otec je podnikatel a pracuje z domova, maximálně tu a tam skočí za někým osobně, takže není problém ani s dopravou, ani s financemi. Jakožto mladší ze sester, navíc nevydělávající si sama, jsem rozmazlována jak nejvíc to jde. Miriam-mojí sestře-je už šestadvacet, ještě pořád bydlí u nás, ale snaží se si sehnat něco svého, ale v Boleslavi jsou byty dost drahé, i na nás, a když už se seženě něco přijatelného tak to je většinou v děsném stavu a moje sestřička by nejradši rovnou nějaký luxusně zařízený palác.
„Dobrou noc.“ Rozloučím se s rodiči a jdu spát. Je sice teprve deset, ale jsem psychicky vyčerpaná natolik, že nemám ani chuť si pustit jakýkoliv animák, nebo si číst.

Měla jsem celý víkend na přemýšlení, ale nenapadlo mě nic moc inteligentního. Snad jen, že bych mohla nadhodit, že jeho sestra, přítelkyně, sestřenice...prostě vyjmenovat několik možností co je ta holka zač, má krásný auto a uvidíme k jakému vztahu k ní se přizná.
Bohužel jsem k tomu v pondělí nedostala příležitost. Nepřišel do školy, ani v úterý, ani ve středu. Neukázal se celý týden. Bylo mi to divné, nevypadal nemocný, na druhou stranu ho mohlo nachlazení přednout třeba v sobotu ráno. Sama to znám moc dobře, v pátek jsem ještě v pohodě a v sobotu večer bych radši ležela v hrobě.
Prostor k mluvení jsem dostala až další pondělí. Samuel si sedl vedle mě na anglině, kterou máme čtyřikrát týdně hned první hodinu. Bez jakéhokoli slova si přitáhl můj sešit a začal si opisovat slovíčka, která jsem si zapsala (bylo jich jen pár) a zápisy z hodin. Ani mě nepozdravil, ani se na mě nepodíval. Další hodinu se vše opakovalo, jediné, z čeho dal najevo, že vnímá mou přítomnost, bylo, že se mi před obědem hluboce podíval do očí a já málem vykřikla z toho, kolik emocí jsem v jeho očích viděla. Vášeň, láska, chtíč, nenávist, zloba, odpor... Nevím jestli všechny emoce byly směřovány na mě, ale několik z nich určitě. A nedokážu určit jestli ty kladné, nebo záporné. Ovšem je sporné které jsou pro koho kladné a které záporné...
Tohle se opakovalo několik týdnů. Žádná slova, kromě „ahoj“ při příchodu a „měj se“ při odchodu a několik dlouhých emocíplných pohledů, které se časem změnily z jednodenních na několikadenní.
Jednoho lednového rána jsem to nevydržela a o přestávce mezi češtinou a matikou se na Samuela obořila.
„Hele, co máš za problém?“ Říct, že vypadal šokovaně je slabé.
„Problém? Já nemám žádnej problém, proč si to myslíš?“ Odpověděl bez jakékoli známky překvapení, prostě to jen konstatoval.
„Díváš se na mě, jakobys mě nejradši políbil a zabil zároveň.“ Řekla jsem nahlas své myšlenky, ale dalo mi to dost práce.
„No...možná právě to chci udělat.“ Odpověděl, opět bez emocí.
„Co?“ Na víc jsem se nezmohla, protože zazvonilo.
„Cos tím chtěl říct?“
„Už je hodina.“ Upozornil mě, ale já z něj nezpouštěla oči, zatímco on se zaměřil na tabuli.
„Počkej, ne, řekni mi cos tím chtěl říct?“ Ale než jsem se dočkala odpovědi nakráčel už do třídy profesor a já musela zmlknout.
„Tohle mi vysvětlíš.“ Zasyčela jsem v půlce hodiny a odpovědi se mi dostalo až těsně před koncem dne: „S tím nepočítej“ zaznělo ze Samuelových úst a jakmile začal zvonit zvonek...zmizel.

Několik týdnů jsem si lámala hlavu co s ním mám dělat. Bylo mi jasné, že má nějaké tajemství, které nechce, abych věděla. A právě proto jsem ho chtěla znát. Samuel od našeho posledního „rozhovoru“ nedělal ve škole prakticky nic jiného, než, že seděl vedle mě v lavici a psal cosi do tlustého sešitu. Nesnažila jsem se číst co, repsektuju soukromý druhých, ale stačilo by mi pár vteřin jeho nepozornosti abych nahlédla, co to vůbec je za sešit. Jestli deník...nebo nějaké básně, nebo...prostě cokoliv jiného. Jediné, čeho jsem si všimla bylo mé jméno. Neustále se objevovalo Yuukura. Nechápu kde sehnal mou přezdívku na net, ale psali ji často a všude.
Na začátku dubna se najednou všechno změnilo. Jako jindy jsem seděla v učebně, nohy na stole, a očima projížděla obrázky animovaných postaviček. Anime mě celou dobu urdžovalo nad vodou, kdykoli jsem začla myslet na Samuela, pustila jsem si Naruta a přemýšlela radši nad Sasukem. Je kreslený, tudíž nehrozilo, že by mi způsobil v hlavě takový zmatek, jako jeho lidský dvojník.
