Povídka Chloe a Alexe č.2

Anotace: další z mých povídek,nově napsaných,bez návaznosti a vše začíná od začátku...

Poslední středeční hodina. Biologie. Chloe se zavrtěla na židli. Dívali se na film o oceánech a Chloe se z toho zavíraly oči. „Tak to je pro dnešek všechno. Zvedněte židličky a můžete jít domů.“ Chloe se probrala ze svého snění, sbalila si věci, zvedla židličku a odešla ze třídy.
Doběhla ji Betty, jedna kamarádka, se kterou trávila většinu školního času. Společně šly do skříněk. Paralelka už skončila a převlíkala se. Chloe s Betty se také převlékly a vyšly ze školy. Bylo teplo, skoro bezvětří. Před školou stáli kluci z paralelky, mezi nimiž byl i Alex a Mike-vysoký blonďák, co se líbí Betty. Mike přišel za Betty a Chloe, jestli s ním půjdou na zastávku. Chvilinku si ještě povídali a Mike navrhl, že si udělají srandu a vzal si Chloe na záda. Utekl s ní dolů z kopečka a pověsil ji na strom.
Chloe není zrovna nějak vysoká, takže se tam plácala ve větru a nadávala Mikovi. Kluci se rozchechtali a Chloe cítila, jak rudne. Všichni seběhli pod strom a smáli se čím dál víc. Však najednou rupla větev a Chloe spadla na kluky. Povalila je všechny na zem a nakonec skončila na Alexovi. Rozesmála se. Alex byl chvíli v šoku, ale nakonec se rozesmál taky. Chloe z něj vstala a oprášila se. Podala mu ruku, ale ten ji povalil zpět a zachechtal se. Chloe to přišlo divné, že zrovna Alex povalil “ji“. Vždyť spolu skoro nemluví. Ano, ona ho miluje, ale on… On k ní nikdy přeci nic necítil.
Chloe cítila pohledy všech přítomných, kteří čekali, co se stane. „Ty nikam nepůjdeš.“ Usmál se na ni, sklonil se a koukal jí do očí. Chloe skoro přestala dýchat. Alex zvedl hlavu a prohlédl si okolí. Všichni je pozorovali. Zvedl se a pomohl Chloe. Byla rudá až za ušima. „Pojď se mnou,“ zašeptal jí. Okolí už se pomalu rozešlo ve zklamání, že nic nebylo. „Co… co to bylo?,“ vykoktala ze sebe Chloe a zadívala se Alexovi do očí. „No co by, normálka,“ řekl a mrkl na ni. „Ale… ale… vždyť… já to nechápu…“ „Nemusíš to chápat.“ „Ale… musím. Vždyť… vždyť mě nemáš rád…“ „To jsem nikdy neřekl.“ „Ale chtěl jsi, abychom byli jen kamarádi…“ „To ano, ale… potřeboval jsem si to všechno ujasnit, bylo to složitý.“ „Pro mě to ale taky bylo těžký, ani si to nedovedeš představit.“ „Já vím, omlouvám se.“ Podíval se na ni a Chloe nevěděla, co říct. Těkala po něm očima a cítila se v bezpečí.
„Kam to vlastně jdeme?“ Rozhlédla se po okolí. Byli v nějakém parku, který ale neznala. Zastavili se u lavičky. „Posaď se, promluvíme si,“ řekl Alex, usmál se na ni a posadil se. Povídali si přes dvě hodiny, smáli se a Chloe si připadala, jako by je nemohlo nikdy nic rozdělit. „Budu muset jít. Kdyžtak touhle cestou dojdeš na zastávku jedničky.“ Ukázal na jeden z východů. „Děkuju, že jsi dneska byla se mnou.“ Usmál se a políbil ji. „Měj se.“ „A… ahoj,“ zakoktala Chloe. Srdce jí bušilo jako o závod a jen sledovala, jak odchází. V hlavě jí stále projížděl ten okamžik, jak se k ní sehnul a políbil ji. Musela se usmívat. Tohle vždycky chtěla. Jeho… Po chvíli se zvedla a s hlavou v oblacích se vydala na zastávku…