Facebook je jako seznamka 3

Anotace: Je to pravdivý příběh, který se mi odehrává teď, koncem školního roku 2010. Upravila jsem jména, jen kvůli lepší orientaci v ději. Prosím o KOMENTÁŘE at vím jestli mám pokračovat. Jde vlastně o můj deníček :)Řekněte jestli je mé chování hodně špatné!

. . . Moje odpověď zněla: "Jistě že ano." . . .

Díl třetí:
Cestou na hodinu češtiny jsem měla výčitky svědomí. Nikdy mi nebylo tak hrozně. Tváře mi hořely, srdce bušilo a hlava nefungovala. Dorazila jsem před učebnu, kde jsme měli být. Celá třída seděla před učibnou, protože profesorka ještě ne a ne přijít. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Jak příjemně mě dokázala chladit. Seděla jsem tam a ani jsem nepromluvila. Jen se dvěma prsty tiše dotýkala svých rtů. Bylo to jako bych na nich stále cítila jeho polibky. Snažila jsem se z nich setřít tu vinu. Ale vůbec to nešlo.
Přišla profesorka a my se usadili do svých lavic. Celou dobu jsem na Justýnu ani nepromluvila. Když už to bylo docela dlouhá doba ticha pro obě z nás, zeptala se mě Justýna: "Proboha, co ti je? Jsi bílá jako stěna, celou tu dobu jsi na mě ani nepromluvila a vyhýbáš se mi pohledem."
"Já ti to řeknu až po hodině, nechce se mi o tom teď mluvit."
"Ne. Řekneš mi to teď. Nebo to pak už nebudu chtít vědět!" odvětila mi rázně. A já věděla, že bych jí to říct asi měla.
"Ne, prosím. Cítim se hrozně, řeknu ti to potom." snažila jsem se z toho i přesto vymluvit.
"Ježiši, tys ho potkala, viď?" dokázala skvěle odhadnout situaci.
Když jsem jí celou příhonu ve zkratce řekla, byla jako opařená. "Jsem ráda, že se ti to stalo. Je to hrozně hezký, ale zároveň je mi líto Matyáše. Nezaslouží si to." Jenže tohle jsem věděla moc dobře i sama.Jenže teď už jsem to změnit nemohla. Vlastně kdyby se mi to teď stalo znova, asi bych opět podlehla. Nedokázala bych se ubránit. Nešlo by to.

Po hodině jsem se musela vydat, za profesorkou na hudebku abych zjistila, co jsem dostala z písemky na dějiny hudby a tudíž i na vysvědčení. Jenže stejnou profesorku má i Matyáš a zrovna s ní měli hodinu. Nemohla jsem se mu ani podívat do očí. Přišla jsem si tak odporná. On tam seděl, nic netušil a já pořád jako bych cítila Kryštofovy rty na mých a ruku kolem svého pasu. Jakoby mi pohled na Matyáše ještě více prohluboval pocit viny. Ale pořád jsem se nedokázala ubránit pocitu, že to bylo skvělé. I přes ty výčitky svědomí.
Celý den jsem Matyáše potkávala snad na každém rohu. A to jsem se tak snažila mu vyhýbat, jen aby se mu nemusela podívat do očí.

Nastala poslední hodina a pocit nervotity z odpolední schůzky narůstal. Byla jsem jako malá holka, co jde poprvé na rande. Měla jsem strach co se bude dít a zároveň jsem se strašně těšila. Byli jsme s Kryštofem domluveni, že se sejdeme před bočním vchodem do školy, aby nás nevidělo tolik lidí. Jenže on tu byl dřív a čekal na mě v šatnách. Hodina jsem tedy do skříňky pár věcí a mohli jsme vyrazit. Zezačátku jsem nevěděla jak se k němu mám chovat. Bylo to tak zvláštní. Chovali jsme se k sobě jako dva dobří kamarádi, ale pouze jenom kamarádi. I přesto, co se stalo ve výklenku. Vydali jsme se do jednoho opuštěného, malo navštěvovaného parku. Byl na konci města. Měla jsem to tam moc ráda, jako mála jsem do něj utíkala, když jsem to už nemohla vydržet doma. Když jsme tam dorazili, našli jsme si lavičku, kde jsme se usadili. Seděli jsme obkročmo na lavičce každý čelem k tomu druhému. Posunul se blíž ke mě, zabloudil mi svou rukou do vlasů a přitáhl si mě k sobě. Políbili jsme se. Bylo to ještě lepší něž ve výklenku. Když mě líbal krásně si mě k sobě snažil co nejvíce přivinout. Hladil mě po zádech, ve vlasech, občas si s nimi i hrál.
Na té lavičce jsme spolu strávili asi tři hodiny, za které jsem s ním prožila mnohem víc než za tři měsíce strávené s Matyášem. Když se mě na Matyáše ptal, řekla jsem mu pravdu. Že spolu jsme, ale už se s ním snažím nějakou dobu rozejít. Ale stále jsem nanašla tu správdou příležitost a vlastně ani odvahu. Byl z toho skleslý, ale chápal to.
Když se začínalo stmívat, začala jsem se nepatrně třást zimou. Přesedl si za mě a zezadu mě objal. Hrál si mi ve vlasech a líbal na krku. "Krásně voníš" pošeptal mi do ucha.
Po rychle uplynutých třech hodninách jsme se vydali cestou domů. Doprovodil mě a rozloučil se se mnou polibkem. Chtěl mě druhý den vidět ve škole, ale musela jsem odmítnout. Nemohli jsme riskovat, že nás spolu uvidí Matyáš...