Povídka Chloe a Alexe č.1

Anotace: první povídka,co jsem napsala...pozor,možná tam budou nějaký chyby,taky každá povídka je jiná a začíná od začátku,nemají na sebe návaznost,jsou to jen mé snové výmysly...podoba s reálnými osobami je dost možná,Chloe jsem já a Alex je on...to je tak vše...

Vypadalo to jako normální den. Chloe právě dorazila do školy. Pozdravila se s kamarádkami a šla do třídy. Zdálo se to jako jeden z dalších nudných dnů plných učení. Jenže tohle byl zvrat…
Někdo rychle vešel do třídy, když zrovna byla třetí hodina. Chloe z toho neměla dobrý pocit, ale byla šťastná, že jim to ubere alespoň kousek mučícího dějepisu. Uvelebila se na židli a pozorovala, jak ta jistá osoba cosi šeptá profesorce. Všimla si, že má vyděšený výraz a tak se radši zaposlouchala. Po chvíli domluvily a profesorka se otočila ke třídě: „Teď buďte v naprostém klidu, právě jsem se dozvěděla, že ve škole je neznámý střelec.“ Všichni se zhrozili. Profesorka je tiše evakuovala ze školy. Štěstí, že se nachází v prvním patře. Při výstupu ze školy se Chloe vpichoval studený vítr do plic. Bylo jaro, však teprve za začátku a studený vítr tomu moc nepomáhal. Chloe rychle zaregistrovala, že vyšla i paralelka a hledala Alexe. Však ten tam nebyl. Od jedné kamarádky se dozvěděla, že naposled, co ho viděla, šel na záchod. Chloe zachvátila panika. Okamžitě vtrhla do školy a utíkala po schodech.
Schovala se na dívčích záchodech. Všimla si, že Alex právě vyšel ze záchodu, ale uslyšela, že z druhé strany taky někdo jde… Střelec. Vykoukla zpoza dveří. Střelec mířil na Alexe, který byl vyděšený. Chloe se nadechla a vyšla ven. Střelec okamžitě zareagoval a namířil na Chloe. „Chloe, co tu…“ „Mlč! Kdo jsi?“ Chloe se podívala nejprve na Alexe, poté na střelce. „Já,…já jsem Chloe. Ale prosím, pusť ho.“ „A proč bych měl?“ „Já tady toho,“-Chloe ukázala na Alexe-„magora miluju a i když on mě ne, jestli mu zkřivíš jedinej vlas, slibuju, že tě vlastnoručně zabiju.“ Střelec se na ni uškíbně podíval. Chloe bušilo srdce jako o závod a Alex taky nevypadal, že je na tom nějak dobře. „A proč vůbec střílíš po škole?“ Střelec se na ni nedůvěřivě koukl a řekl: „Kvůli zklamané lásce.“ Chloe se začala smát. Střelec na ni natáhl zbraň. „Proč se směješ? Copak je tu něco vtipnýho?“ Nervozita z něj přímo sála. „Ano, je. Já mám taky zlomený srdce. Ani nevíš, jak moc. Ale kvůli tomu bych nestřílela ostatní. Já bych radši zabila sebe.“ Alex ji pozoroval se smutným, udiveným pohledem. „Tak prosím, pusť ho.“ „Ale on si mě bude pamatovat, jak vypadám a…“ „Nebude! Vždyť se podívej, jak je v šoku.“ „Tak fajn.“ Pokynul zbraní ke schodům. „Utíkej.“ Alex neváhal a rozeběhl se. Naposledy se otočil na Chloe a utíkal k východu.
Když vyběhl ven, líce mu hořely a nemohl se nadechnout. Všichni se kolem něj seběhli a ptali se, co se stalo. On byl ale tak v šoku, že řekl jen „Chloe…“ a svalil se na zem. Zrychleně vydechoval, když v tom se ozvaly tři rány. Alexovi se zastavilo srdce. Chtěl se rozeběhnout dovnitř, ale profesorka ho zadržela. Během pár minut se ze dveří vyplazila Chloe. V ruce držela pistoli a měla prostřelené břicho. Upadla do bezvědomí. Alex zakřičel a rozeběhl se k ní. Profesorka okamžitě zavolala sanitku. Ta ji odvezla do nemocnice. Alex jel s ní.
Seděl u ní celou noc, ale další den už musel do školy. Chodil za ní dennodenně a povídal jí, co se stalo. Od nehody uběhl týden a Chloe se stále neprobrala. Alex za ní v sobotu zašel, sedl si k ní a začaly mu téct slzy. „Chloe… proč jsi to udělala? Proč?“ Opakoval to stále dokola. „Víš, já tě měl vždycky rád. Jenže zprvu ji byla jen kamarádkou. Neznal jsem tě a skoro jsme se nebavili. Jenže tohle… Tohle už bylo i na mě moc. Pamatuju na jednu holku, s kterou jsem chodil. Měl jsem ji fakt moc rád, ale nevím, jestli bych se pro ni dokázal obětovat. Ještě navíc, když mě ani neznáš… Přemýšlel jsem noc co noc o tom, co vlastně k tobě cítím. Potřeboval jsem si to urovnat v hlavě. A… myslím, že tě mám rád. Moc rád… Za všechny ty věci a tak… Dal jsem si všechno dohromady a… cítím to tak… Tak prosím neumírej. Probuď se…“ Alex sklonil hlavu a chytil ji za ruku. „M… Miluju tě, Alexi…“ Alex okamžitě zvedl hlavu. „Chloe? Chloe! Ty ses probrala!“ „Alexi… já… já to všechno slyšela… já …“ „Pššt, nemusíš nic říkat, já vím,“ řekl a políbil ji. Chloe byla v sedmém nebi. To všechno, co si protrpěla, aby s ním byla… a nakonec se to splnilo. Bylo to nejkrásnější probuzení, jaké mohla mít.
Během hodiny se sepsaly všechny papíry a následujícího dne mohla jít Chloe domů. Byla nesmírně šťastná. Přežila kóma, střelbu do břicha a má toho nejúžasnějšího kluka na světě. Splnil se její největší sen.
Když dojeli domů, zhluboka se nadechla. Studený vítr pro ni byl perfektní. Všechno bylo perfektní. „Už aby bylo pondělí…,“ zašeptala a vkročila šťastně do domu…