Návštěvnost
Divoká kočka 55
Divoká kočka 55
Ráno se probudil a cítil se vyloženě báječně. Chřipka odezněla a on měl hned od rána výbornou náladu. Oholil si bradu, vyčistil si zuby a chystal se do restaurace dole v penzionu na snídani. Už měl hlad jako vlk.
Mile ho překvapili, protože dostal obložený talíř všelijakých pochutin a on si mohl vybrat cokoli, na co měl zrovna chuť. S uspokojením si uvědomil, že už dlouho neměl obyčejný rohlík a slastně přivíral oči, když ho jedl, protože mu to připadalo jako návrat do dětství, kdy měl rohlíky ke snídani každé ráno. Máti trvala na tom, aby se vždycky pořádně najedl. Nejspíš proto byl takový cvalik do svých skoro 25 let.
Teď byl ale hubeňour a mohl si dovolit zhřešit. Bylo to tak příjemné. Napadlo ho, že takhle skvělý den nezažil už dlouho.
Roztáhl si noviny a letem světem prolétl nejnovější zprávy. Nic ho tam moc nezaujalo. Politická scéna mu byla ukradená stejně jako výsledky zápasu Sparta Liberec.
„Tak aspoň žádný katastrofy při dnešku.“ Pronesl s uspokojením a vydal se zpátky do pokoje.
Vzal mobil a vydal se na recepci.
„Kde je tu nejbližší fotolab?“ vybafnul na mladou slečnu za pultem bez pozdravu.
Trochu nadskočila, protože zrovna hleděla do dálky a zcela evidentně nevnímala.
„No,“ zakoktala se. Michal měl naprosto kamenný obličej a když se neusmíval, vypadal docela hrozivě. „Měl by být na náměstí.“
„Jak je to daleko?“
„Zhruba 20 minut pěšky. Doporučuju vám spíše autobus nebo taxi. Pokud se nechcete projít kolem silnice.“ Zašvitořila a Michalovy rysy ještě ztuhly.
„Zavolejte mi taxi.“ Řekl studeně a slečna zbledla. Z toho muže jí nebylo úplně příjemně. Měla z něho strach. Nepřítomně zkontrolovala tlačítko tichého alarmu pod stolem. Potom zvedla sluchátko telefonu a vytočila jí oblíbenou taxislužbu.
Nasedl do taxíku a s hrůzou si uvědomil, že je to ten samý taxikář co včera.
*Kurva. To je prokletí malých měst. Fakt.* zabručel si pod vousy.
„Kam to bude tentokrát?“ zeptal se taxikář a v duchu se modlil, aby to nebylo za roh jako posledně.
Michal vystoupil na náměstí a rozhlédl se. Bylo tam klidno. Skoro až podezřele. Prohlédl krámky a jelikož fotolab nespatřil hned na první pohled, rozhodl se vzít to z leva do prava a doufal, že na něj narazí.
Měl kliku, protože hned druhý obchůdek se tvářil jako že tam umí vyvolávat fotky. Vlezl dovnitř a za pultíkem uviděl mladého prodavače. Docela se mu ulevilo, protože netušil, jak by nějakému staříkovi vysvětloval, že potřebuje vytahat fotky z mobilu a že kabel nemá.
„No jasné, dejte mi ho a já vám to vytahám.“ Řekl rozšafně mladík a za pár minut už se mohl Michal dívat na své fotky na monitoru prodavačova počitače.
Přesně ukázal, které fotky chce.
Mladík nemrkl okem a jenom jemně podotknul. „Máte dobrý vkus, pane.“ Ale víc se nevyptával.
Do hodinky fotky byly hotové a když si je Michal prohlížel, přišlo mu, že líp by to nenafotil ani profesionál. Když fotky obrátil, bylo tam číslo na fotolab.
„Ehm. Že jsem tak smělý. Šlo by to udělat i bez téhle reklamy?“
„No jasně. Ale nejspíš by to už bylo za příplatek, když jsou tyhle už hotový.“ Zadíval se na Michala poněkud zaječím pohledem. I on měl z jeho zjevu trochu strach.
„Peníze jsou to nejmenší.“ A pokusil se usmát. Docela se mu to i povedlo.
