Povídka Chloe a Alexe č.3

Anotace: musela přijít někdy ta depresivní...tak tady je...další z mých snů,bez návaznosti a realnosti,i když to nemá daleko...

*She loves, yeah, yeah, yeah, she loves you, yeah, yeah, yeah,…* Písnička od The Beatles se rozlévala po pokoji. Chloe smutně koukala na obrazovku a projížděla si jeho fotky. „Už nemůžu…už ne.“ Začala mít skleněné oči. „Tak moc to bolí. Nikdo si to nedokáže představit. Nejde mi zapomenout.“
Nikdo nebyl doma, všude bylo ticho a tma. Chloe vzpomínala na všechno, co se stalo. Na všechny slova, co si řekli. „Musím…musím to skončit. Nejde to dál.“ Vzala si sešit a vytrhla několik listů. Začala psát dopisy. Dopisy na rozloučenou. Nejprve psala rodičům. Psala o tom, jak je má ráda, že to neudělala kvůli nim, ale ať nepídí po tom, proč, ať se netrápí, že teď se má mnohem líp… Po tváři jí tekly slzy a rozmáčely papír. Přehnula ho a napsala na něj „Rodiče“. Vzala si další papír a napsala sestře. Vesměs to stejné jako rodičům, jen jí řekla, ať předá některé věci a další dopisy ostatním. Papír nadepsala „Sam“ a položila ho vedle. Ruce se jí chvěly a bála se, aby někdo nepřišel. „Musím to udělat… Teď nebo nikdy.“ Utřela si slzy a vzala další papír. Napsala Annie, její nejlepší kamarádce. Omlouvala se jí za všechno. Stejně napsala i dalších 7 dopisů pro kamarádky. Nakonec vzala poslední papír. Rozbrečela se a svalila se na zem. Přemítala si v hlavě všechno-jak vypadal, jak se smál, jak byl perfektní…jen pro ni. Však ona pro něj ne. Byli z odlišných světů. Každý mluvil s jinými lidmi. Nemělo to konce.
Chloe se pomalu zvedla ze země. Vzala papír a začala psát. „Milý Alexi, nevím, co ti teď napsat a jak to zformulovat. Je to příliš těžký. Láska umlčuje a pocity z ní se taky nedají popsat. Možná ti přijde, že dělám hloupost, ale pro mě je to osvobození ze světa. Z bolesti, nářku, utrpení. Den co den jsem tě sledovala, jak se bavíš s lidmi, které skoro neznám. Nic jiného jsem dělat nemohla. Jen stát. Bolelo to. Moc to bolelo, ani si to nedokážeš představit. Pak každou noc se mi zdálo, že jsme spolu. Smějeme se, normálně se bavíme… prostě, že patříme k sobě. Nic nás nemohlo rozdělit. Ale ráno, probuzení do reality, to byla bolest… Pak jsem zase jen přišla do školy a sledovala, jak moc jsme my dva rozdílní. Nikdy jsme spolu opravdově nemluvili. Nejvyšší rekord bylo pět minut do školy. Často jsem myslívala, co ke mně vlastně cítíš a ke komu bych to tak mohla přirovnat. Ale nešlo to. Nevím, co cítíš. Nedovouju si to ani tipovat. Bojím se, Alexi.“ Chloe se zasklily oči. Musela si je protřít. Podívala se na okno. Otevřela ho a zchladil ji klidný, večerní vítr. Sedla si do okna a pokračovala. „Sedím na okně, Alexi. Nevím vlastně, jaký mám přesný důvod. Jediné, co vím je, že to bolí. Trhá mě to. Vlastně jak teď přemýšlím, víš vůbec doopravdy, co k tobě cítím? Asi ne… Ale stejně by to nic nezměnilo. Jak se říká-srdci neporučíš. Nechci, aby sis bral za vinu to, co teď právě hodlám udělat. Nemůžeš za to. To je moje chyba. Já jsem ta špatná. Pozdravuj za mě všechny a taky Huhlu. Žij si svůj život a zapomeň na mě. Užívej si. Ale jednu věc si prosím pamatuj. Existovala osoba, která tě milovala, miluje a vždycky milovat bude. Navždy s tebou budu. Měj se, Alexi. Chloe“ Chloe složila papír a položila ho k ostatním.
