Krutá sázka- 6. díl

Anotace: Příběh pokračuje... Za jakýkoli komentík budu vděčná :)

Když zavěsila, na nic nečekala, sebrala tašku, zamkla domovní dveře a rychle sbíhala ze schodů.
Konečně se cítila trochu užitečná. Útulek ,,Naděje“ bylo jedno z mála míst, kam chodila ráda. Pomáhala tam už třetím rokem. Někdy však byla tato práce víc než náročná. To když viděla, jak lidé s těmi ubohými psy zachází.
Nasedla na tramvaj a nechala se unášet rušným městem. Mezitím se jí myšlenky zatoulaly k dnešnímu dopoledni. Sama nedokázala uvěřit tomu, že se Lukášovi konečně postavila. Jako by měla dnes více odvahy než jindy…. Ale kupodivu z toho příliš dobrý pocit neměla. Bála se, jakým způsobem by se jí mohl pomstít….
,Ale co by mi tak mohl udělat?‘ utěšovala se, valný účinek to však nemělo.
Za půl hodiny byla na místě.
Vystoupila, vešla do podchodu a ocitla se přímo před útulkem.
Alena už ji vyhlížela, a když přišla Lucka blíž, vděčně se na ni usmála. ,,Ahoj, moc ti děkuji, žes přišla…. A promiň, že to byla tak honem….“
Lucka zavrtěla hlavou. ,,V pohodě, stejně jsem na odpoledne neměla nic v plánu….“
Uvnitř ji uvítal sborový štěkot… Zahřálo ji u srdíčka a hned se pustila do práce.
Napřed svým svěřencům vyčistila, pak je vzala na malou procházku a nakonec je nakrmila.
Hotová bylo okolo 7 večer. Už se stmívalo, a tak usoudila, že je vhodná doba k odchodu. Rozloučila se s pejsky, řekla ahoj Aleně a pospíchala na zastávku. Měla to akorát….
,,Jestlipak už bude mamka doma?“ honilo se jí hlavou, zatímco město za okny pomalu ubíhalo.
,,Help! I need soubody… Help!...“ ozvalo se jí z tašky. Vytáhla telefon. Na displeji svítilo Týnino číslo.
,,Ahoj“ ozvalo se ze sluchátka.
,,Ahoj, Týno… Stalo se snad něco?“ vyděsila se hned Lucka.
,,Kdepak… Jen jsem myslela, jestli bys u nás dnes nechtěla přespat, naši jedou na nějaký firemní večírek, tak nechtějí, abych tu byla sama….“
,,No, pokud mi to mamka dovolí, tak moc ráda. A myslím, že domluvit se s ní nebude těžké…“ řekla trochu kysele a zavěsila. Vzápětí vytočila mamky číslo.
,,Ahoj, zlato“ zazněl z telefonu obvyklý pozdrav.
,,Ahoj mami… Prosím tě, v kolik se vrátíš z práce?“
,,No…“ bylo jasně cítit, že je v rozpacích. ,,Nejspíš až po půlnoci, máme tady moc práce…“
,,A nevadilo by ti tedy, kdybych dnes přespala u Týny?“
Ve sluchátku se ozvalo úlevné vydechnutí. ,,Upřímně mi to vůbec vadit nebude… Jsem moc ráda, že doma nebudeš sama….“
Přesně jak Lucka předpokládala. Domluva nebyl žádný problém….