Návrat?!

Anotace: Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš...ale něčemu prostě neodoláš... omlouvám se pokud vás už otravuju, že píšu pořád o tom samém. Potřebuju se z toho vypsat... kéž by tohle byla pravda...

Od té doby co mi suše oznámil, že si našel jinou, už uplynuly dva měsíce. I přesto, že jsem svedla jeho kamaráda, na něj pořád nedokážu zapomenout. Prostě ho miluju, pořád. Dneska je první trénink, tak doufám, že ho uvidím a konečně mu řeknu to, co mu chci říct už dlouho. Netrpělivě čekám na vlak a pak div neběžím ke škole. Ještě tu nikdo není. Není divu, vždyť do tréninku zbývá necelá hodina. Postupně se tu objevují lidi, které jsem už dlouho neviděla, ale jeho stále nevidím.
„Ahoj,“ žene se ke mně má kamarádka Eva.
„Ahoj Evi,“ obejmu ji a skrývám zklamání.
„Jak ses měla?“
Nu však to znáte, takový ten obyčejný rozhovor kamarádek po prázdninách. Všechno si musí říct. On se však neobjevil. Nevadí, říkám si, snad příště. Neumím se dočkat příštího tréninku. Opět nic. Jen jsem potkala svého nejlepšího kamráda...
Další trénink, už ani nedoufám, že se ukáže. Sklesle sedím na zídce se sešitem a pokouším se naučit nějaký debilní romantismus.
„Ahoj, tebe už jsem dlouho neviděla!“ slyším Evu, jak kohosi zdraví. Zvednu oči od sešitu a koho nevidím. Stojí tam on.
„Ahoj, Ev,“ pozdraví ji s úsměvem. Je okouzlující, ostatně jako vždy. Všechno se točí.
„Ahoj,“ podívá se nejistě na mě a hned uhne pohledem.
„Ahoj,“ hlesnu a prohlížím si ho. Seber se! Chvíli nevím, co dělat, ale pak se seberu. „Mohli bychom si promluvit? Mezi čtyřma očima?“ dodám po chvíli.
Podívá se na mě udiveně. „Ty se mnou chceš mluvit? O čem?“
„Řekla jsem mezi čtyřma očima. Půjdem se projít?“
„Fajn,“ pokrčí rameny.
„Musím ti něco říct, bohužel to neumím jako ty přes sms,“ začnu když jsme sami.
„Chceš mi říct, jak moc jsem ti zlomil srdce? A takové ty kecy? To sis mohla nechat od cesty,“ založí si ruce na prsou a měřil si mě pohledem.
„Ne! Kdybych to chtěla udělat, tak ti udělám hysterickou scénu přede všema na to fesťáku! Chtěla jsem se omluvit.“
„Omluvit? Za co? Za to, že jsi jí nakecala nesmysly? Za to, že se kvůli tobě se mnou rozešla?“
„Já jsem jí řekla pravdu. Vůbec jsem jí to nechtěla říct, pouze jsem jí chtěla popřát hodně štěstí, stejně jako tobě. Ona se začala ptát, ona se mi vybrečela na rameno a řekla mi něco, co se tobě možná neodvážila ani říct! A nekřič na mě, já nemůžu za to, že se s tebou rozešla.“
„Co ti řekla?“
„To nemůžu říct, ale rozhodně to není nic hezkého.“
„To je vše?“
„Miluju tě, a moc mě mrzí, že se s tebou rozešla, ale ona tě nikdy nemilovala, to mi řekla,“ vyletělo to ze mě, aniž bych chtěla. Stála jsem tam před ním se slzama na krajíčku. Čekala jsem co udělá.
„To ti řekla?“ podíval se na mě zmateně.
Přikývla jsem, nebyla jsem schopná slova.
„Já ji miloval a ona mě ne?“ vypadal, že se mu zhouril svět a mě to bodlo u srdce. Znamená to, že mě nikdy nemiloval? Stáli jsme tak chvíli proti sobě a ani jeden z nás nic neříkal. Každý prožíval tu svoji bolest.
„Mě jsi nemiloval?“ zmohla jsem se na otázku, která mi neustále putovala mozkem.
Podíval se na mě. Po tváři mi kanula slza.
„Ty mě jo?“ zeptal se na místo odpovědi. Hleděl mi zpříma do očí.
„Ano, pořád, dokonce i po tom, co jsi mě pustil k vodě. Milovala jsem tě a miluju pořád, jak se můžeš tak blbě ptát? Copak to nevidíš? Copak jsem se ti neomluvila? Myslíš, že kdybych tě nemilovala, tak se ti budu omlouvat? Že bych jí něco řekla? Ne! Vykašlala bych se na to a dělala, že tě neznám!“ vybuchla jsem. Jak může být tak slepý?!
„Ne, nemiloval. A vidím, že jsem byl vůl. Odpustíš mi?“
„Co ti mám odpouštět?“
„Měl jsem milovat tebe a být ti věrný.“
„Na to jsi přišel brzo.“
„Chceš mě ještě?“
„A ty mě?“
„Právě jsem se zamiloval do té nejkrásnější a nejchytřejší osůbky na světě.“
„O kom to sakra mluvíš?“
„O tobě!“