„Ahoj, co čteš?“ Ozvalo se zpoza mého komixu Batmana.
„Batmana, ehm, ty zase mluvíš?“ Nemohla jsem si odpustit poznámku, když jsem se vynadívala na jeho temné oči.
„Nemusím jestli nechceš.“ Pokrčil Sam rameny a sedl si na své místo, když jsem spustila nohy ze stolu.
„Chci.“ Vyhrkla jsem, možná až příliš chtivě. Sam se tomu zasmál a vytáhl zase svůj objemný sešit.
„Dneska po škole nejedu hned domů. Máma má nějaké jednání v práci, tak...co kdybys nešla na oběd a já bych tě pozval po škole do...ehm, čínské restaurace? Japonská tu asi není.“ Říct, že jsem byla překvapná je slabé slovo, jak na pozvání, tak na to koho označil za svou matku, pokud se nemýlím.
„Japonská tu je, ale je dobře ukrytá. A to je tvoje máma? Ta krasavice v černym BMW?“
„Jo, ale je to na dlouho. Japonská tu je? No...jestli chceš tam. Já osobně mám radši čínu.“
„No tak půjdeme do číny. Stačí, žes začal mluvit, nutit tě chodit někam, kam nechceš by bylo asi moc.“ Samuel to přešel lehkým úsměvem a radši se věnoval proferovi, který nakráčel do třídy.
Po škole, jen co jsem vyšla ze šatny, mě odchytil Sam a šli jsme na oběd.
„Podáš mi prosím sůl?“ Požádala jsem ho při jídle a když mi podával slánku, naše ruce se dotkly, tentokrát byl jeho dotek ledový, ne tak hřejivě teplý, jako když jsme se dotkly posledně. Ale nebyl to chlad, který máte z toho, že je vám zima. Ucukla jsem svou rukou a Samuel si toho všiml. Bojácně se stáhl a radši se díval jinam. Zbytek dne se na mě snažil dívat co nejmíň. Naše hlavní téma jsem byla já. Vyptával se na mou rodinu, přátele, dětství, co mě baví, co mě nebaví, ale nejvíc se mě vyptával na animáky, nedokázal pochopit, proč je tolik miluju a stejně tak upíry. O mé lásce k upírům jsme mluvili hodně dlouho. Když jsem se ho zeptala jaký k nim má vztah on, odpověděl jednoduše: „nenávidím je, jak anime, tak upíry“ ale víc to rozvíjet nechtěl.
Rozloučili jsme se v půl sedmé večer, když mě dovedl před náš dům.
„Tak ahoj. Uvidíme se zítra.“ Usmál se takovým svým typickým úsměvem a přejel mi štíhlým světlím prstem po tváři, stále byl ledový.
Doma jsem si dala horkou sprchu a, ač si deník rozhodně nepíšu, vytáhla jsem starý sešit a zapsala si tam všechno co se dneska stalo a to, jaký z toho mám zmatek v hlavě.

Několik dalších dní mělo stejný scénář. Jeho matka měla jednání v práci, takže mě Sam zval na obědy. Všimla jsem si, že si většinou dával jen samotné smažené nudle, nic jiného.
„Můžu se na něco zeptat?“ Odvážila jsem se třetí den našich podivných schůzek.
„Pokud ti budu schopnej odpovědět...“
„Jak je možný, že ta mladá ženská je tvoje matka?“
„No nevyjádřil jsem se dost jasně. Ema je moje macecha, ale mám jí rád jako by byla moje vlastní máma. Moje máma umřela, když mi bylo pět no a táta nechtěl být sám, našel si pomocnici pro domácnost, nesl to dost těžce, navíc jsem mu zůstal na krku já a Sebastian, je o dva roky starší, sám by to nezvádl a tak si našel Emu, když k nám přišla bylo jí patnáct, neměla ještě ani dokončenou školu a potřebovala peníze, no a po pár letech se nějak stalo, že se do sebe zamilovali a jsou spolu doteď. Ema není tak mladá jak vypadá, je jí skoro třicet. Od mýho táty je sice pomalu o dvacet let, ale to jim nebrání ve vztahu. Mám jí fakt rád, je to skvělá ženská, navíc když je tamhle mladá tak chápe moje i Sebovi problémy a tráví s náma hodně času.“
„Aha, no upřímně jsem si spíš myslela, že je to tvoje holka, nebo ségra.“
„Moje holka? Ale neblázni.“ Zasmál se hodně nahlas a znělo to jako když cinkají zvonky.
„Proč by ne?“
„Promiň, nechci o tom teď mluvit, ale já nemám lásku v lásce.“ Pokrčil rameny a podíval se mi do očí. Teď jsem nechápala už nic.
„Aha, dobře, nebudeme to řešit.“ Ujistila jsem ho a nabrala si další nudle s masem.

O dva dny později jsme se konečně pohli z místa a já jsem konečně zjistila, proč je Samuel tak uzavřený do sebe i proč se mi vyhýbal.
„Víš, měl jsem přítelkyni, dlouho, moc jsem jí miloval, ale zemřela. Pořád mě to bolí a špatně se mi o tom mluví, nechci už nikdy nikoho milovat, protože se bojím, že to zase skončí a taky jí nechci zradit, slíbil jsem jí, že jí nikdy nepřestanu milovat a pak ses objevila ty. Jsi mi víc než sympatická a nechci tím zradit Denisu. Proto jsem se ti tak dlouho vyhýbal a nemluvil s tebou, ale pak jsem si řekl, že to zkusím být s tebou kamarád, že třeba nedopadneš jako ona.“ Pokrčil rameny a usmál se na mě.
