Ona a On?

Anotace: dílko, které je psané tak nějak asociačně, takže vlastně ještě vůbec netuším, jak to půjde dál...

Její život byl v jeho rukou. Pevně svíral její hrdlo a zhluboka dýchal. Absolutně se neovládal. Ona měla v očích známky strachu, ale po chvíli jakoby se vytratily, probodla ho zuřivým pohledem a rukou, kterou nedržel ho drápla do obličeje. Pár sekund stačilo na to, aby mu z ran začala vytékat rudá krev. Rozzuřeně zakřičel bolestí a chytl ji ještě pevněji. Obrátila se k němu, v tmavých očích najednou nešlo číst. Myšlenky se posunuly kamsi do pozadí a ona udržovala provokativní výraz. Její srdce ji ale ponoukalo: „Ubliž mu... Ubliž.“ A její dušeběsnila bezmocí. Sledoval její upřený pohled a uvažoval o tom, co by se muselo stát, aby se nenávist vytratila a střípky dávné náklonnosti se poskládaly do správných obrazců a zapadly do těch pomyslných ozubených koleček.
„Nemožné...“ pomyslel si.
Postupně uvolnil sevření. Užasle ho pozorovala a čekala, co udělá.
„Nemůžu...“ hlesl tiše, otočil se a rychlými kroky se vydal do tmy.
„Vrať se!“ poručila mu výhružně. Ani se neotočil.
„Tak se sakra vrať ty zbabělej parchante, myslíš si, že jen tak zdrhneš?! Zabiju tě hajzle!“ Rozběhla se za ním, ale nedoběhla, v tu ránu byl pryč. Zlostně duply a vzteky si vytrhla prá vlasů, pak si uvědomila, co dělá, zavrtěla hlavou a taky zamířila pryč. Po chvíli byla ulice opět klidná a tichá, jako by se tu pranic nestalo.

Slunce svítilo a vítr jí přehazoval dlouhé neučesané vlasy ze strany na stranu. Víčka měla lehce spuštěná a spala. Nezdravě bílý obličej ale prozrazoval, že klidný spánek, po kterém by se cítila dobře, to rozhodně není.
„Vstávej!“ vykřikl kdosi pištivě a zatřásl s ní. Jen se vyčerpaně převalila a spala dál.
„Kopni do ní!“ uslyšela spolu se škodolibým smíchem.
Hlavu měla jako střep a snažila se otevřít oči.První, co spatřila byla kupa dětí, co kolem ní pobíhaly.
Tu do ní šťouchly, tu zase uskočily.
„Nechte toho...“ šeptla, děti se ale dál smály a řičely na celou ulici.
A pak se to stalo. Rudě se zablesklo, ale zdálo se, jakoby to skupinka ani nepostřehla.
„Tak dost!“ zakřičela, popadla dvě nejbližší a nečekanou silou je odmrštila o několik metrů dál do místního rybníčku. Zbytek začal vyděšeně vřeštět a běžel ke kamarádům.
Ona svůj pohled zabodla do vlastních rukou a nevěřícně na ně civěla. Pomalu je otáčela a na jejím obličeji se objevil nepatrný úsměv. Potěšeně se vydala ke vzdálenějšímu jezeru. Ušla pořádný kus cesty. Pomalu se svlékla a skočila do vody. Postupně ze sebe smyla prach a všecky možné další nevítané částečky, vyprala si oblečení, které rozložila po travnaté zemi a sama se do ní nahá položila. Rozpřáhla ruce a přemýšlela. Tolik ublížila matce a přátelům, když s ním tenkrát prchla, byla to tak osudová chyba?