Secrets - I.

Anotace: aneb jak mě jednoho obyčejného dne napadlo něco nového.... :D Pokud se bude líbit, přidám pokračování :)))

„… takže pokud všechno půjde dobře, IntercontinentalRecords by mělo podepsat smlouvu jak s Timem Berkem, Kelly Flux, ale i s Hell Guys,“ dokončila jsem svůj monolog v zasedací místnosti plné mých kolegů a jedním jediným pohybem ukončila prezentaci na interaktivní tabuli, na níž všichni koukali.
Oddychla jsem si. Zvládla jsem to. Tolik času, co jsem nad tím strávila, a během hodiny bylo po všem. Caroline z tiskového si tenkrát dokonce neodpustila poznámku o mé váze.
„Hele, jakou metodu jsi zvolila? Najíš se a pak se vyzvracíš, nebo rovnou nejíš?“
„Víš, co mi můžeš?“ mrkla jsem na ní a odešla jsem s mobilem v ruce zpátky do své kanceláře. Byla pravda, že když jsem se do něčeho pustila po hlavě, ve většině případů to vytěsnilo ty nejzákladnější potřeby jako třeba pořádně se najíst. Hodila jsem do sebe třeba jogurt a zase si sedla k počítači a znovu jsem se ponořila do světa, který jsem tak moc milovala, kam jsem utíkala, když jsem měla nějaký problém. A ano, poslední půlrok pro mě znamenal jeden velký, neskutečně podělaný problém.
„Výborně, Gailo. Byla by škoda, kdyby se rozhodli pro jinou nahrávací společnost, tak doufejme, že jsme jim nabídli to nejlepší. A pokud se dozvím, že ne, viník se může rozloučit se svým místem. Nashledanou,“ zvedl se pětačtyřicetiletý Američan se španělskými kořeny ze židle a s šarmem sobě vlastním odešel z místnosti. Ostatní ještě chvíli seděli na svých místech a snažili se vzpomenout si, jestli na něco nezapomněli při jednání s možnými novými zájemci o ochranná křídla naší společnosti. Během dalších pár minut už jsem byla v místnosti sama. Uložila jsem počítač do ochranného obalu, přidala veškeré materiály týkající se mé prezentace a vydala se pryč z místnosti. Už jsem sahala po vypínači od světla, když se ve dveřích objevil můj nejvyšší a vlastně jediný nadřízený.
„Odcházíš?“ zavřel za sebou a opřel se o futra z drahého dřeva. Přenesla jsem váhu na druhou nohu a pokrčila rameny.
„Ano, už mi skončila pracovní doba.“
„Vždyť pracuješ, i když máš padla. A pokud vím, ve smlouvě danou pracovní dobu nemáš,“ podíval se zběžně na hodinky od Armaniho a pak zase na mě.
Stál tam, na tváři tu dokonale neústupnou masku, kterou odkládal jen zřídka kdy. Vlastně s kýmkoli přišel Javier Valdés do kontaktu, zapůsobil na něj dojmem naprostého soustředění. Šel si za svým, ať to stálo cokoli. I kdyby musel jít přes mrtvoly, vždy dostal to, co chtěl. Moc dobře si uvědomoval svou sílu. Byl to člověk, kterému se prostě neodporovalo. Jen málokdo si to dovolil. A když už si to dovolil, prošlo to jen pár lidem. A já byla mezi nimi.
Přimhouřila jsem oči a dobrou minutu jsem ho jen tak hypnotizovala. Těma svýma hnědýma očima by uhranul každou, napadlo mě. A přesto se za jeho neprostupným pohledem našlo něco, co ho dělalo tak výjimečným. Když se mi zhroutil svět, byl to on, kdo mi nabídl své rameno. Do té doby to byl jen můj šéf, někdo, z koho jsem měla respekt, už když vešel do místnosti.
„Uvědomuješ si, že s tímhle svým pohledem dosáhneš úplně všeho?“ pozvedla jsem obočí a našpulila rty. Usmál se, další projev chování, které si schovával jen vyvolené. Jako kdyby se snažil chránit jedno ze svých nejskrytějších tajemství.
„Až moc dobře,“ udělal krok blíž ke mně a sklonil hlavu tak, aby mi viděl přímo do očí. Se svými sto třiaosmdesáti centimetry mu nic jiného nezbývalo. Já byla se svým sotva metrem sedmdesát o hlavu menší.
V tu chvíli mi v kabelce zavibroval iPhone a ozval se zvuk ohlašující příchozí zprávu. Já ale nereagovala. Tentokrát pozvedl obočí on.
„Nepodíváš se, kdo ti píše?“
„Teď nemám čas,“ usmála jsem se a odložila notebook s materiály z prezentace na stolek za mnou.
„Tak to se mi líbí. Spěcháš domů?“ natáhl se po vypínači, ale čekal. Nechala jsem ho v nejistotě hodnou chvíli, až se přes jeho obličej mihl náznak nejistoty. Pocítila jsem nával blížícího se vítězství. Sladký, opojný pocit vyrovnávacího gólu. 1:1!
„Neměla bych?“ položila jsem mu otázku, na níž jsem znala odpověď, i kdybych se na ní nezeptala.