„Aha...a...můžu se zeptat co se jí stalo?“ Vymáčkla jsem ze sebe. Samuel se zahleděl před sebe a chvíli mlčel, pak sklopil hlavu a vypadalo to, že se vrací zpátky v čase do nějakého ošklivého období.
„Milovala japonsko a japonský animáky, tak jako já. Oba jsme do toho byli blázni, obzvlášť do Naruta, barvila si vlasy na růžovo a nosila jen japonský styl. Ne harajuku jako ty, ale to co nosí Sakura nebo Ino. Sledováním nebo diskutováním o anime jsme trávili hrozně moc času. Miloval jsem jí proto jaká byla, a ona mě taky. Anime byl náš život, jednoho dne se jí to ale vymstilo. Byli jsme ještě s pár přátelema posedět. Jo zní to divně, ale měli jsme kamarády. Dokázali jsme mluvit i o jinejch věcech než jen o anime. Vraceli jsme se z hospody, oba trochu napití, smáli jsme se a dělali blbiny, házeli jsme kameny na stromy se slovy „Pokebale leť“ a podobně, no a když jsme byli u řeky, tak se smíchem řekla, že jelikož je Sakura, tak umí dobře ovládat chakru a zmákne chodit po vodě, nedošlo mi, že jsme nad jezem. Stoupla si ke břehu a začla přecházet vodu, vody tam bylo tak po kotníky, takže jsem jí tleskal jak je šikovná a dobrá kunoichi a tak, no a jí to podjelo, byla tak v půlce řeky a než jsem stihl zareagovat tak už jí jez protáčel pod sebou a nemohl jsem jí nijak pomoct aniž bych se sám chtěl zabít. Lituju toho, že jsem jí kdy bral do hospody sebou a od té doby nenávidím všechny animáky. Ty vlasy si nechávám takhle jen kvůli ní. Milovala je a starala se mi o ně. To je celý můj příběh. Proto se bojím, že i ty bys mohla udělat takovouhle blbinu a bojím se toho, pustit se s tebou do vztahu. Navíc bych měl pocit, že zrazuju Denisku.“ Když Samuel domluvil chvíli jsem nebyla schopná slova. Vůbec jsem tohle netušila, nikdy mi ani nic nenaznačil.
„No, já nevim co na to říct.“
„Neřikej nic, na tohle slova nestačí. Je to poprvý od tý doby co jsem o tom někomu řekl. Ani moji rodiče neznají celou pravdu.“ Další hodinu a půl mi vyprávěl o svojí Denise a já jsem jí jen tiše záviděla, všechny ty krásné věci, které spolu zažili.

Na začátku května, když jsem slavila svoje narozeniny mi Samuel totálně vyrazil dech. Nedělala jsem žádnou velkou oslavu, jen v rodinném kruhu plus Sam. Předal mi plyšového Sasukeho a pusu a pak mě požádal ať s ním jdu do chodby, že mi musí něco říct.
„Tady máš druhý dárek. Vím, že tvoji rodiče by asi byli v šoku, tak ti ho předám tady a ty jim to pak jen vysvětlíš,“ usmál se a dal mi obálku, ze které na mě vykoukli dvě letenky do Japonska.
„Co...Samueli, co to má bejt?“ Zírala jsem na letenky a nedocházelo mi co to má být.
„Zvu tě do Japonska.“
„Ty ses zbláznil.“
„Ne, chci ti udělat radost.“
„Ale vždyť to musí vyjít nejmíň na dvacet tisíc jen za letenku.“
„No a? Hele, můj otec vlastní největší farmaceutickou firmu, když jdu ráno do školy, tak mi dává pětikilo na svačinu, v mojí vlastní kasičce se jen díky penězům na svačinu za měsíc objeví víc než deset tisíc, tak toho nech, chci ti udělat radost k narozeninám když můžu, peníze vůbec neřeš.“
„Ehm, no tak dobře, ale nevim jestli mě s tebou rodiče pustí.“
„To není pro mě a pro tebe, je to pro tebe a pro osobu, kterou budeš chtít vzít s sebou.“
„Což jsi ale samozřejmě ty.“
„Dobře, neboj se, rodiče tě pustí. Jsem přece dokonalý mladý gentleman.“
„Ale stejně jsi to nemusel, táta vydělává dost, kdybych si mu řekla, tak by mi to určitě zaplatil, nejspíš ne z fleku, ale za pár měsíců...“
„Jenže kdyby ti to zaplatil táta, tak bys tam nechtěla mě. Prostě ti udělám radost a víc to neřeš.“
Ano Samuel měl pravdu, rodičům stačilo se jen zaručit, že mě Sam ohlídá a povolení jsem měla jisté. Odlet byl naplánován na 17.7 a já jsem se už teď nemohla dočkat.
Sam mi nejednou řekl ať zklidním hormony, že do odletu zbývají ještě víc než dva měsíce, ale mě to bylo jedno, žila jsem jen výletem do Japonska a tím co si vezmu na sebe.

