Ta opilá

Anotace: jen pokus ... dlouho jsem nic nenapsala a přemítám, jestli jsem vůbec schopna napsat něco, v čem bych se aspoň trochu neviděla

Vypotácela se z klubu za doprovodu hlasitého povyku ostatních opilých spolužáků. Ještě odpoledne se jí nikam ven jít nechtělo. Teď měla v sobě už určitě nějaké to promile a cítila, jak jí hoří tváře. Musela být červená jak rajče. S bezdůvodným chichotem odtancovala od vchodu přímo k němu. Opřela se vedle něj o zídku a koukala, jak poklidně vyfukuje cigaretový kouř.
„Ty kouříš?“
„Ne.“ S divným úšklebkem se zasmála jeho očividné lži. „No, jen občas. Někdy takhle večer při pití. Uklidňuje mě to.“
„Ty snad potřebuješ uklidnit?“ Místo odpovědi k ní napřáhnul ruku s cigaretou.
„Díky, nekouřím.“
„Ani když jsi opilá?“ nazdvihl jedno obočí. Zakroutila rozmarně hlavou a pak zůstala zírat soustředěně na jeho čelo. Ten pohled ho zneklidnil.
„Co?“
„Umíš takhle zvednout i druhý obočí?“ pronesla vážně. Zasmál se. Očividně měla rozvernou a roztomilou opičku. Pokusil se soustředit a nazdvihnout i druhé obočí. Musel u toho ale vypadat neuvěřitelně vtipně, když se chvíli na to rozesmála. Slyšel jak místy její smích šplhá téměř do nazdvukových výšek. Nebylo to k smíchu, ale bylo to vtipné.
„Ty to snad umíš?“ zeptal se, když se mohla nadechnout.
„Jo, ale teď se mi to určitě nepodaří.“ Najednou se jakoby zamračila a v obličeji se jí zračilo obrovské úsilí. Pousmál se nad jejím chabým pokusem.
„Mělas pravdu. Nepodaří.“ Rozmáchla ruce v marném gestu a dopadla zpět na zídku. Hlava se jí v nepatrných pohybech kymácela ze strany na stranu. Ale vypadala, že se baví. Alkohol jí v tom určitě víc než dobře sekundoval. Vdechovala plnými doušky svěží vzduch a pociťovala, jak jí pročišťuje hlavu. Nepostřehla, že začal vyfukovat kouř na opačnou stranu, dál od ní.
„Moc nepiješ,“ konstatovala. Věděla, že v téhle dvojici byla ona jediná opilá. Trochu zamračeně se na něj podívala. „Ty jsi vlastně vůbec nepil, co?“
„Ne. Já ráno celkem brzo vstávám. A kocovina mi nepasuje do plánů.“
„A na copak se chystáš? Jestli to teda není moc vlezlý se takhle ptát.“ Lehce zakroutil hlavou.
„Trénink.“
„Volejbal, že?“ Překvapeně se ke své spolužačce natočil.
„Jak jsi to uhodla?“ Pokrčila rameny. Zatvářila se skoro zahanbeně, když mu odpovídala.
„Neuhodla. Zaslechla jsem, jak ses o tom jednou zmínil Danovi ve třídě. Před mechanikou.“ Zakýval hlavou na souhlas. Není divu, že to zaslechla. Většinu času na cvičení i na přednáškách prosedí tiše na svém místě a jen občas prohodí slovo se svou kamarádkou. Do všeobecnýho ruchu a šumu ostatních se moc často nezapojuje. Vlastně to bylo pro většinu lidí dneska večer překvapení, že se takto rozjela a rozpovídala. Byla milá a docela vtipná. Jestli takhle sdílná bude i zítra ve škole.
Trochu se zklidnila, když postřehla jeho reakci. Nevypadal nijak rozčíleně ani pobouřeně. Ta odpověď jí jen hloupě vypadla z úst. Byla přece opilá. Ale na to se vymluvit nemohla. Ne jemu. Bylo by to dětinské. Otočila se čelem k zídce a zahleděla se do kopce porostlého zelení. Sledoval její tiché konání.
„Byla jsi tam někdy?“ zeptal se do ticha. Chodili touhle cestou vždy jednou týdně na hodinu, po tomto chodníku. Nahoru od něj se táhl kopec s něčím, co připomínalo park. Vždy tam ale viděli jen procházet pejskaře.
„Ne. Ty snad jo?“ Koukla na něj. Opilost z ní postupně vyprchávala. „Já teda nemám čas se tady potloukat. Mezi přednáškama je vždycky akorát čas doběhnout sem na trolejbus. Nic víc.“
„Ale zas nepřeháněj. Nesmíš to brát moc vážně.“ Típnul o zídku cigaretu a nechal ji tam. Pak hbitě (není se co divit, když nepil) vyskočil nahoru a napřáhnul k ní ruku. „Pojď. Jdem se mrknout.“

