Divoká kočka 49

Anotace: Malý příběh Renaty Stránské. Aneb jak se Michalova matka vydala na svou inkognito objvnou cestu.

Sbírka: Divoká kočka

Podívala se na sebe kriticky do zrcadla a to co viděla, se jí ani za mák nelíbilo.
„Jsem tak průměrná.“ Povzdychla si.
Musela od základů a definitivně změnit svůj zevnějšek, aby ji nikdo nepoznal. A nejméně ona. Částečně jí bylo jasné, co na ní Jaroslav viděl. To ty šedě modré oči tak jemně zářící s bělostnou pokožkou a kontrastující s rezavým rozcuchem. Byla přinejmenším zajímavá.
*A co já? Šedá podniková myš. Nevýrazná, přehlédnutelná, nanicovatá. To všechno musím změnit. A musí to být změna skutečně očividná. Hlavně aby se to Míša nedozvěděl. To by bylo zlé. Vždyť ohrožuju i jeho budoucnost. Stojí mi to vlastně za to?* svěsila ruce podél těla a zavřela oči. Přemýšlela o tom a ještě jednou pro jistotu prošla všechna pro a proti, které si už dávno stanovila a došla přesně ke stejnému závěru, jako vždycky. Stojí.
Prostě MUSÍ vidět, že ta coura trpí tolik, jako kdysi trpěla ona. Má na to právo. Jestliže to všechno mělo pro něco být, tak tohle je jediná satisfakce za všechny ty roky bolesti.
*Zúčtujeme, děvenko.*
Navlékla si paruku s tmavýma drobně kudrnatýma vlasama, které sepla jednoduchou sponou. Už to byla proměna téměř k nepoznání. Její obličej byl najednou o pár let mladší a vypadala méně upjatě.
„Dobře. A teď make-up.“
Nechala si od své dobré kamarádky kosmetičky poradit, co by jí asi tak vyhovovalo, aby vypadala mladší. Ten krém byl neuvěřitelně úžasný. Vyhladil do ztracena většinu vrásek a zakryl i neduhy, které s sebou stáří obvykle nese. Například nepěkné tmavé pihy, které se jí začaly dělat po obličeji.
Na oči nanesla světlé oční stíny a do koutku dotónovala tmavým odstínem. Docílila tím efektu velikých očí. Už teď samu sebe nepoznávala.
Z obočí udělala tenkou linku a přejela obočenkou. Na líčka nanesla jemnou růž a na rty vínovou rtěnku.
Výsledek doladila brýlemi na dálku, které normálně vůbec nenosila, ale které jejímu obličeji dodaly výraz ležerní elegance. Bylo to jedním slovem dokonalé.
Prohlédla svůj šatník. Chtělo to něco, co není vyloženě vyzývavé. Nemohla se příliš zviditělňovat. Ale zase do nemocnice člověk nemůže v džínách. Nakonec vybrala dlouhou sukni až na zem, halenku a sáčko.
Zavolala si taxi a vyrazila z bytu. Zamykala zrovna když přijížděl výtah. Počkala než zastavil a chystala se nastoupit.
Krve by se v ní nedořezal. Michal. Neřekla ani slovo, jen na něj trochu vyděšeně hleděla.
On si jí ale příliš nevšímal. Nebyla pro něho ničím jiným než nějakou návštěvou sousedů. Docela pěknou návštěvou mimochodem. Všiml si jejích proporcí, kterým sukně, již měla na sobě, vyloženě lichotila. Dál to ale nerozebíral. Měl svých starostí dost.
Nastoupila do taxiku a ještě pořád jí srdce bušilo jako o život. Nejspíš by ji zabil, kdyby ji poznal. Ale byla to výborná zkouška. Přeci když ji nepozná vlastní syn, tak nikdo. Musela se usmát.
„Mami? Kdepak jsi, mám hlad.“ Zakřičel do bytu jen otevřel dveře. Ale nikdo mu neodpověděl. Přišlo mu to divné, protože matka se doma nacházela tak nějak prostě pořád. Prohlédl obývák, ale nebyla tam. Zaklepal na její ložnici a potichonku otevřel dveře. Byl poměrně překvapen, jaký se tam nacházel nepořádek. Spousta rozházeného oblečení po posteli i po zemi. U toaletního stolku byla ještě otevřená pudřenka.
Trochu ho to zarazilo, ale pátrat se po tom nesnažil.
Na stolku v kuchyni našel lísteček. „Šla jsem na nákup, vrátim se asi za dvě hodinky. Ještě si potřebuju něco zařídit. Mamka.“
„Abych si uvařil sám asi.“ Brblal si nespokojeně pod vousy. Za tu chvilku, co byl zpátky z domu Vítkových, si na příkladnou maminčinu péči náležitě zvykl.