Stand up for hope

Anotace: Možná by mi šla líp hra na lesní roh...

"Jak relativní umí být pojem čas? Jsou tři roky dlouhá doba na vyléčení člověčí bolesti?"
Seděla jsem na okraji kašny na náměstí ve městě, kde jsem skoro vyrostla, ale přesto jsem si tu připadala jako cizinec. Uběhly tři zimy se šedivými vločkami a štěrkem, co vám uvízne v podrážkách bot, tři jara s rozkvetlými sněženkami krčícími se na záhoncích s odpadky, tři podzimy barevného listí smutně končícími pod koly automobilů, tři léta plné rozpálených chodníků a točených zmrzlin. Třikrát čtvero období, které jsem tu neprožila. Rukou jsem čeřila studenou vodu v kašně a sledovala svůj odraz poskakující na malých vlnkách. Nad hlavou jsem měla modré nebe, do kterého se jako zhoubný parazit zakusoval černý mrak, zapadající slunce mi oslepovalo oči a náměstí díky hře světel a stínů získalo slušivý oblek. Jakoby se snažilo ukázat o co všechno jsem přišla.
Vnímala jsem několik odpoledních návštěvníků, kteří si mě nezapomněli prohlédnout od hlavy až k patě. Nebyla jsem schopná si vybavit, zda mi nejsou povědomí. Z podloubí u italské restaurace vyšly dvě postavy, jen letmý pohled mi však stačil na to, aby moje srdce vynechalo dva tepy. Jednu z nich bych poznala i o půlnoci v přeplněné koncertní hale. Ta druhá byla pro mě neznámá, štíhlá, na vysokých podpatcích a kráčela té první po boku. Mlčeli.
Měla jsem na něj zavolat a pozdravit ho? Třeba ani nechci aby mě viděl. Jsem lhářka, ačkoliv lžu jen sama sobě. Toužím po tom, aby se otočil sám, aby mě poznal jako já jeho a tím dokázal, že ..... že co, na mně nezapomněl? Myslela jsem, že svojí naivitu jsem zakopala už hluboko pod zem. Došli už k červenému autu, které stálo jen kousek ode mě. Možná jsem na něj zírala až moc intenzivně, nebo se prostě jen automaticky rozhlédl po okolí. Jeho pohled se střetl s mojí maličkostí. Neuměla jsem najednou dýchat. Na čele mu vyskočila vráska, ale hned vzápětí se mu výraz vyjasnil. Uvědomila jsem si, jak ztuhle se usmívám. Udělal několik kroků a stál na dosah mých rukou. Postavila jsem se na nohy a nadechla se. Vypadal pořád stejně, jen kolem světlých očí měl tenké vrásky, pohledem jsem hladila jeho ostré rysy, úzký nos i rty. Vzadu na krku jsem tušila pihu a ruce měl určitě ledové. A jeho vůně. Pronikla mi do všech pórů těla.
„Naposledy, když jsem Vás viděl, tak jste měla vlasy na ramena,“ řekl prostě a svýma očima měkce přejel po celé jejich délce, až skoro k pasu.
Pořád mi vykal.
„A Vy jste jich měl na hlavě o trochu víc,“ moje pusa opět předhonila můj mozek.
Usmál se. A to stačilo.
„Ale pořád jste stejně sarkastická,“ konstatoval.
„Některé zvyky člověk nemění,“ pokrčila jsem rameny.
Ostrý zvuk klaksonu auta. Žena, sedící uvnitř, netrpělivě špulila ústa. To jsem celé ty tři roky čekala jen na tyhle dvě věty?
„Moje snoubenka,“ oznámil mi.
Třetí větu bych slyšet nemusela.
„Mám Vám přát štěstí?“ zeptala jsem se bezvýrazně.
Poprvé v životě jsem nepoužila svůj zdvořilostní úsměv, abych skryla zklamání. Rozloučení, možná podání ruky a sbohem navždy, na to jsem se ho chtěla zeptat.
„Spíš bych radši, kdyby jste mě pozvala na něco k pití,“ odzbrojil moje myšlenky.
„Ale co slečna ?“ šokovaně jsem zamrkala nad nečekanou nabídkou.
„Pošlu jí domů?“ otazník v očích.
Podívala jsem se na nebe, které bylo skoro celé tmavé a v dálce zlověstně zahřmělo.
„Máte odvahu?“ usmála jsem se.
Měl. Blondýnka se tvářila značně nasupeně, když jí podal klíčky od auta a něco jí říkal. Přesedla si, bouchla dveřmi a s kvílejícími pneumatikami se rozjela. Dívala jsem se na to auto dokud mi nezmizelo ze zorného pole. Nějak jsem si nedokázala připustit, že tu zůstal se mnou. Jenže on stál vedle mě a díval se na mně, jakoby to bylo to nejpřirozenější co kdy dělal. Zase jsem měla ten pocit, že k němu patřím. Řezala jsem ostrým střepem do zjizvené tkáně svého srdce.
„Pozítří se vracím do Finska,“ řekla jsem tiše.
„Jak jste věděla na co se Vás chci zeptat?“ obočí mu vyletělo vzhůru.
Nemohla jsem mu vysvětlovat, že to byl jen pocit, jako tolikrát předtím, když víte přesně co udělá ten druhý aniž by se o tom předem zmínil. Že čtete nevyslovené otázky ve své hlavě, i přesto, že víte, že vám nepatří. Nepochopil by to. On byl praktik a já snílek.
Seděli jsme v malé kavárně, která k mému překvapení pořád ještě existovala. Pila jsem horkou kávu s hromadou cukru a poprvé jsem s ním mluvila jen tak, o všem a o ničem. O životě, o něm, o sobě, o vesmíru, o věcech. Přestal mi vykat a vyžíval se ve vyslovování mého jména. Jeho přítomnost mě uklidňovala, utěšovala můj neklid, krotila moji zbrklost. Bouřku, co venku vypukla chvíli potom co jsme se usadili, jsem nevnímala. Do hotelu mě doprovázel v noci. Vzduch voněl po dešti a měl v sobě svěžest nového začátku. Zastavila jsem se a vdechovala ho plnými doušky. Pozoroval moje počínání s mírným pobavením. Byla jsem opilá ze všech těch vůní, ani nevím jak jsem se ocitla až u něj. Ta jeho byla nejsilnější, nejsmyslnější.... nabírala jsem si jí plné hrsti, měla jsem jí plná ústa, zamotala se mi do vlasů, koupala jsem se v ní. Oči mu zářily.
Chtělo se mi zpívat. On, já, všechno bylo najednou neskutečně jednoduché. Prsty jsem mu něžně pohladila hladkou čelist. Necouvl, a uchopil mojí ruku do té svojí. Pohledem jsem hypnotizovala jeho rty. Jak tenká je hranice v naší situaci? Přitiskla jsem svoje ústa na jeho. Lehce, pořád jsem měla ještě svědomí. A on tu pomyslnou čáru zbořil. Líbal mě. Něžně, neskutečně, vášnivě, naléhavě. Chutnal tak, jak jsem si vždycky představovala. Svírala jsem jeho kabát a bála se, že když přestane, spadnu na zem, on se rozplyne a zmizí. Nekonala se žádná hudba, žádný ohňostroj a nezastavil se ani čas. Jen mé srdce poskakovalo v hrudi a já cítila každý jeho úder. Možná poprvé a naposled. A v jeho rytmu tančila moje duše.