Do deseti minut měl fotky v ruce. Zaplatil a spokojen odcházel do penzionu.
Sbalil si věci, na recepci, zaplatil a vydal se na nádraží.
Mile ho překvapili, protože dostal obložený talíř všelijakých pochutin a on si mohl vybrat cokoli, na co měl zrovna chuť. S uspokojením si uvědomil, že už dlouho neměl obyčejný rohlík a slastně přivíral oči, když ho jedl, protože mu to připadalo jako návrat do dětství, kdy měl rohlíky ke snídani každé ráno. Máti trvala na tom, aby se vždycky pořádně najedl. Nejspíš proto byl takový cvalik do svých skoro 25 let.
Teď byl ale hubeňour a mohl si dovolit zhřešit. Bylo to tak příjemné. Napadlo ho, že takhle skvělý den nezažil už dlouho.
Roztáhl si noviny a letem světem prolétl nejnovější zprávy. Nic ho tam moc nezaujalo. Politická scéna mu byla ukradená stejně jako výsledky zápasu Sparta Liberec.
„Tak aspoň žádný katastrofy při dnešku.“ Pronesl s uspokojením a vydal se zpátky do pokoje.
Vzal mobil a vydal se na recepci.
„Kde je tu nejbližší fotolab?“ vybafnul na mladou slečnu za pultem bez pozdravu.
Trochu nadskočila, protože zrovna hleděla do dálky a zcela evidentně nevnímala.
„No,“ zakoktala se. Michal měl naprosto kamenný obličej a když se neusmíval, vypadal docela hrozivě. „Měl by být na náměstí.“
„Jak je to daleko?“
„Zhruba 20 minut pěšky. Doporučuju vám spíše autobus nebo taxi. Pokud se nechcete projít kolem silnice.“ Zašvitořila a Michalovy rysy ještě ztuhly.
„Zavolejte mi taxi.“ Řekl studeně a slečna zbledla. Z toho muže jí nebylo úplně příjemně. Měla z něho strach. Nepřítomně zkontrolovala tlačítko tichého alarmu pod stolem. Potom zvedla sluchátko telefonu a vytočila jí oblíbenou taxislužbu.
Nasedl do taxíku a s hrůzou si uvědomil, že je to ten samý taxikář co včera.
*Kurva. To je prokletí malých měst. Fakt.* zabručel si pod vousy.
„Kam to bude tentokrát?“ zeptal se taxikář a v duchu se modlil, aby to nebylo za roh jako posledně.
Michal vystoupil na náměstí a rozhlédl se. Bylo tam klidno. Skoro až podezřele. Prohlédl krámky a jelikož fotolab nespatřil hned na první pohled, rozhodl se vzít to z leva do prava a doufal, že na něj narazí.
Měl kliku, protože hned druhý obchůdek se tvářil jako že tam umí vyvolávat fotky. Vlezl dovnitř a za pultíkem uviděl mladého prodavače. Docela se mu ulevilo, protože netušil, jak by nějakému staříkovi vysvětloval, že potřebuje vytahat fotky z mobilu a že kabel nemá.
„No jasné, dejte mi ho a já vám to vytahám.“ Řekl rozšafně mladík a za pár minut už se mohl Michal dívat na své fotky na monitoru prodavačova počitače.
Přesně ukázal, které fotky chce.
Mladík nemrkl okem a jenom jemně podotknul. „Máte dobrý vkus, pane.“ Ale víc se nevyptával.
Do hodinky fotky byly hotové a když si je Michal prohlížel, přišlo mu, že líp by to nenafotil ani profesionál. Když fotky obrátil, bylo tam číslo na fotolab.
„Ehm. Že jsem tak smělý. Šlo by to udělat i bez téhle reklamy?“
„No jasně. Ale nejspíš by to už bylo za příplatek, když jsou tyhle už hotový.“ Zadíval se na Michala poněkud zaječím pohledem. I on měl z jeho zjevu trochu strach.
„Peníze jsou to nejmenší.“ A pokusil se usmát. Docela se mu to i povedlo.
Do deseti minut měl fotky v ruce. Zaplatil a spokojen odcházel do penzionu.
Sbalil si věci, na recepci, zaplatil a vydal se na nádraží.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.