Hranice vztahu 8

Anotace: Osmá část…

Sbírka: Hranice vztahu

„Kdy máš tu zkoušku?“ zeptal se, když si mazal rohlík máslem a vzápětí jej obložil šunkou.

„Až v úterý,“ odpověděla a napila se čaje. „Proč?“

„Jenom jsem si vzpomněl, že ve středu má jeden kamarád narozeniny. Má tady kousek v klubu oslavu nebo spíš jenom takovou menší akci. Říkal jsem si, že bych se tam na chvíli stavil a napadlo mě, jestli nechceš zajít taky. Když už budeš mít po té zkoušce…“ pokrčil rameny a ukousl si kus rohlíku.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekla a zatvářila se jako obvykle, když něco takového navrhoval.

V duchu si povzdychl, protože pochopil, že jsou pořád tam, kde byli na začátku. „Proč ne?“

„Protože… ty moc dobře víš proč. Je to proti pravidlům.“

Pomalu dožvýkal sousto a opřel se v židli. „Ty se za nás stydíš nebo co?“ zeptal se jí klidně a zkoumavě si ji prohlížel, aby analyzoval její reakci.

„Cože? Proč bych…“

„Protože se se mnou očividně nechceš nikde ukazovat.“

„To přece není pravda,“ bránila se.

„Že ne? Zatím mě nic nepřesvědčilo o opaku. Bráníš se všemu, co by obnášelo být spolu na veřejnosti. Dokonce když se potkáme na nádvoří, sotva mě pozdravíš.“

„Tak to není, jenom se vždycky vidíme, když musím přebíhat z jedné budovy do další, abych stíhala přednášky.“

„Fajn, tak mi to dokaž.“

„Proč bych ti měla dokazovat, že…“

„Protože chci. Co je na tom zajít si do klubu? Dáme si něco na pití, zatancujeme si, potkáme pár známých a zase můžeme jít domů.“

„Od toho už je jenom jeden krok–“

„K návštěvě rodičů, jasně,“ skočil jí do řeči. „Jenže v tom se pleteš. Proč bychom dělali něco, co nechceme? Netvrď mi, že nechceš jít do klubu a trochu se pobavit mezi lidmi. To, že půjdeme, neznamená, že příští víkend tě seznámím se svými rodiči. Jasně, dohodli jsme se, že spolu nechodíme, jen spolu spíme. Fajn. To se ale nevylučuje s návštěvou klubu. Nemusíme se prezentovat jako pár, který spolu chodí. Můžeme pro mě za mě přijít každý sám. Nemusíme se ani chovat nijak důvěrně, když ti to vadí.“

„Řekla jsem snad, že mi to vadí?!“ zeptala se podrážděně.„Nepodsouvej mi něco, co si nemyslím.“

„A jak mám vědět, že ne? Nikdy jsi mě nepřesvědčila o opaku.“

„Vymkne se nám to z rukou. Teď to bude klub, příště kino, pak něčí oslava a budeme přesně tam, kde jsme nechtěli být.“

„Kde ty nechceš být,“ řekl ostře.

„Tohle nemá cenu.“ Vstala a posbírala svoje věci, ledabyle je naházela do tašky a zamířila ke dveřím.

„Myslíš, že tímhle něco vyřešíš? Když utečeš?“

„Ne. Nemyslím si, že se tím něco vyřeší. Ale teď vážně nemám náladu něco řešit,“ pohlédla na něj ledově. Ještě vytáhla z tašky peněženku a položila na stůl několik bankovek. „Za tu pizzu a další jídlo,“ řekla mu, než zmizela na chodbě. Slyšela jeho kroky těsně za sebou, ale otočila se až u domovních dveří.

„Nechci tvoje peníze,“ procedil naštvaně a podával jí je zpátky.

„Nech si je. Nenechám tě za sebe platit, to jsem snad taky řekla jasně hned první večer, kdy jsme se potkali.“

Vzal ji za paži, když chtěla otevřít dveře, a tím jí v tom zabránil. „Proč musíš všechno komplikovat?“ zasyčel.

„Já? To ty všechno komplikuješ,“ opáčila a vytrhla se mu. Zabouchla za sebou dveře a nechala ho tam stát s pocitem bezmocného vzteku.

Takhle si tedy jejich víkend nepředstavoval. Očividně se právě připravil o celý zbytek neděle, který s ní mohl strávit.

…

On prostě nechápal základní problém. Pořád se snažil dát jejich vztahu směr, který ona považovala za nebezpečný. Byla si jistá, že on si to ani neuvědomuje, zcela jistě nechtěl vztah jako takový, v tom se přece na začátku shodli. Jen si neuvědomoval, jaké by mělo důsledky, kdyby spolu zašli do kina či do klubu. On to považoval za nevinnou zábavu, ona už však měla před očima fatální důsledky, které by to přineslo.

Nemohla v jeho blízkosti zůstávat příliš dlouho. Měl na ni příliš nebezpečné účinky. Byl neuvěřitelně návykový, a čím víc spolu byli, tím víc chtěla. To si ale nemohla dovolit. Musela si od něj držet trochu odstup, to byl jediný způsob, jak se do něj bezhlavě nezamilovat. To by totiž byl její konec. Jejich konec. Všechno by se pokazilo, kdyby se jejich dohoda přeměnila na normální vztah, o tom byla hluboce přesvědčená. To byl ten základní problém, který on očividně nechápal.

A ona ho nechtěla ztratit.

Přestože jejich společné víkendy považovala za nejúžasnější dny svého života, zařekla se, že k nim nesmí svolovat tak často. Ne dvakrát do měsíce jako dosud – nemluvě o tom, že teď u něj strávila dva víkendy po sobě – ale optimální by bylo tak jednou za dva měsíce. Aby si na to příliš nezvykala. Vždycky totiž potřebovala nějakou dobu na vzpamatování a potlačení pocitu lítosti, že už nejsou spolu… že se spolu nesmějí při jejich dlouhých diskuzích, že se neprovokují a nedobírají si jeden druhého, že v noci necítí jeho tělo vedle sebe a že se k němu nemůže přitisknout, což považovala za jeden z nejlepších pocitů na světě. Věděla, že propadla jeho kouzlu, ale stále si nalhávala, že se ještě nezamilovala.