Držel mě v náručí a díval se na mně s tichou otázkou v očích. Ale já na ní neznala odpověď. Pořád jsem si v tomhle městě připadala tak cizí, nedokážu tu zůstat.
„Můžeš odletět se mnou,“ nejsobečtější věta v mém životě.
Mlčel.
„Neslíbím ti, že to bude jednoduché, nedám ti záruku skvělé práce ani zářivé budoucnosti, můžu ti nabídnout jen to co mám,“ a upřímnost nade vše.
Pořád ani slovo.
„Zítra odlétám v osm ráno, do Helsinek......“ bez přesvědčování, přemlouvání.
Něžný pohled a potom prázdný hotelový pokoj.


"Jak je možné, že i po třech letech dělá člověk stejné chyby? Kolikrát si musíme nabít ústa, abychom to pochopili?"
Seděla jsem v letištní hale, rodina se se mnou rozloučila včera večer. Na klíně mi ležela rozevřená knížka, nedokázala jsem se soustředit. Snažila jsem se nebrečet. Stalo se toho víc než bych čekala. Jen tu ránu jsem mohla nechat zavřenou. Přála jsem si být tím jeho osudem. Tak moc jsem tomu chtěla věřit. Horké slzy mně zábly na tvářích. Sakra. Nemohla jsem přece čekat, že se vzdá svého života co si tak pracně vybudoval, on nikdy neriskoval, sázel na jistotu.
Černé boty a nevtíravý parfém, začínám mít halucinace.
„Doufám, že si taky nebudu muset nechat narůst vlasy,“ a pak úsměv světlých očí.