Díkybohu zbytek školního roku uběhl, třetí ročník jsem dokončila s pouhými čtyřmi trojkami a už třetího července jsem si vybírala věci do Japonska. Jsou to dva týdny, musím mít co nejvíc oblečení. Téměř denně jsem hledala na internetu obdchody s věcmi co nosím, v Praze jsem byla za poslední měsíc alespoň čtyřikrát a japonštinu jsem se učila s daleko větší vervou, než doteď. Zařekla jsem se totiž, že v Japonsku nepromluvím anglicky.
Se Samuelem jsme spolu trávili dvakrát tolik času než předtím, pokud to vůbec šlo a dokonce svolil k tomu, že si nakoupí pár stylových věcí, jako černé sako s červeným vnitřkem, tričko se znakem klanu Uchiha, takové stylové černé boty atd.:) prostě jsme se oba těšili jako malé děti na Vánoce a i když do odletu zbývali jen dva týdny, nám to připadalo jako několik let.
Nakonec i ty dva poslední týdny utekli jako voda a já a Samuel jsme už stáli ve frontě u letištní přepážky mezi několika asiaty a pár čechy.
„Dobrý den, letenku prosím“ zářivě a uměle se usmála stevardka, já i Sam jsme jí podali letenku, ona nám jí projela přes počítač a vrátila.
„Příjemný let.“ Oba jsme poděkovali a vešli do letadla. Čeká nás deset hodin letu a pak dva týdny svobody v nejúžasnější zemi světa. Letušky nás všechny obešly, rozdaly nám bonbóny a řekli nám co a jak kdyby se něco dělo. Se Samem jsme si několik hodin povídali a řešili jsme kam všude půjdeme, co si chceme nakoupit atd, až jsme nakonec oba usli, já s hlavou na jeho rameni a on s rukou kolem mých.

„Vážení cestující vítejte na Japonském ostrově Hokaido, přibližně za deset minut budeme přistávat, žádáme vás připoutejte se a dejte své jídelní stolky do svislé polohy.“ Hlásí letuška do palubního mikrofonu. Za několik málo minut skutečně lehce dosedneme na runway, zatleskáme pilotovi i personálu (upřímně jsem nikdy nepochopila proč, když celé letadlo řídí autopilot) a pomalu se zvedáme z míst a suneme se k východu. Když vejdeme do haly už se zavazadlama na která jsme museli čekat „pouhých“ dvacet minut vidíme velikou ceduli, kde je napsáno „Yuukura & Samuel“.
„Tos nemusel“ otočím se na Sama, který se zubí od ucha k uchu.
„Přesně to jsem čekal, že řekneš.“ Dojdeme až k pánovi, který tu ceduli drží a oba ho pozdravíme klasicky japonsky „koničiwa“ a lehkým ukloněním, on nám odpoví stejným gestem a vede nás před letiště, kde stojí velká nablýskaná bílá limuzína.
Pán dojde ke dveřím a trhnutím je otevře. Sam dovnitř vleze jako první a podá mi ruku jako správný gentleman. Jen co dosednu vidím, že na stolku leží dva lístky s velkým růžovým nápisem AN CAFÉ.
„Co to má bejt?“ Ptám se Samuela vytřeštěným pohledem.
„No to je zbytek dárku. Máme je rádi oba a vyšlo to zrovna tak že za týden mají koncert, tak jsem koupil lístky. Snad se nezlobíš.“
„No nedá se říct, že by mi to vadilo, ale sakra kolik jsi za to dohromady zaplatil?“
„To ti nepovím ani kdybys mě mučila. Ale nevadí mi to, peníze pro mě nejsou důležité.“
„Ale pro mě jo když je někdo takhle utrácí a za mně.“
„Tak na to kašli, dělám to rád. Po dlouhý době zase cítím, že žiju.“ Usměje se a pohladí mě po ruce.
Po půl hodině cesty limuzínou jsme dojeli do hotelu, krásného, obrovského hotelu, který měl snad čtyřicet pater, velká prosklená okna a nádherné balkony obsypané květinami.
„Koničiwa, máme zamluvený pokoj na jméno Samuel Black.“ Recepční, což je velice milá a pohledná japonka dá Samovi klíče od pokoje, řekne mu patro a číslo a Sam se už šine zpátky ke mně i s klíčem.
„Tak jdem, bydlíme až nahoře, máš radost?“
„Jasně.“ Usmála jsem se a popadle svoje zavazadla. Nasoukali jsme se do miniaturního výtahu i s taškama a báglama a vyrazili směr 38 patro, pokoj 3852.
„Tak, jsme tady, sice jsem mohl objednat dva pokoje, ale pak jsem si řekl, že bys asi byla radši kdybychom byli na všechno spolu, tak jsem vzal tenhle dvoulužák.“ Zazubí se Sam a otevře dveře, které se rozletí a mě se naskytne pohled na nejkrásnější pokoj, co jsem kdy viděla.
Kromě dvou obrovských postely s růžovými nebesy, je pokoj zařízen do růžovo stříbrné barvy, mezi postelemi je stříbrná televize, po celém pokoji jsou květiny, v rohu vedle televize stojí dokonce miniaturní třešeň, národní strom Japonska, a na zdích jsou obrazy taktéž v Japonském stylu, prostě tenhle hotel si na nic nehraje a je vyzdoben tradičně.
