Předurčená - 4.kapitola

Anotace: pokračování :)

V jídelně, lehce osvícené září zapálených svící, byla již večeře připravena.

Usmála jsem se nad Riovou, pro mě neočekávanou galancí, a nechala si od něj přisunout židli, když jsem usedala.

Zajímalo by mne, co by s tím jídlem asi dělal, kdybych jeho pozvání odmítla…

Oba si mlčky nandali z prostřených táců a Riu jim oběma nalil do číší víno. Když jí její sklenici podával, lehce se navzájem střetli prsty. Byl to jen lehký dotek, ale velice intenzivní.

Usmála jsem se na něj a úplně mi z hlavy vypadl fakt, že jsem chtěla původně nápoj odmítnout. Alkohol jsem nikdy moc nepila, poněvadž po něm bývám brzy malátná, což by se mi teď před upírem zrovna moc nehodilo. Nakonec jsem to ale nechala být a sem tam jsem si během jídla usrkla. K jídlu jsem si vzala kus pečeného kuřete s opraženými brambory a zeleninovou přílohou.

Je to moc dobré…

… jen atmosféra je taková… podivná.

Od chvíle, co mne Riu pozval na večeři, nikdo nepromluvil. Já, on a dokonce ani Eivic, který nehnutě stál v nejzazším koutu místnosti tak, aby nás nerušil, ale zase aby měl dobrý rozhled. Bylo to, jakoby téměř hypnotizoval svého pána a hlídal každý jeho pohyb.

Co se to tu k čertu děje?!

Riovi to ale zřejmě nedělalo žádný problém, vůbec pohled druhého upíra neregistroval, tedy alespoň podle mne.

Mladík přede mnou se totiž zdál být zaujat mojí osobou.

Nikoli Eivicovou.

Neustále si mne prohlížel, a proto jsem se neodvážila pozvednout zrak. Možná to ale nebylo z obavy očního kontaktu, ale spíš z toho, že jsem nechtěla, aby v mých očích nevyčetl naprostý zmatek.

Proč mě pozval na večeři?
Za jakým účelem dělá tohle všechno?
Ani bych se nedivila, kdyby jako upír vůbec nejedl jídlo a teď to do sebe ládoval jenom proto, abych si připadala jako ve společnosti normálního člověka…
A proč vůbec nic neříká?

Natáhla jsem se pro džbán s vínem, ale někdo mě zadržel. Ten někdo byl Riu a právě v tuto chvíli mě něžně držel za zápěstí.

„Prosím, již nepij. Měla bys příliš alkoholu v krvi,“ řekl měkce a zase mě pustil.

Chvíli jsem na něj vyjeveně civěla.

Alkohol… v krvi?
Jak to ksakru myslel?!

„Oh,“ vypustil ze sebe, když zřel můj výraz, „nemyslel jsem to nijak zle. Jen jsem si myslel, že by ses nerada přiopila,“ vysvětlil.

Po jeho slovech se mi ulehčilo a dokonce jsem se při odpovědi váhavě usmála.

„Máš pravdu, děkuji.“

Sám si při tom dolil z druhého džbánu pití.

Počkat… z druhého džbánu?
Kde ten se tu vzal?

Pozorněji jsem se podívala, jak si nalévá do své číše jasně červenou tekutinu, když tu mě polilo horko.

To není víno, to je krev!!!

Ustrašený výkřik mi uvízl v hrdle.

Proč?! Pro to pije přede mnou?! Zkouší… mě? Nebo snad… mé reakce?

Roztěkaně jsem mu pohlédla do očí, zrovna když ze své číše upíjel.

Ví to. To, že jsem poznala, co právě popíjí. Uvědomuje si i mé rozrušení. A sám je při tom tak ledově klidný.

Nervózně jsem odložila příbor a pohledem zajela k místu, kde neustále nehnutě stál Eivic.

Co tam dělá?! Copak nevidí, že-

„On ti nepomůže,“ usmál se Riu a já mohla již podruhé na vlastní oči vidět dva dlouhé, bělostné špičáky.
Prudce jsem odsunula svoji židli a odskočila co nejdál od stolu a od něj. Chtěla jsem se otočit a utíkat, ale naštěstí jsem si vzpomněla na Eivicova slova – nikdy nenechat upíra, aby se mi dostal za záda.

A tak jsem jen bezmocně couvala k zavřeným dveřím v naději, že budu rychlejší a dokážu utéct. Riu kupodivu vypadal, že by mi v tom hodlal zabránit.

Pouze se zvedl ze židle a šel pomalým krokem směrem ke mně. Na tváři mu neustále pohrával tentýž úsměv, jakoby si to celé nesmírně užíval. Skoro vypadalo, že ho to vzrušuje, nad čímž se mi při tom pomyšlení ihned zvedl žaludek.

„Máš strach,“ řekl a mě napadlo, jak by o tom vůbec mohl pochybovat.

Kéž by si mohl zažít moji nynější úlohu bezbranného stvoření zahnaného do kouta a věděl, co právě cítím!

„Slyším, jak ti bije srdce,“ usmál se jízlivě, „a na krku ti zběsile tepe tepna,“ konstatoval a olízl si horní ret.

Konečně jsem stála u dveří. Když tu on znenadání zmizel a – stál přímo přede mnou. Zacloumala jsem dveřmi a zděšeně zjistila, že jsou zamčené.

Kdy?! Jak?!

Riu se znovu usmál a vzal mě za týl.

Ztuhla jsem v očekávání toho, co přijde dál. V očekávání konce. Již nebylo záchrany.

Proč Eivicu, proč?! Věřila jsem ti a ty mi nepřijdeš na pomoc?

Riu se ke mně začal sklánět… pokusila jsem se mu vysmýknout, ale jeho objetí bylo moc silné.

Nezbývalo mi nic jiného, než zavřít oči a doufat, že takováto smrt nebude bolestivá.