Mé budoucí já 30.díl

Anotace: ..dneska stíhám :)))

„Jáchyme?“ Dotknu se prázdného místa vedle sebe. Ve vteřině se objeví ve dveřích.
„Ahoj.“ Usměje se a políbí mě za ucho.
„Kdes byl?“
„Připravit snídani, máš hlad?“ Zavrtím hlavou a přitáhnu si ho k sobě.
„Copak je?“ Obejme mě kolem ramen a zpytavě se na mě zadívá. Opřu se o něj a povzdychnu si.
„Víš, jak tady byl Vojta s Týnou?“
„Ano.“
„Bavili jsme se o mně, jak jsem na tom tenkrát byla špatně a…“
„Stalo se něco?“
„Chodily mi svatební oznámení, kamarádky mi volaly, že se ty jejich vyjádřili a já byla sama. Nemohla jsem psát, nemohla jsem se na sebe podívat do zrcadla, utápěla jsem se v depresích a chtěla zabít.“ Vzhlédnu k němu, ale jeho výraz se nezmění. Nevidím žádný záblesk něčeho, co by mi říkalo, že mě za to odsuzuje.
„Myslel jsem si to. Byl by to jediný důvod k tomu, proč tě všichni tak obskakují.“
„Včetně tebe.“
„Včetně mě.“
„Dal jsem si to dohromady s tou nemocnicí.“
„Jak to?“
„Jak jsem na to přišel? Ty jsi ten nejoptimističtější člověk, kterého znám. Když Vojta začal mluvit o tom, že se k tobě nastěhoval a pořídil ti Arnieho.“
„Tenkrát mi to všichni vyčetli, prý měla ses svěřit, jsme tu pro tebe. Jenže já nemohla, slyšela bych to, že jsem neměla nechat odejít Marka. To bych nesnesla.“
„Výčitky?“
„Vojta mi pomohl, sehnal mi domek, nastěhoval se.“
„Jak dlouho jste byli spolu?“
„Asi dva roky.“
„Můžu se tě zeptat ještě na něco?“
„Antidepresiva.“
„Co?“
„Předávkovala jsem se.“
„Chtěl jsem se zeptat… cítíš k němu něco?“ Přitisknu se k němu ještě těsněji.
„Pomohl mi. Ví všechno, o nás dvou, o mně a já vím všechno o něm, o Kristýně.“ Políbí mě do vlasů.
„Nikdy bych se tě na to nezeptal, dokud bys mi to sama nechtěla říct. Nenutil bych tě, ano?“
„Zkouším, co vydržíš.“ Pousměju se.
„Prošel jsem?“ Zvrátím hlavu dozadu, abych mu viděla do očí. Skloní se a políbí mě.
„Neruším?“ Otevřou se dveře po zaklepání.
„Kristiánku?“
„Máš tam kakao.“ Mrkne na mě a odchází.
„Pojď, mám hlad.“ Táhnu Jáchyma z postele.
„Róz?“ Otočím se a počkám, až vstane z postele.
„Dneska se jdem líbat.“ Konstatuje se smíchem.
„Cože?“ Vyvalím na něj oči a zamířím do koupelny. Opře se o futra, váhu přenese na jednu nohu a vyzývavě se usměje.
„Je 1. máj, lásky čas.“
„Nemáme třešeň.“ Vytlačím na kartáček homoli pasty a začnu si čistit zuby.
„My jsme včera zasadili.“
„Na zahaděě?“ Přikývne. Vypláchnu si pusu a utřu se.
„Jdeme jíst?“ Uvolní mi cestu a společně zamíříme do kuchyně, kde sedí Kristián, čtoucí noviny.
„Tak kdo mi udělal to kakao?“ Zeptám se zvědavě.
„Já jsem ho udělal a Kristián ho ohřál.“ Zahlásí hrdě Jáchym. Rozesměje mě to.
„Co budeme mít k obědu?“ Napadne mě.
„Ovocný knedlíky.“ Dostane se mi odpovědi.
„Kdo je bude vařit?“
„Já vařím, Jáchym strouhá jablka.“
„My budeme mít jablkový?“ Zúžím zorničky nadšeně. Kristián přikývne.
„Ty budeš na zahradě, protože se tady bude uklízet.“ Pokrčím rameny, dojím loupák, který zapiju zbytkem kakaa a zvednu se.
„Kam jdeš?“ Zvednou ke mně zrak.
„Obléct se a na zahradu.“ Zamířím do ložnice, kde si natáhnu legíny, triko s dlouhým rukávem a kolem pasu si uvážu vytahaný svetr.
Arnie s Rézi už vesele pobíhají po zahradě. Sejdu schody, abych se podívala, jestli něco kvete. Přiznávám, zahradu zanedbávám a Arnieho taky, ale jakmile porodím, pokusím se si to všechno rozvrhnout.
„Róz?“ Ozve se z terasy. Otočím se po hlase.
„Zvoní ti telefon.“ Popoběhne, aby mi ho podal, a ukáže na terasu, kde je hrnek s čajem, který donesl.
„Ano?“ Přijmu hovor.
„Ahoj Teri!“ Ozve se radostně.
„Eli?“
„Terezko, mám pro tebe takovou nabídku.“
„Povídej, přeháněj.“
„Je to na delší vyprávění, máš v pátek čas?“
„Dneska je pondělí, viď?“
„No, pondělí. Víš, dřív se tam k tobě nedostanu.“
„To je v pořádku, tak v pátek kolem pátý?“
„No, to je ideální, ještě se musím zastavit doma a pak přijedu.“
„Budu se těšit, pa.“
„Pa, Terez.“ Zakroutím nechápavě hlavou. “To by mě zajímalo, co zase vymyslela.“
Schovám telefon do kapsy a putuji dál zahradou. Všechno to tu krásně pučí a bzučí. Vedle keře růží si všimnu stromku s narůžovělými květy. To bude ta třešeň, pomyslím si.
„Nechceš si jít sednout?“ Ozve se za mnou.
„Už máš nastrouhaný jablka?“
„Jo.“ Obejme mě zezadu, opřu se o něj a hlavu zakloním dozadu.
„Takže si mě přišel zkontrolovat?“ Zavrtí hlavou.
„Musím do práce. Máme nějaký jednání.“ Otočím se čelem k němu.
„Přijdeš brzy?“
„Budu se snažit.“ Políbí mě na čelo a pousměje se.
„To už jdeš teď?“ Přikývne.
„Běž se najíst a pak si odpočiň, jo? Dal jsem ti ven křeslo s dekou, připravil jsem ti tam knížku a nějaký časopis. Kristián uklidí, aby malá přišla do čistého.“ Poslušně přikývnu a stoupnu si na špičky, abych ho líbla.
„Tak pojď.“ Vezme mě kolem pasu a vede do kuchyně, kde se znovu rozloučí.
„Nějak se mu nechce.“ Usměje se Kristián, když připravuje talíře. Pobídne mě, abych si sedla a už servíruje jídlo na stůl.