Pověsila nohy dolů z okna. Dole byl malý dvorek. S největší pravděpodobností to nepřežije. Najednou něco zaškrábalo na zeď. „Tohle mi nedělej, Mufíku,“ pošeptala Chloe pejskovi a zaslzely se jí oči. Pohladila ho a poslala na místo. Naposledy se rozhlédla po pokoji. Tohle všechno opouští. „Měla jsem vás ráda,“ řekla a skočila. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Když dopadla, zlomila si vaz.
První, kdo přišel domů, byla sestra. Okno bylo rozevláté a pes na něj štěkal. „Co to… Chloe? Chloe?!“ Nikde se nic neozývalo. Vykoukla z okna. „Panebože! Chloe! Ne!!!“ Utíkala na chodbu, kde mamka kouřila. „Mami! Chloe! Ona…“ Tekly jí slzy a nemohla mluvit. „Ona…ona se zabila!“ Mamka okamžitě vtrhla domů a hystericky začala brečet. „Panebože, panebože…Co to udělala…?“ Obě se svalily na zem. Po chvíli se mamka zvedla a utíkala dolů. Byla v šoku, takže jí až po chvíli došlo, že by vlastně mohla být živá. Marně. Zlomený vaz. Tu už nikdo neoživí. Mamka padla na zem a odmítala se zvednout. Sestra si mezitím všimla dopisů na stole. Přečetla si svůj a mamce donesla její a taťkův. Mamka mu okamžitě zavolala. Všechno se seběhlo tak rychle.
Týden poté šla Sam teprve do školy. Nikdo to ještě nevěděl a bylo na ní, aby to řekla a předala dopisy. Přišla do Chloininy hodiny. Pozdravila profesorku. Došla zrovna na hodinu, kdy měli třídní. Řekla jí, že musí nutně něco sdělit. Postavila se před třídu a slzy měla na krajíčku. „Já…no…Chloe…už nepřijde…ona…spáchala sebevraždu…“ Všichni na ni nevěřícně koukali. „Počkej…to není vtip?,“ ozvalo se ze třídy. „ Ne,…není,“ odpověděla Sam a rozbrečela se. Najednou vstala Betty, která už, tak jako ostatní, začala brečet. Obejmula Sam a vyjádřila upřímnou soustrast. Postupně za ní šli všichni. Nakonec Sam vytáhla dopisy pro Annie, Betty, Rose( kamarádka, která s Chloe a Betty jezdívala do školy a trávila s nimi čas), Holly(sousedka od Rose, která dříve chodila s Alexem) a Cristine(nejlepší kamarádka Annie, se kterou sedí). Rozloučila se a odešla. Na chodbě bylo hrobové ticho. Sam si musela na chvíli sednout a rozdýchat to. Ještě musela jít do paralelky.
Pomalu se zvedla a zaklepala na dveře. Vešla dovnitř a dvacet devět lidí na ni upřelo zrak. Pozdravila profesora, zhluboka se nadechla a začala povídat. Řekla de facto to, co v druhé třídě. Byla stejná odezva. Všichni ji obejmuli a ona vytáhla dopisy. Nejprve je podala Katie, Lucy a Zoey. Pak se rozhlédla po třídě. „Kde je Alex?“ Hlas se jí třepal pod nátlakem těkavých očí. Alex se na ni smutně podíval. „Ona napsala dopis i mně?“ „Jo…pojď, vem si ho…“Alex se zvedl a vzal si ho. Sam odešla. Alex koukal na papír s jeho jménem. „Ona…že by…to bylo kvůli mně?“ Pomalu rozevřel papír a začal si číst. „ Ona…já…panebože…“ Dočetl si to. Nevěděl, co si pomyslet. Po čtvrté hodině měli oběd a pak dostali „smuteční“ volno. Na škole visela černá vlajka. Zafoukal studený vítr a Alexovi naskočila husí kůže. Bylo mu to jedno, nevnímal to. „Alexi, seš v pohodě?,“ zeptal se Mike a ustaraně se na něj podíval. „Asi…asi ne…já…já to nechápu…Proč…to udělala…Ona…Já…“ „Alexi, uklidni se…To bude dobrý…“ Obejmul ho. „Všechny nás to mrzí.“ „Snad bude…“ Povzdychnul si a vydal se po své cestě domů…