On a já | Část třetí: … a někdy pěkně bolí!!!

Anotace: Inu, asi to nebyla nejlepší volba...

Na generálku k půlkoloně jsme dorazili s Kate a Barčou (spolužačkami) o pět minut později. Mohla za to naše kosmetička. Příliš dlouho nás líčila...
Všechny tance jsme byli schopni zatančit na jakž takž dobré úrovni. „Bylo to fajn,“ pochvaloval nás mistr.
Měli jsme půlhodiny volno. Rodiče začali plnit sál. Pohledem jsem hledala jeho, můj taneční partner nebyl moc nadšen. Bylo mi to jedno.
Konečně jsem ho zahlédla. Další vlna štěstí. Dneska si s ním můžu zatančit. Další postřeh: ostříhal se. Ono to šlo víc?
„Ty ses ostříhal,“ málem vykřiknu, když jej mám téměř vedle sebe.
S úsměvem přikývne.
„Ty jeden,“ usměju se.
První blok tanců jsem přežila pouze s myšlenkou na něj. Pořád jsem se dívala jeho směrem. Stál tam opřený o stěnu a sledoval dění na parketě.
„Tak a teď vyzvěte k tanci své hosty,“ nakázal mistr.
Div jsem přes celý sál neutíkala. „Můžu prosit?“ usměju se na něj.
„To víš, že můžeš,“ přikývne a nabídne mi rámě.
Bylo úžasné mu být zase tak blízko. Už teď jsem sbírala odvahu na svůj počin....neměla jsem, říkám si s odtupem času.
Tančili jsme spolu tři tance, bavili se u toho a bylo nám dobře. Aspoň mě. Následoval další blok tanců a opět tanec s hosty. Utekl. No možná, že ne přímo, ale prostě se nenápadně vytratil ze sálu. Stejně mě už bolí nohy, mávla jsem nad tím rukou. A třetí „volenka“... Opět jsem s ním tančila. Ty jeho krásné čokoládové oči se vpíjeli do mých. Podlamovala se mi kolena. Byl okouzlující. Možná to dělal ten oblek... Netuším.

Skončil oficiální program, tedy nastala „volná“ zábava. Prchly jsme s Kate ze sálu.Seděly jsme na schodech a trumfuvaly se v bolesti nohou. Pak jsme si řekly, že nás sice líčily kosmetičky, ale že to není nic pro nás a šli jsme se přemalovat. Sháněly jsme pivo, ale nechtělo se nám stát frontu tak jsme se spokojily s vínem. Nějak mi nesedla společnost naší třídy a proto jsem seděla sama u stolu, pozorovala parket, na kterém Jirka vytáčel své bývalé spolužačky, a popíjela u toho červené víno.
Sbírala jsem odvahu. Sebrala jsem ji až po rozhovoru s Radimem (spolužákem). Měli jsme podobný problém. Chtěl oslovit jednu dívku. Vzájemně jsme se vyhecovali a šli jsme na věc. Jirku jsme našla v obležení jeho bývalých spolužaček u piva.
„Jirko, můžu?“
„Co se tančí?“
„Já s tebou chci mluvit, ne tančit,“ usmála jsem se nejistně. Možná jsem se i kousla do rtu.
Chviličku na mě koukal, ale nakonec vstal a šel za mnou.
Chtěla jsem jít někde, kde by bylo míň lidí. Vyšla jsem na schody. Šel za mnou.
„To bude něco zlého,“ prohodil.
Zastavila jsem se. Zůstal taky stát. Díval se mi do očí, ačkoliv stál o schod výš a mohl nerušeně šmírovat můj výstřih. Koukal mi tázavě do očí.
„Jak pro koho zlé,“ chtěla jsem začít, ale v tom se tam zjevil, no dobrá, prošel náš spolužák.
„Můžu?“
„Ne!“ odpověděli jsme téměř jednohlasně.
Spolužák pochopil a pokračoval tam, kam měl namířeno.
„Hele, vím, že je to krajně nevhodné, nemístné a tak dále,“ začala jsem.
„K věci, prosímtě.“
„Fajn, máš přítelkyni?“ podívala jsem se mu do očí.
„Ne.“ Záblesk naděje. „Ale nechci mít nic s nikým ze třídy.“ Šlus.
„Proč?“ Třeba z toho ještě něco vykřešu.
„Ze zásady,“ zavrtěl hlavou. Nechtěl říct proč. Smutek byl na mě asi dost vidět, protože dodal: „Nechtěl bych ti ublížit.“
„Co? Jak?“ nechápala jsem.
„Bude lepší, když budeme jenom kamarádí.“
Vrhla jsem na něj zmatený pohled.
Sestoupil o dva schody níž, naše oči byly na stejné úrovni. Naklonil se ke mně. Aaah jak milé, omluvná pusa a půjde pryč? Ne! Začal mě líbat. Normálně, mi neotřele vrazil jazyk do pusy. V prní chvíli jsem byla v šoku. Pak jsem ho objala a nechala ho, dělat, co chtěl. Další jiskřička naděje. Co jiskřička, to začal žhnout přímo plamínek naděje. Po chvíli se odtáhl. V očích měl maskovaný zmatek. Asi sám nevěděl, proč to udělal. Stála jsem beze slova. Možná čekal, že něco řeknu. Nebyla jsem schopná slova, byla jsem naprosto v šoku. A doufala jsem. Po pár vteřinách ticha si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal.