Divoká kočka 66

Anotace: Michal se doma pustí do láhve tullamorky na smutek, když se mu otevře nádherná možnost se pomstít. Záporák jde do boje ;)

Sbírka: Divoká kočka

Když dorazil domů, tak jediná věc, která ho tak možná zajímala, byla láhev Tullamorky v osobnim baru. Hnal se k ní hned jak za ním zaklaply domovní dveře. Nezastavila ho ani židle, o kterou zakopl, protože šel poslepu. Sprostě zanadával a dál se blížil k baru.
Když ho otevřel, tak zjistil, že netuší, která flaška to je. Takže si pro jistotu rozsvítil, protože by si nerad tuhle výbornou záležitost spletl s matčiným vaječným koňakem, který si čas od času nalila do kafe. Pro něho měl chuť při nejmenším odpornou.
Oklopil do sebe málem deci na jeden zátah, až ho z toho pálilo v krku. Opřel se o dřez a odplivnul si.
„Málo.“ Řekl si nahlas a ještě do sebe oklopil flašku a řádně si přihnul. Zastavila ho až záklopka, protože jinak by byl schopný to do sebe nalít všechno. Jeho smysly byly plné nepochopitelné bolesti a on je především potřeboval otupit, aby se z toho nezbláznil.
Vlastně až teď si uvědomil, jak byl na své matce závislý. A teď když nebyla, tak jako kdyby zmizel jakýkoli důvod pro žití.
Položil flašku a silně vrávoravým krokem se přemýstil do obýváku k telefonu. Ještě musí vyřídit sestru.
Když potom pokládal telefon, tak si říkal, že si klidně moh ušetřit námahu. Milena sice asi byla šokovaná a projevila jakous takous lítost, ale úplně až k morku kostí cítil, že je to jen přetvářka. Říkala to ze slušnosti. Jinak jí to už asi bylo jedno. Kdyby byla jen o kousek blíž, přijel by k ní, aby jí zatřásl. Snad by se trošku vzpamatovala a uvědomila si, co se stalo a kam patří. Jenomže takhle to už bylo beznadějné.
Že ani na pohřeb nepřijede mu bylo vpodstatě jasné. Proč by se obtěžovala. Stojí to peníze, takže určitě na nějakou efektnivní výmluvu přijde.
V ústech mu z toho zůstal nepříjemný pocit.
Z určitěho vzteku ho vytrhl zvuk mobilu. Zaostřil, ačkoli už mu to šlo trochu hůř po těch dvou deci tullamorky a zjistil, že volá Dan.
„Jo?“ ozval se mdlým hlasem do telefonu a čekal.
„Ahoj Michale. Mám pro tebe ten inzulin, jak jsi ho chtěl.“
Michal se v tu chvíli na křesle narovnal a vystřízlivěl snad jen dílem vteřiny. Takovou rychlost od Dana vpravdě nečekal. Byl příjemně překvapen. Konečně dobrá zpráva.
„Prima. Sejdeme se tam co vždycky. Neboj, prachy vezmu a dám ti je okamžitě.“
„To zní skvěle.“ Zasmál se Dan na druhém konci, což byl poslední zvuk, který z mobilu zazněl, než ho Michal típnul.
Ještě si řádně přihnul a málem vyprázdnil láhev až do dna.
Oblíknul si znova bundu, ačkoli už né tak rychle, jako si ji svlékal. Motorika ho úplně neposlouchala..
Když dorazil do lokálu, Dan už na něj u stolu natěšeně čekal. Té lahvičce, co měl v kapse, říkal „rychlý prachy“ a byl na sebe náležitě pyšnej. S Michalem si vyměnili komodity a oba se spokojeně rozešli. Dan domů, Michal směrem k vile Vítkových.
Plán neměl úplně dokonale promyšlený, ale to mu v tu chvíli nepřipadalo zase až tak zásadní. Šlo především o to, aby se dostal do domu nepozorovaně. A to pro něho nebyl zase až takový problém. Za ten rok prozkoumal celý ten barák od půdy až po sklep a klidně si troufnul tvrdit, že ho zná líp než starej Vítek, kterej v něm vyrost.
Dům nejdřív pozoroval nějakou dobu z dálky. Všimnul si několika hlídek, které postávaly před branou a vchodovými dveřmi. Spočítal si, že by ještě jeden chlápek mohl být uvnitř, ale víc toho nebude. Možná ani tohle ne.
Patrně ho buď podcenili a nebo nečekali, že bude jednat tak rychle. A nebo skutečně netušili, odkud vítr fouká. Nad touto myšlenkou se Michal musel doopravdy pousmát. Byla by pro něho zdaleka nejpříjemnější.