„Páni, to je nádhera.“ Vydechnu, když vejde do pokoje, zrak mi padne na otevřené dveře do koupelny, kde je rohová růžová vana, po stranách stojí láhev s pěnou a solí do koupele, ručníky ve tvaru labutí a veliké zrcadlo ve kterém se odráží polovina koupelny.
„Tak co, líbí?“
„Moc, děkuju Samí.“ Skočím mu kolem krku, ale hned se zase uklidním, přece ho nemůžu jen tak přepadávat.
„Tak, jdem si vybalit a pak spát, jsem urvanej.“ Usměje se Sam, oba se chopíme svých bagáží a jdeme do šatny, kde si na ramínka rozvěsíme trička, sukně, kalhoty, spodní prádlo položíme na poličku a boty položíme pod šaty. Na to, že jsme tu na dva týdny jsem si toho vzala opravdu požehnaně, ale okolnosti to vyžadují, konečně jsem se dostala do země zaslíbené, tak musim vypadat dobře:).
„Tak dobrou noc.“ Zamumlám do polštáře, když o hodinu později ležíme každý ve své posteli a chystáme se načerpat energii na večer.

A je tu první celý den v Japonském Tokiu:), ráno vstávám s úsměvem od ucha k uchu a okamžitě běžím k oknu abych se podívala jestli se mi to jen nezdálo, když pod sebou opravdu vidím tohle krásné město málem se rozbrečím radostí.
Potichu se dokradu ke koupelně, dám si ranní sprchu, obleču si spodní prádlo a jdu najít co si na sebe vezmu ven.
„Už jsi vzhůru?“ Slyším Samův hlas zatímco přecházím z koupelny do šatny.
„Jo, promiň, vzbudila jsem tě?“
„Ne, nevzbudila, jdeš se oblíct? Co kdybychom se sladili?“ Zasměju se a jen pokrčím rameny. V šatně si začnu vybírat oblečení, volba padne na červenou károvanou sukni, černočervené pruhované nadkolenky, levhartí balerýnky, levhartí mikinu a jelikož už nejsem v Čechách, tak na sebe skutečně navěsím tuny a tuny růžových, červených a žlutých korálků, do vlasů si nasadím černé kočičí uši, nalíčím si kočičí oči a jako poslední část si vezmu kabelku s hlavou Hello Kitty.
„Tak a teď se jdu oblíct já. Budeš asi trochu v šoku Andy.“ Usměje se Sam a když o dvacet minut později vyleze tak jen zírám, protože je oblečen podle harajuku stylu dandy. Má černočervené kostkované dlouhé kalhoty, frak, bílou košili s takovou tou nařaseninou u krku, na hlavě cylindr a v ruce vycházkovou hůl, na jeho nohách vidím černé lakýrky na vyšší podrážce a vlasy má natupírované a nalakované přesně jako Sasuke.
„Páni, neřekls mi, že se vyznáš v harajuku.“
„Vyznám, samozřejmě, že vyznám. Miluju Japonsko tak jako ty.“ Mrkne na mě, všimnu si, že má zvýrazněné oči černou tužkou.
„Tak má drahá decoro, můžeme jít?“ Usměju se, protože i když občas chodím jako lolita, ve skutečnosti opravdu tíhnu ke stylu decora. Zavěsím se tedy do Sama a společně vyjdeme ze dveří pokoje, výtahem sjedeme do přízemí a jdeme se projít po městě a navštívit nějaké obchody.

Z procházky se nakonec staly brutální nákupy všeho co má něco společného s Japonskem, harajuku a anime, tudíž jsme ve finále přišli na hotel totálně obtěžkáni taškami, ale vůbec nám to nevadilo. Já jsem si nakoupila hromadu nových bot, včetně pantoflí s hlavou Hello Kitty jako přezuvky do školy, aspoň už mi učitelé nebudou tolik nadávat.
Sam si koupil krásnou černou pánskou vestičku do pasu, takovou tu co v Čechách nosí jen holky, ale tady jí nosí hlavně kluci.
Já jsem si dál nakoupila strašně moc blbinek na hlavu jako myší uši, různé čelenky, korunky atd. atd. Taky mám nové kalhoty, modré s růžovým levhartím potiskem:) Ze všeho mám strašnou radost, i když jsem za to utratila nehorázný prachy:-D ale nevadí, stojí to za to.
„Tak a co teď?“ Ptá se Sam když všechny nakoupené věci jakž takž poklidíme.
„No, byla bych pro zajít si někam na saké a třeba jít někam tancovat.“ Sam není proti, takže se akorát převlečeme do večerního, což znamená moje nové kalhoty, růžové tričko s potiskem Dragonball, na nohy růžové boty na platformě, kabelka Hello Kitty a ubrat sponky na hlavě:-D Sam si vezme bílou košili, novou vestu, nové tříčtvrťáky, k nim si natáhne bílé podkolenky a černé lakýrky.