„Terez?“ Vzhlédnu od talíře.
„Pozítří musím zpátky.“ Zamračím se.
„Říkal si, že tu zůstaneš.“ Našpulím se naoko naštvaně.
„Jenom na týden.“
„Škoda, neuvidíš Elu.“
„Přijde?“
„V pátek se zastaví.“
„Škoda, tak jí pozdravuj.“
„Budu.“ Položím příbor na talíř a odfouknu si.
„Už nebudeš?“ Zavrtím hlavou.
„Bolí mě břicho.“
„Jak tě bolí?“ Pokrčím rameny.
„Divně, půjdu si lehnout do křesla.“
„Nechceš radši do ložnice?“
„Ne, třeba mi čerstvý vzduch udělá dobře. Bylo to dobrý, děkuju.“ Pohladím ho po ruce, aby o mě neměl strach, a zamířím na terasu.
Sluníčko příjemně svítí, sednu si do křesla a přehodím přes sebe deku. Slastně zavřu oči a nastavím tvář světlu.

„Róz?“ Slyším z dálky. Protáhnu se a otevřu oči. Kolem se pomalu stmívá.
„Už jsi zpátky?“ Zívnu na Jáchyma.
„Teď jsem přijel. Kristián říkal, že ti nebylo dobře.“
„Už je to lepší.“
„Tak pojď.“ Odrhne ze mě deku, kterou mi přehodí kolem ramen a pomalu mě vede k třešni.
„Budeš recitovat?“
„Chceš?“ Nadšeně přikývnu.
„…1. máj, večerní máj, byl lásky čas…“ Zavrtím hlavou.
„Tuhle pasáž nemám ráda. Spíš,… i tam, kde svého naleznete břehu. Tam, na své pouti, pozdravuje zemi, ach zemi krásnou, zemi milovanou…“ Moje slova zaniknou v polibku.
„Půjdeme pomalu domů, musí ti být zima.“ Přitiskne mě k sobě blíž a pomalu vede do domku.
„Nejsi unavená?“ Zavrtím hlavou, u schodů mě bodne u břicha. Zachytím se zábradlí.
„Je ti něco?“ Cítím, jak moje tělo zaplavuje pocit tepla. Sklouzává mi pěkně od stehen až pomalu dolů, ke kotníkům.
„Terezko…“ Vydechne.
„Jáchyme, jedeme do porodnice.“ Cítím, jak plodová voda chladne, vsakuje se do legín a některé čůrky se dostávají až do kecek.