„Nemusela bys…“ pronesl nenápadně a já v tu chvíli věděla, že ho mám v hrsti tak jako on mě. A já se v podstatě ani nemusela snažit.
Po ukončení univerzity mně díky mému známému Paulovi (no dobře, tehdy to byl můj přítel) vzali do Gallagher Records. Dostala jsem na starosti Randyho Hollowaye, tenkrát nikomu nic neříkajícího začátečníka. Párkrát jsem se s ním pracovně sešla a přesvědčila ho, že by měl podepsat smlouvu s nahrávací společností, pro níž jsem pracovala. A on po dvou měsících zdráhání se opravdu podepsal. Nechali mě napospas světu showbusinessu, aniž bych mu jakkoli rozuměla. Znala jsem teorii ze školy, ale praxe byla o něčem jiném. Chudák Randy to se mnou neměl jednoduché. Trvalo mi rok, než jsem se zorientovala a pochopila, na jakých principech to všechno leží. Zatím jsem ale jen tak pozorovala a nejednala. A pak jsem se jednoho dne probudila a řekla si, že se něco musí změnit, že to já se musím změnit. Začala jsem tvrdě makat a Randyho jakýmsi neuvěřitelným způsobem protlačila na přední příčky světových hitparád. Stali se z nás přátelé a jméno Gaila Welsh se stalo pojmem. Nejdřív jsem nechtěla opustit své první místo, ale jakmile mě Paul Gallagher poslal k vodě kvůli modelce Sarah O’Connelly, rozhodla jsem se odejít. Zbývalo si jen vybrat z nespočtu nabídek, které mi ležely na stole. A já si vybrala IntercontinentalRecords. Ne proto, že by to bylo nejlépe placené místo, ale proto, že už jen jméno ředitele znamenalo poctu. Javier Valdés byl a je prostě pojem…
„Nebudu,“ zašeptala jsem do prázdné zasedačky a on zhasnul světlo. Vzal mě do náruče a položil mě na velký stůl stojící uprostřed prostorné, moderně vybavené místnosti.
Jakmile se jeho rty dotkly mého krku, zapomněla jsem vnímat. To, jak mi rozepnul všechny knoflíčky tyrkysové saténové halenky, už jsem necítila. Shodil ze sebe černé sako od stejného módního návrháře, od něhož mu na levé ruce spočívaly hodinky. Moje ruce samovolně sjely po jeho zádech až ke koženému pásku. Propletla jsem mezi prsty látku jeho značkové bílé košile, přetáhla mu ji přes hlavu a s pubertálním uchechtnutím se jsem ji hodila někam za sebe.
Shodila jsem z nohou černé lodičky a opřela se chodidly o desku stolu. V tom mi začal vyzvánět mobil v kabelce nedaleko ode mě.
„Nech to být,“ přitáhla jsem si tmavovlasého muže, který byl o osm let starší než já, blíž k sobě a nechala telefon i nadále vibrovat. Za chvíli přestal.
Ale aby toho nebylo málo, když už někde na zemi skončila i moje oblíbená černá podprsenka, od výtahu na chodbě se začaly blížit kroky nějaké osoby. Já jsem nastražila uši, ale Javierovi to bylo jedno. Ta osoba mluvila, ale její hlas nebyl zřetelný a já ani nedokázala poznat, jestli jde o ženu či o muže.
Najednou se otevřely dveře od zasedací místnosti, rozsvítilo se a ve futrech se objevila Caroline s telefonem v ruce.
„Jo, Gaila je tady. Ale teď nemůže. Chystá se rozdat si to s Valdésem na stole v konferenčce,“ oznámila do své Nokie a odešla. Zůstala jsem zírat na místo, kde ještě před chvílí stála a nemohla jsem uvěřit svým očím. A hlavně uším. To myslela vážně?
„Zítra jí vyhodím, jestli ti to vadí,“ podíval se na mně Javier a to jen vygradovalo situaci. On si z toho prostě nic nedělá! Věděla jsem, že o našem podivném, občasném vztahu stejně ví více než polovina osazenstva IntercontinentalRecords, ale i tak mně udivilo, že to s ním ani nehnulo.
Lehla jsem si zpátky na stůl a zrak mi spočinul na mojí kabelce. Natáhla jsem se směrem k ní a nahmatala jsem svůj telefon. Nepřijatý hovor a zpráva.
Klikla jsem na hovor a zobrazilo se číslo, které jsem sice neměla uložené, ale znala jsem ho až moc dobře. Před šesti měsíci jsem ho totiž vlastnoručně vymazala, nastejno s veškerými fotkami, na nichž jsem byla se světlovlasým Američanem. Smazala jsem i všechny příchozí zprávy, v jejichž pročítání před spaním jsem si tak libovala, když jsem ležela v posteli sama.
Začala jsem přerušovaně dýchat a s nastupujícím špatným pocitem kdesi uvnitř jsem otevřela textovou zprávu.
„Potřebuji s Tebou mluvit. Ozvi se, prosím. S.“ Zírala jsem na těch pár písmen dost dlouho a jediná reakce, na kterou jsem se zmohla, byla dvě slova.
„Do prdele…………“