„Tak jdem.“ Skočíme si rychle na hotelovou večeři, kde začneme zkoušet japonské speciality, jako jsou netopýří mláďata v nějaké rosolovité hmotě, sice se hodně dlouho rozmýšlím jestli to zkusit nebo ne, ale nakonec se zavřenýma očima jedno sousto strčím do pusy a rozžvýkám, páni, není to tak hrozný, chutná to jako kuřecí, jen trochu slizčí. Po večeři si vezmeme krásný zelený taxík a necháme se odvést do nočního klubu Katon Saiton, kde tancujeme až do ranních hodin.

Z našeho pobytu na Japonských ostrovech zbývá už jen týden, což je na jednu stranu strašně smutný, ale na druhou stranu jsem ráda, protože dneska je koncert An Café. Už od rána jsem nervózní jak blázen, protože Samuel se mi včera přiznal, že kromě lístků na koncert má ještě lístky na after party s kapelou, kam může jen vybraných 30 lidí, mezi které jsme se dostali i my, nepochybně díky kreditce Samova táty.
„Jdem na oběd.“ Zavelí Samuel v jednu odpoledne, takže chtě nechtě se zvednu a jdeme se najíst, dám si sushi, které mám asi nejradši, ne, že by mi japonská kuchyně nechutnala, dokonce jsem okusila i smažené cvrčky a podobné věci, ale přece jen pocházím z Čech a mám jiné chuťové buňky než Japonci, bohužel.
„Andy, měli bysme se začít připravovat, limuzína nás vyzvedne v šest abychom byli včas u haly, jak tě znám tak tři hodiny jsou málo, tak šup.“ Usměje se na mě Sam po návratu na pokoj, takže vyskočím z křesla do kterého jsem se uvelebila aby mi mohlo slehnout. Jako základ beru oblečení, takže si stoupnu před skříň a začnu si vybírat z různobarevných věcí, nakonec se rozhodnu, že si vezmu kalhoty z množství džín a pláťáků si nakonec vyberu růžové kraťásky s úzkými, svislými, modrými pruhy, modré tričko s límečkem, přes něj růžové tílko se Spongebobem a na nohy si natáhnu černorůžové podkolenky a na ně ještě modré, na nohy si nazuju černé balerýnky s potiskem růžových kvítků třešní, což je národní strom Japonska. V koupelně strávím taky hrozně moc času, když pominu to než se nalíčím, tak si ještě musím totálně narovnat vlasy žehličkou a to je taky práce na dost dlouho, občas nosím vlasy zvlněné, občas rovné, podle nálady a dneska je chci mít rovné, jako účes zvolím dva culíky stáhlé na temeni, ne lolitkovské jako nosím obvykle, ještě si do hlavy dám čelenku s falešnou černou ofinou a na hlavu nasadím růžové králičí uši. Jako doplňky zvolím růžové návleky na ruce, tunu náramků a jen jedny černé korále. Když po hodině a půl vylezu z koupelny Sam už je připravený a můžeme jet.
Přesně v šest stojí před hotelem luxusní modrá limuzína do které si nastoupíme a necháme se odvést pár kilometrů od hotelu do koncertní haly, no spíš haličky, když vejdeme dovnitř zjistím, že se tam vejde sotva tisíc lidí, což je podle mého dost málo. Sam mi vysvětlí, že v Japonsku se moc nepořádají megakoncerty k dvaceti tisících osob, ale jen takovéhle menší, ale za to několik. Jelikož jsme VIP tak se usídlíme hned pod pódiem ve VIP zóně a čekáme až začne kapela hrát. Po půl hodině čekání se konečně rozsvítí světla namířená na pódium a Miku, Teruki, Yuuki, Kanon a Takuya se chopí svých nástrojů a začnou hrát první písničku Nyappy In The World 3.
WOW, nemám slov, prostě jen WOW. Koncert dokonalej, kluci úžasní, zvuk nepopsatelnej a lidi famózní. Ještě teď se klepu jako ratlík když si vzpomenu jak jsem stála pod pódiem, zpívala každé slovo každé písně a tančila o sto šest. Právě teď sedíme v jedné z kójí na afterparty a vydýcháváme koncert, Sam je u vytržení stejně jako já.
„Dojdu pro pití, co ty na to?“ Navrhnu Samovi.
„Mám jít s tebou?“ nabídne se hned.
„Ne, v pohodě, je to pár metrů, to zmáknu.“ Zazubím se na něj, zvednu se a vyrazím na dalekou cestu. Ještě se na Sama otočím a vůbec si nevšimnu, že přede mnou někdo stojí, tudíž do něj vrazím a vyleju mu jeho pití.
„Gomenasai, nechtěla jsem, hrozně se omlouvám.“ Sypu z rukávu japonský slovíčka. Když se na svou oběť podívám zjistím, že je to Kanon, kytarista An Café a jeho bíločená košile je celá politá červeným vínem.
„Sakra, a je po košili.“ Zakleje.
„Já se hrozně moc omlouvám, koupim ti novou.“ Snažím se jeho košili otřít svým rukávem od mikiny.
„Neblázni, sama si zničíš mikinu.“ Teprve teď se na mně podívá a zazubí se.
„Vlastně to je jedno, stejně se mi ta košile nelíbila.“
„Ale nekecej.“ Oplatím mu úsměv, ale drhnutí nechám.
„Ne fakt, koupim si jinou, ale dal bych si to víno cos mi vylila, smím tě pozvat?“ Pohled mi zabloudí ke stolu kde sedí Sam a zírá na mě a Kanona.
