Mít chuť žít

Anotace: Asi jen další sentimentalita, co za moc nestojí...

Pověz mi, co je to život?
To je něco, bez čeho se člověk neobejde.
A jaký je ten život?
Všelijaký. Někdy dlouhý, někdy krátký, jak si člověk zaslouží.
Takže je spravedlivý?
Měl by…

Když ji viděl naposled, vypadala mnohem lépe. Dnes měla zplihlé dlouhé vlasy a jasně bylo znát, jak je zanedbává. Pod dříve jasnýma očima se jí rýsovaly temně fialové kruhy. Zdála se pobledlá a příliš pohublá. Oblečení na ní plandalo, jako by byla jen loutka oblečená do kusu hadru.
Všechno se to zdálo tak dávno. Jako by uběhlo několik let a přitom to byly sotva dva měsíce. Dva měsíce, které jim oběma změnily život. Vlastně to jim změnil jediný okamžik. Okamžik, na nějž nikdy nezapomene.
„Ahoj,“ pozdravil ji a povzbudivě se usmál.
„Ahoj,“ odpověděla nesměle. Blondýna stojící vedle něj se usmála, rychle se rozloučila a vyrazila pryč, jako by chápala vážnost situace.
„No, tak jak se máš?“ pokusil se zapříst hovor.
„Nic zvláštního, jde to. Co ty? Co škola?“
„Zatím dobrý, i když by to mohlo být lepší. Ty tam chodíš?“
„Většinou jo, nebaví mě to doma. Ale ne vždycky to jde, to snad chápeš.“
„Jo, to chápu,“ zamručel. „Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal, jako by na to chtěl upozornit.
„To je pravda, dlouho. Hodně dlouho,“ souhlasila. Oči se jí podivně zaleskly, jako by se jí chtělo brečet. Vzápětí se však usmála. „Vypadáš dobře, určitě se ti musí dařit skvěle.“
„No to bych zrovna netvrdil. Nechceš se na chvíli stavit na čaj? Jestli máš čas, samozřejmě.“
„Jo, ráda, jen to zavolám mamce, aby neměla strach.“ Vytáhla mobilní telefon, ten jediný se nezměnil. Byl čistý, jako by záleželo jen na něm.
Pozoroval, jak vytáčí číslo a čeká. I tak je krásná, pomyslel si. Vždycky byla a bude, nic to nedokáže změnit. Chtěl by jí to říct, ale cosi mu v tom bránilo, a tak si jen vzpomněl na chvíle, kdy jí to s oblibou říkával. A ona mu odporovala, vždycky říkala na obhajobu něco nového a tvrdila, že je ošklivá. On se jí to snažil všemožně rozmluvit, ale zdálo se, jako by jí to nesmírně bavilo, dohadovat se s ním.
„Ahoj mami, já se chvíli zdržím u Marka, jo?“ vytrhl ho ze zamyšlení její chatrný hlas. Dřív takový nebýval.
„Neboj, jsem v pořádku, a kdyby něco tak zavolám. Ahoj,“ zavěsila. Telefon schovala do kapsy a pak se pokusila usmát. „Můžeme,“ oznámila. Bok po boku vyrazili jim oběma známou cestou. Šli pomaleji než jindy, nestačila mu. Markovi to nevadilo, i kdyby šli šnečím tempem, byl by za to rád.
Konečně odemkl dveře od bytu a nechal ji vejít. Naučeně nahlédla dál, jestli tam někdo není. Nebyl.
Zatímco se pomalu svlékala, snad i to pro ní bylo namáhavé, Marek postavil vodu na čaj a vyndal dva hrníčky. „Jakej si dáš čaj?“ zeptal se a prohlížel při tom krabičky, co ležely v kredenci.
„Nevim, nějakej dobrej,“ odpověděla tradičně a přišla se podívat, co za čaje mají. Marek začal vytahovat krabičky a četl názvy. Moc ho nevnímala, dívala se vlastně na něj. Ještě stále se jí líbil.
„A tady je nějakej…asi černej. Tak jakej budeš chtít?“ otočil se na ní. Pokrčila rameny. „To je fuk, nějakej mi dej.“
Tohle taky říkala vždycky, vzpomínal v duchu. Vytáhl sáček malinového čaje, toho, který měli nejčastěji, a vložil ho do hrníčku. O chvíli později se dovařila voda. Mezitím se posadila na židličku a pozorovala ho, jako už tolikrát předtím, ale tehdy to bylo jiné.
Brzy už seděli naproti sobě, v dlaních svírali nádobky s horkým mokem a mlčeli. Najednou si neměli co říct, slova se vytratila, jako by nechtěla rušit tu chvíli, kdy zase po dlouhé době byli spolu.