Obešel dům až k jednomu místu, kde si byl vědom malé díry v pletivu. Doufal, že byl jediný, kdo o ní věděl. Sám ji kdysi udělal a zamaskoval to tak, aby to nebylo vidět. Musel se pochválit, protože to bylo vskutku nenápadné. Kdyby o tom nevěděl, tak si toho ani nevšimne.
Plot byl ve slepém úhlu ke vstupní bráně, takže byl relativně v bezpečí, co se týkalo hlídek. Ale musel si dát řádný pozor na lidi uvnitř domu, protože ti ho mohli klidně spatřit, ačkoli dům vypadal v tuto chvíli úplně prázdný.
Bylo to docela riskantní, protože nad ním se zrovna nacházel balkon starých Vítkových. Asi by mu nevadilo, kdyby ho stará Vítková viděla, protože už mu bylo tak nějak jedno, jestli ho chytnou či nikoli, ale hlavně by možná nedokončil své dílo zkázy a to by byla věčná škoda.
Takže se potichoučku prodíral pletivem a velmi obezřetně i částí zahrady, když obcházel dům. Nedostatek plánování se ukázal být krajně nepříjemný. Najednou totiž neměl kudy se do domu dostat. Původně počítal s tím, že projde sklepem, ale sklepní okna byla kvůli blížící se zimě pevně zabedněná a v otevřený zadní vchod také nemohl doufat.
Horečně přemýšlel, jak se tam dostane, ale žádný pořádný způsob ho nenapadnul. Balkon byl poměrně vysoko a lano si s sebou nevzal. Už chvíli dokonce propadal zoufalství a říkal si, že bude možná lepší, když přijde někdy jindy. Tedy především za střízliva. Že mu to při nejmenším bude líp myslet.
V ten moment si ale všimnul pootevřených dvířek k budce s nářadím. Napadly ho nějaké štafle a nebo žebřík. Usmál se. *Dokonce i když jsem pod obraz, tak mi to pálí.*
Štafle tam byly, ale poněkud rozvrzané, což věděl už dávno, protože se na jaře na nich pokoušel ořezávat stromy a málem si zlomil vaz.
„Né, tak tudy cesta nevede.“
Ale jak vidno, nový žebřík nikdo nekoupil. No nadšen z toho doopravdy nebyl. Hlavně pak proto, že štafle jsou trochu nápadnější než cokoli jiného a taky už si začínal říkat, že neviditelný zrovna není.
Takže popadnul štafle a opřel je o stěnu. Přišlo mu to tak nejstabilnější. Zapřel se o ně a vylezl k balkonku. Obezřetně se podíval spodním oknem, jestli tam někdo není, ale nikoho neviděl a ani slyšet nic pořádně nebylo. Vyhoupl se na rantl, potom na zábradlí a to přelezl. Všimnul si nějakého stínu v pokoji, tak se okamžitě přilepil ke stěně.
Nahlédnul dovnitř a rozpoznal siluetu staré paní Vítkové. Sundávala si hodinky a pokládala je na noční stolek. Připravila si nějakou malou tlustou knížku a brýle na čtení.
Michal horečně přemýšlel, co bude teďka dělat. Když už se dostal tak daleko, tak přece nemá smysl se vracet.
Zatímco se Alice Vítková připravovala na odpolední siestu, Michal na jejím balkoně, o kterém neměla ani nejmenší tušení, spřádal plán útoku.
Nejprve natáhnul inzulin do jehly, aby měl všechno připraveno a nemusel improvizovat jako doposud. Flakonek si zastrčil do náprsní kapsy, aby ho pak mohl odnést a nikdo nepřišel na to, jakou látku injekce obsahuje.
Obalil si loket kusem bundy, rozpřáhl se a rozbil skleněnou vitrínu, která ho dělila od ložnice pánů domu. Alice Vítková na posteli nadskočila. Byla v takovém šoku, že nestihla ani vykřiknout.
Jednal tak rychle, jak jenom dokázal. S indjekcí v zubech přiskočil k ní a okamžitě jí zacpal pusu. Snažila se bránit, ale proti jeho síle neměla ani tu nejmenší šanci. Chytil ji za obě zápěstí. Jednu ruku skroutil pod ni a přiklekl jí břicho kolenem.
Připravil si stříkačku a vystříkl malý proužek tekutiny. Proč to udělal dost dobře netušil. Spíš to bylo tím, že jednal zbrkle. Každopádně tím zachráníl Alici život. Kdyby totiž ještě nechal v injekci vzduch, nic by ji už nezachránilo. Takhle ale měla na záchranu ještě alespoň nepatrnou naději.
Ačkoli - kdo ví?