„No, čeká na mě brácha, takže jen narychlo.“ Sakra proč jsem řekla brácha? Není to brácha.
„Dobře, tak kdyby se ti pak povedlo bráchovi se urvat tak mě najdi, rád bych tě pozval na panáka nebo tak.“
„Ehm, dobře, jen nevim jestli se mi to podaří.“ Mezitím co čekáme na víno probíráme mou japonštinu, Kanon nemůže uvěřit tomu, že mluvím tak dobře a přitom v Japonsku nebydlím.
Když se po pár minutách rozloučíme i s vínem v ruce se odeberu k Samuelovi, ale stále bloudím očima po sále a hledám Kanona.
„Chceš jít tancovat?“ Navrhne mi po pár minutách Sam, jen kývnu, oba se zvedneme a jdeme pařit.
„Musím si skočit na záchod.“ Zakřičí mi do ucha po pár minutách tance, jen kývnu a dál tancuju sama.
„Tak máš teď chvíli volno?“ Ozve se mi za zády, otočím se a koukám na Kanona.
„No...jo mám, Sam si musel odskočit.“
„Fajn, tak já si tě na chvíli půjčím, můžu?“ Usměje se, chytí mě za ruce a začne se mnou tancovat, i já se dál vrtím do rytmu, když dohraje Dir en Grey začnou se rozléhat pomalé tóny jakési pomalé japonské písně, kterou neznám.
„Smím prosit.“ Zazubí se Kanon a pokloní se přede mnou, já přikývnu, on mě k sobě přitáhne jak nejblíž to jde u lidí co se skoro neznají, položí si moje ruce na ramena a svýma rukama mi sjede k bokům.
„Myslíš, že než odjedeš mohl bych tě pozvat na skleničku saké?“ Zeptá se po chvíli hledění si do očí.
„No, snad jo, pokud Samovi najdu nějakou zábavu.“
„Dobře, bylo by mi moc líto, kdybych tě dneska viděl naposledy.“ Nebezpečně přiblíží svoje rty k mým a po pravdě ani nevím kdo zbývajích pár centimetrů porušil, ale líbali jsme se neskutečně dlouho, dokud nedohrála pomalá písnička a i přes půlku rychlé, která následovala.
„Promiň, nechal jsem se unést.“ Koukne zahanbeně do země.
„Mě to nevadí.“ Mrknu na něj a sama si ho přitáhnu k dalšímu polibku, po chvíli dalšího líbání se vedle nás v pauze mezi písničkama ozve odkašlání, oba se lekneme tak, že od sebe odskočíme.
„Sorry, nechtěl jsem rušit, jen, že mi není dobře a asi pojedu na hotel, ale evidentně ti to vadit nebude.“ Koukne Samuel na mně a dost hnusným pohledem na Kanona.
„Já pojedu s tebou.“
„Ne, v pohodě, zvládnu to sám. Nejsem malý dítě, ty tu zůstaň, je to tvůj sen Andy.“
„Nesmysl, jsme tady spolu.“ Trvám na svém, i když bych ráda zůstala, ale je mi blbý zůstat na party a nechat člověka, který tohle všechno zaplatil aby sám jel na hotel, když je mu špatně.
„Andy ne, vážně chci abys tu zůstala a bavila se, napíšu ti jak dorazim na hotel jo.“
„Hm, tak jo, ale Sammy, kdyby cokoliv tak mi okamžitě napiš, nebo jen prozvoň a já jsem u tebe během deseti minut jo.“ Obejmu ho kolem krku a vlepím mu pusu na tvář.
„Dobře, ale neboj, budu v pohodě, jen jsem asi trochu moc pil.“
„OK, tak zatím a kdyby cokoliv tak napiš jo. Za chvíli asi taky pojedu.“
„Jasný, spát asi nepůjdu, jen se potřebuju natáhnout.“
„Tak, můžu tě teď vytáhnout někam do klubu?“ Zeptá se Kanon, když Sam odjede.
„No proč ne.“ Odpovím s úsměvem, oba si vezmeme svoje kabáty a vyrazíme do nočního Tokia. Vezmeme si taxík a jedeme spíš na projíždku Tokiem, Kanon mi ukazuje krásy tohoto města. Vlastně ne Kanon, Sano, jak se mi oficiálně představil.
„Tak a tohle je moje oblíbená restaurace. Nevim jak ty, ale já jsem skoro nejedl, takže pokud ti to nevadí, mohli bychom si dát večeři a pak bychom se mohli jít bavit.“ Nejsem proti, takže vylezeme z taxíku, Sano zaplatí a vejdeme do poloprázdné restaurace. Je sice půl jedné ráno, ale lidí je tu na můj vkus dost, holt Japonsko nejsou Čechy, kde to ve dvanáct večer všechno pochcípá.
K jídlu si dáme oba gurasse a saké a po večeři nebo jak to nazvat opět sedneme do taxíku a jedeme do Sanuova oblíbeného klubu s názvem Dasu Raito, kde jsme až do čtyř do rána, kdy začnu opravdu zívat.
„Chce se ti spát?“ Zajímá se Sano živě.
„Trochu jo. Zítra, vlastně dneska jedeme se Samem na poznávačku po ostrově, takže bych už asi měla jet na hotel.“
„Dobře, doprovodím tě.“ Opět si tedy vezmeme taxík a Sano mě doprovodí až ke dveřím hotelu, kde si vyměníme čísla a ještě se extrémně dlouho líbáme.
„Tak ahoj, moc rád jsem tě poznal krásko.“
„I já tebe.“ Když konečně výtahem vyjedu do 38. patra a odemknu dveře do svého pokoje najdu Sama spícího v křesle jak mu na břiše leží průvodce Japonskem.
„Sammy, pojď si lehnout do postele.“ Zašeptám mu do ucha a lehce s ním zatřesu, probudí se jako kdybych do něj kopla.
„Kolik je hodin?“ Zašklebí se a protře si oči.
„Půl pátý ráno.“
„Tos přišla až teď?“ Najednou vůbec nevypadá ospalý a zírá na mně jako na přízrak.
„No...ehm, my jsme pak šli se Sanem do restaurace a pak tancovat do jednoho klubu.“
„Aha, tak to je skvělí, že jste se bavili.“ Prskne protivně.
„Stalo se něco?“ Znejistím, zatímco ze sebe sundavám vrstvy oblečení a šperky.
„Ne, jak tě to napadlo?“
„No já nevim, vypadáš podrážděně.“
„Měl bych bejt?“
„A jsi?“
„Né, nemám důvod, vlastně počkej, možná ho mám, člověk, kterýmu jsem po strašně dlouhý době začal důvěřovat a začal ho mít rád si vesele zůstane na afterparty kam jsem ho mimo jiné pozval já a ještě k tomu s člověkem, kterýmu nejde o nic jinýho, než se tomu prvnímu dostat pod sukni.“
„Nic jsem s nim neměla, krom pár polibků pro tvou informaci a další věc, já jsem ti řikala, že pojedu s tebou na hotel, ale tys nechtěl, tak se ti mám vnucovat? Sammy promiň, ale tohle jsem nikdy nedělala a ani dělat nebudu. Jestli jsi chtěl abych s tebou jela taks mi to měl říct a ne dělat hrdinu.“ Stojím před ním s rukama vbok, naštvaná a mám sto chutí ho praštit. Sam se taky zvedne, ale už nevypadá tak napruzeně jako před minutou.
„Já jen...promiň, ale prostě, nemohl jsem snýst pohled na to jak tě líbá.“
„A proč to?“
„Protože...“
„No? Jsme přece přátelé.“
„Nechci být jen tvůj kamarád.“
„Samueli, měl jsi rok na to abys mi řekl jestli ke mně cítíš něco víc, já jsem na tebe čekala dost dlouho a opravdu už mě přestalo bavit říkat si pořád „chce mně, nechce mně“ prostě a jednoduše jsem se přes to přenesla, takže promiň, ale...“ Ale moje „ale“ zmizelo v Samových ústech, která se na mně přisála s takovou vervou, že jsem zůstala v úžasu stát a nechala se líbat člověkem, který se ke mně celý rok choval jako brácha a nic víc. Když Sam oddálí svoje rty od mých a já můžu dýchat zmůžu se jen na „co to bylo?“
„Andreo, já se celou dobu bál, že mě odmítneš, že jsem radši dělal, že tě nemiluju, ale když jsem ho dneska viděl jak tě líbá, uvědomil jsem si, že pokud budu pořád jen čekat a nic nedělat, tak nakonec půjdeš za někým jiným.“
„Eh, já nevim co na tohle říct.“
„Neřikej nic, prosím.“ Dál se všechno seběhlo ráz naráz, oblečení z nás opadalo strašnou rychlostí a my se během dvou minut vášnivě milovali rovnou na studené zemi uprostřed pokoje v pět ráno.

„Dobré ráno princezno.“ Zubí se na mně Samuel když se vzbudím.
„Ahoj princi.“ Odpovím mu s úsměvem na tváři a přitulím se k němu. Pohled na mobil mě ujistí o dvou věcech, ta první je, že jsme odjezd na poznávačku po Hokaidu zaspali a taky, že mi Sano napsal hned 2 SMSky. První hned jak jsme se rozloučili (Ahoj Andy, nemůžu na tebe přestat myslet, už se těším až se uvidíme) a tu další asi před půl hodinou (Dobré ráno krásko, jak ses vyspala? Zdálo se ti něco pěkného o nás dvou? Mě jo:) už se těšim až se uvidíme.). Chvíli musím přemýšlet co odepsat, nakonec se i s mobilem zavřu do koupelny a tam jakž takž sesmolím cosi co nevyzní ani hnusně ani nadějně „Ahoj Sano, omlouvám se, jestli sis myslel, že by mezi námi mohlo být něco víc. Jsi moc fajn kluk, líbíš se mi, ale bydlím na opačném konci světa a jsme až moc rozdílní na to aby to klapalo, takže promiň, ale už se neuvidíme, nechci abych se do tebe zamilovala a ani nechci aby ses ty zamiloval do mě. Měj se krásně a sbohem.“ Po sprše jsme si se Samem došli ruku v ruce na snídani a poté jsme šli opět courat po městě.
Stejně je to šílený, museli jsme letět skoro deset tisíc kilometrů abychom si já i Samuel uvědomili co k sobě cítíme. Znáte někdo šílenější pár?