„Je dobrej,“ poznamenala stydlivě na adresu čaje. „Nějakej malinovej?“
„Jo, malinovej. Není špatnej,“ souhlasil stejně nesvůj. Ani se na ní nepodíval, pohled utápěl v hrnku plném červené tekutiny. Ještě se nenapil.
Nastala další trapná chvilka mlčení rušená pouze slabím tikáním hodin, ukazujících čtyři. Když se ručička pohnula už po desáté, konečně se odhodlal promluvit.
„Leni, vzpomeneš si ještě někdy?“ zeptal se a vzhlédl. Teď se do skoro prázdného hrníčku dívala ona. Suché, popraskané rty stáhla do uzoučké linky. Oči se jí znovu zaleskly a tvář jakoby potemněla. Mlčela. Několik minut čekal, jestli mu odpoví, ale nic.
„Já na tebe myslím pořád,“ začal tedy sám. „Pořád tě mám moc rád, nic to nezmění. Ty dva měsíce…“
„A co ta holka tam na zastávce?“ zeptala se nevěřícně, dál však měla sklopená kukadla.
„To je sestřenice, pozítří se vdává.“
„Aha.“
„Leni, Leničko, mě se po tobě tak stýská.“
„Prosím tě, mlč už. To si myslíš, že pro mě je to jednoduchý? Myslím na tebe každý den, každou hodinu…. Přemýšlím, co zrovna děláš, jak se máš, jestli jsi šťastnej. A doufám, že šťastnej opravdu jsi. Chci abys byl.“
„Leničko, lásko moje.“
„Marku, víš že to tak bude lepší. Víš to, a neříkej že ne.“
Zničehonic se naklonil a váhavě jí políbil. Nejdřív docela letmo, jako to udělal poprvé, a
když se neodtáhla, něžně se dotkl jazykem jejích rtů a vůbec mu nevadilo, že jsou tvrdé a
struhadlovité. Nereagovala, přesto se zkusil probojovat dál. Kupodivu mu jazyk do jejích úst vklouzl bez potíží. Avšak v tom se prudce odtáhla. Odstrčila se od stolu a pohotově vyskočila
na nohy. Rychle jí následoval.
„To nejde,“ špitla, ale jako by se o tom snažila přesvědčit spíš sebe než jeho. „Já…. Já budu muset už jít.“
„Leni, proč? Proč nechceš?“
„Marku, to nejde, nechci abys byl nešťastnej.“
„Ale to už jsem. A je to proto, že jsem bez tebe. Toužím tě vidět, každý den si přeju tě aspoň na krátký okamžik spatřit, i kdyby to mělo být naposled,“ přistoupil k ní a uchopil ji za ramena. Sklonil se, aby jí viděl do očí. „Já tě mám rád,“ zašeptal. Vzhlédla. Po tvářích se jí rozběhly dva pramínky slz. Přivinul ji k sobě a objal. Opřela si hlavu do jeho ramene, plakala. Držela se ho, jako by měla strach, že je to jenom sen a ona se probudí a všechno se rozplyne.
Dlouho tak stáli, mlčeli a ani se nehnuli. Najednou jí trochu odtáhl, na krátký okamžik jí pohlédl do zelenkavých očí, načež jí dlouze políbil. Tentokrát neutekla, neodtáhla se, ani se nebránila. Po skráních se jí stále kutálely slané perličky, ale ruce chytily mladíka kolem krku, snad si chtěly připomenout těch několik okamžiků, kdy to tak dělávaly, tělo se samo přiblížilo tak, že se něžně dotýkali jeden druhého, a rty se podrobovaly těm jeho a nechávaly se vést, jako by zapomněly.
Tentokrát nezaváhal a přitiskl ji k sobě, aby mu neutekla. Nepustí ji, nenechá ji odejít, tu chybu už znovu neudělá. A ona se nebránila, nechtěla o ten okamžik přijít. Tuhle chvíli si bude jistě pamatovat do konce svého života.
Nechala se vést a nebránila se, když jí jeho ruce zajely pod svetr. Ani když jí přetahoval přes hlavu tričko, a stále se jí jemně dotýkal, aby jí snad neublížil. Vzal jí do náručí a odnesl k sobě do pokoje, kde jí položil na postel. Nechala se od něj hladil a jeho polibky přijímala tak vstřícně jako ještě nikdy.
„Miluju tě,“ zašeptala mu do ucha a přitáhla si ho blíž. Na tu chvíli jí bylo jedno, co bude, chtěla být jen s ním.

Pověz mi, co je to láska?
Nic, jen přes oči páska…
Pověz mi, co je to mít rád?
Jen blud, pro nic život v sázku dát…
A řekneš mi, co je to milovat?
Hloupost, jenž nás může jen zraňovat…

Ráno se trochu polekala, když se probudila u něj. Ještě víc jí překvapilo zjištění, že se po ní rodiče nesháněli. Jako by předem počítali s tím, co se stalo. Nechtěla tomu věřit, vždyť táta jí nikdy nechtěl nechat u Marka spát, a jak se vždycky rozčilovat, když mu neřekla, kdy se vrátí. A najednou se nic neděje….
Rychle vstala, oblékla se a vystřelila z pokoje jako šipka. Tohle se přeci nemělo nikdy stát. Jen co otevřela dveře, vrazila do černovlasého mladíka. Málem by spadla, ale včas jí chytil. Zvedl jí a usmál se na ní. „Dobré ráno. Máš nějak naspěch.“
„Já…. Dobré ráno. Musím domů.“
„Proč? Nikdo se po tobě snad nesháněl ne? A je sobota.“
Bylo vidět, že přemýšlí. „Marku, to co se stalo,“ začala opatrně, „to se nikdy stát nemělo.“
„A proč? Vadilo ti to? Nelíbilo se ti to snad?“ zeptal se trochu zklamaně.
„Ne, totiž… to nejde. Prostě….“
„Pššt,“ položil jí prst na rty. Poté jí dlouze políbil. Nic nenamítala.

Sychravé dny podzimu pozvolna přešly v zimní. Na větvičkách stromů a na stéblech dřív jasně zelené trávy se třpytily krystalky ledu. Po chodnících a silnicích se líně převalovaly poslední seschlé listy ozdobené slabou vrstvou jinovatky, jenž se něžně leskla v záři vycházejícího slunce. Pofukoval jemný, avšak ledový vítr pohrávající si s několika osamělými papírky, nepřirozeně šustícími v nastalém ranním tichu.
Kdesi zaštěbetal drozd. A tu na jednu haluzku keře usedla červenka. Poplašeně se rozhlédla, jako by se bála, že na ní každým okamžikem cosi skočí. Do drobného tělíčka se jí opřel poryv větru. Ladně se odrazila a vzlétla k blankytně modré obloze bez mráčků.
Ztichlou ulicí se rozlehlo rytmické klapání. Dvě postavy se vynořily zpoza domu a vesele ruku v ruce kráčely vpřed. Třebaže mrzlo až praštilo šli se projít. Zvykli si na to. Trávili spolu víc času než kdy předtím, jak si byli vědomi, že každý okamžik strávený s tím druhým může být zároveň posledním okamžikem v jejich životě.
Kruhy pod očima se jí zmenšily, ale úplně nezmizely. Vlasy si ostříhala a starala se o ně jako kdysi, takže se leskly a krásně povlávaly v čerstvém ranním vánku. Zdála se křehká a strašně zranitelná, vypadala však odvážně a nebojácně. Přesto ji cosi trápilo. Užíralo jí to a bránilo v prožití některých chvil naplno. I tak by mohla říct, že je šťastná. Netrápila se všedními starostmi a žila jen pro ten den, do něhož se právě probouzela.
Naráz se zastavili. Sotva půl minuty se dívali do očí toho druhého než se políbili. A když se jejich rty pozvolna roztrhly, usmáli se na sebe a, držíce se za ruce, pokračovali v cestě. Nic jim nemohlo zabránit v tom, aby byli spolu a aby se radovali z tak krásného rána, jako bylo to dnešní.
Šli dlouho, a když už je bolely nohy, na chvíli se zastavili u stánku, kde se prodával horký čaj. Postarší stánkař se na oba vlídně usmíval, když jim podával kelímky s pálivou tekutinou. Dvojice mu poděkovala, ještě několik minut postála a už spěchala dál, snad aby jim nic neuniklo. A takhle se procházeli každý den. Někdy dlouho, někdy kratší dobu, jak se jim chtělo a jak mohli. Nedbali ničeho, hlavně že byli spolu. A jednou se procházeli opravdu dlouho. Byli sotva v polovině cesty nazpátek, když se začala tiše a zprvu docela nenápadně snášet inkoustově modrá tma. Jako samet obepnula vše kolem a ani hvězdám nedovolila, aby shlédly na svět.
Lenka otočila oči k obloze a tiše nebeskou báň pozorovala a utápěla se v její nekonečnosti. Marek jí pozoroval při čemž mu na tváři pohrával úsměv. Tak rád se na ní díval. Krátce po něm loupla očima, usmála se a zase obrátila svou pozornost k obloze. Zastavili se a oba hleděli do dáli. Najednou se cosi bílého a lehoučkého jako andělské pírko ve spirálách sneslo k jejich nohám. Okamžik na to nevěřícně hleděli, poté jukly na sebe, jestli se jim to jen nezdá, načež opatrně vzhlédli. K zemi se blížila přímo celá záplava drobných sněhových vloček. A všechny byly tak křehké…
Otočila se k němu a široce se usmála. I on se usmál. Chytil jí kolem pasu a přitáhl si ji blíž, aby jí mohl lehce políbit.

Uplynul ještě měsíc, než Lenku odvezli do nemocnice, kde den po dni víc a víc chřadla. Každý den čekala, jestli Marek přijde, jestli nezapomněl. A každý den se dočkala. Vždycky si našel čas, i když někdy trochu zanedbával školu. Přišel, vždy jí donesl růži, pokaždé velkou a povětšinou rudou jako granát.
Sedával u ní dlouhé hodiny, držel jí za ruku a vyprávěl, co nového. A když už byla tak zesláblá, že ani to jí nezajímalo, mlčky si jí prohlížel a vzpomínal na ty nádherné okamžiky, co s ní prožil. Nelitoval toho, miloval ji z celého svého srdce a všechno ostatní bylo jedno.

Ten pocit nejistoty a zároveň vlna zvědavosti, co přinese nový den, to je život. Není ani krátký ani dlouhý, je právě takový, jaký ho člověk chce mít. Není spravedlivý, ale ani nespravedlivý, je jen takový, jaký ho kdo chce mít, jak ho vidí a jak se k němu staví.
Vědomí, že nejsem sám a že na mě někomu záleží, to je pravá láska, silná a nefalšovaná. Ale to člověk pozná až v těch krajních chvílích, kdy mu jde o všechno. A mít rád, to je něco, o co by neměl být nikdo nikdy ošizen. Je to něco krásného, tím víc, že to bývá pomíjivé. Ale milovat, to je ta opravdu nejcennější věc, za jakou stojí život obětovat. Opravdu milovat můžeme jen jednou…

Dva roky, může se to zdát jako strašně dlouhá doba, je to však jen mžik. Jedno zavření a otevření očí. Za dva roky se toho může změnit hodně. Z milého, růžového života se může stát život černý, nezávidění hodný. A i z toho nejčernějšího naopak ten nejrůžovější, jaký si jen dovedeme představit. Žádný však není špatný, na všem se dá najít něco dobrého a krásného, něco, co nás zahřeje u srdce a potěší, i kdyby to mělo být jen pár vteřin z několika desítek let. A o to víc bychom si takových chvil měli vážit.
Stromy se zazelenaly, bělostná peřina se už dávno ztratila v nenávratnu, první sněženky vystrčily hlavičky nad zem a podivovaly se nad tím světem nahoře. Brzy na to přiletěly i první vlaštovky, pupeny na haluzích se proměnily v roztomilé něžné květy. Vzduch voněl, jaro už neklepalo na vrátka, vstoupilo do dveří a vyhnalo zimu pryč.
V parku se procházel mladík, okolo něj pobíhal pes. Skotačil, jednou byl tady a tahal nějaké poleno, rázem byl zase tam a kousal plastovou láhev, kterou tam kdosi odhodil. A najednou se rozeběhl vpřed. Byly to spíš skoky než kroky, jakými dorazil k drobnější postavě, jenž se k němu sklonila a láskyplně ho začala drbat za ušima. Dívka vzhlédla. „Marku!“ zvolala radostně a zamávala na mladého muže. Štěně se vrhlo po ruce v předtuše nějaké nové hry.
„Ahoj, Leni,“ usmál se Marek, když došel i on k dívce, a objal ji. Nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát. V jednu chvíli byla na umření a v další byla zdravá jako dřív. Lékaři nad tím jen vrtěli hlavou, ale Marek ani Lenka se tím nezaobírali, důležité bylo, že mohli být zase spolu. Byl to prostě zázrak…