První pohled, kterým ho obdařila, byl nevěřícný. Pak nejspíš chvíli přehodnocovala svoje aktuální možnosti. Nakonec s káravým výrazem sebrala vykouřený zbytek cigarety, hodila ho do blízkého odpadkového koše. Opucovala si ruce o kalhoty a pak mu jednu z nich podala. Na jeden zátah ji zvedl až nahoru na zídku a pak se pomalým krokem pustili směrem do vrchu.
„Nevíš aspoň, kam tohle vede?“ ptala se, když jí noha už podruhé ujela po hnědém listí. Budova jejich fakulty byla vzdálena jen pár stovek metrů a stejně si nedokázala představit, co je tam na kopci na druhé straně tohoto zeleného porostu.
„Nemám páru. Nahej v kabátu se potloukám po jinejch keřících.“ Jeho nečekaný vtip ji zaskočil. O to déle se mu potom smála. Kdyby byla naprosto střízlivá, určitě by se tak dlouho nesmála.
„Tady nahoře by měla být nějaká nemocnice, ne,“ poznamenal, jakmile se uklidnila. To byla celkem logická úvaha, uznala. Začala být ale nesvá. Další důkaz toho, že alkohol z jejího těla vyprchával. Neměla ráda tmu a tady, relativně daleko od ulice, už začínalo být temno. Instiktivně se proto přiblížila k němu, aspoň tak na krok. Nešli ale moc dlouho a další pouliční světlo se k nim přibližovalo. Očividně tady bylo pár cestiček osvětlených.
„Hele, lavička,“ ukázal směrem k lampě, vedle které byla malá pomalovaná dřevěná lavička. Došla k ní ale dřív. Než stačil něco udělat, vyskočila na ni a začala balancovat.
„Ale no ták,“ protáhl nešťastně, „a kam si mám teď sednout, když jsi ji celou podupala?“ Vypadalo to, že ho neposlouchá, anebo že ji jeho stěžování nezajímá. Zatočila se na místě a kupodivu udržela rovnováhu.
„Jé, promiňte, dědo, já nevěděla, že si potřebujete sednout,“ zařehtala se svému ubohému rýpanci a znovu si poskočila. Vypadala jak malá holka, když tak tancovala na tom kuse dřeva. Rozhodně mu teď byla sympatičtější než ve škole, kde působila zakřiknutě.
„Nevím, kdo z nás dvou to má blíž k důchodu, ale ty to máš rozhodně dost blízko k nějakýmu úrazu,“ nadhodil jí klidně a už podruhé jí nabídl pomocnou ruku. „Slez, než si něco uděláš.“ Noha se jí smekla po hraně desky ve chvíli, když už se ho skoro držela. Zamávala ve vzduchu druhou rukou jako chromý pták, nohu nastavila před sebe a bokem padala přímo na něj. Obratně ji udržel na nohou, udělala ještě pár rychlých krůčků vedle a získala rovnováhu. Pár sekund postála ve směšné póze a sama se nejspíš ujišťovala, že je celá. Mu se zatím vedle zklidňoval dech z náhlého úleku.
„Díky Clarku,“ otočila se konečně na něj a zahanbeně na něj mrkla. Místo „prosím“ na ni ale nechápavě zíral. „Kente,“ dodala. Narážku pochopil rychle. Teď už měla pocit, že musí být naprosto střízlivá. Po tomhle šoku. Nepřítomně si promnula ruku. Když ji chytal, dost silně ji zmáčknul. Všiml si jejího pohybu, ale mlčel.
„Tak pojď, jdem ti najít jinou, čistou lavičku,“ usmála se s novým elánem. Vykročili dál. Slyšela, jak dole pod nimi projela nějaká auta. Jinak bylo docela ticho. V jednu v noci. Šli už jen po osvětlené cestě, nebyla vydlážděná, jen vyšlapaná.
„Takhle jsem si představovala, že budu trávit letní semestr,“ promluvila, když už kráčeli dlouho jen tak potichu.
„Jak? Potloukáním se v noci křovím s cizím klukem?“ usmál se.
„Cizím?“ otočila k němu překvapený obličej. Úplně cizí přece nebyl. Nevypadal, že odpoví. „Ne, tak doslova jsem to nemyslela. Spíš jako teplé letní odpoledne, člověk sedí jen v triku někde v parku na trávě nebo na lavičce, s kamarádama. Užívat si slunka, bavit se ...“ Vypadala, jakoby se vážně zasnila.
„Aha. A co ti brání?“ Zajimalo ho to. Doopravdy? Na malou chvilku na něj koukala, než odpověděla.
„Tak předně to, že než začne takový léto, tak letní semestr skončí,“ zasmála se, ale ne vesele. „Slunce moc nesvítí, jestli sis všimnul, a navíc ... když skončí škola, tak jsem tak hotová, že se těším na byt a třeba už v sedm jsem tuhá.“ Nechápal ji. Vždyť to záleží jen na ní, jak si ten den zařídí. Třeba tak, aby nebyla ztrhaná už po obědě.
„Takže ti k dokonalýmu světu chybí jenom slunce? A co lidi, kamarádi?“ Ta otázka ho napadla automaticky. Vybavil si totiž její chování ze školy a zajímalo ho, jestli tak působí i na své blízké okolí. Ona mu však neodpověděla. Ani se k tomu podle všeho nechystala.
„Hele, lavička.“ Tentokrát to byla ona, kdo si všimnul první. Vytrhla ho z myšlenek, proto překvapeně vzhlédl. To on se teď skoro rozběhl a sedl si na lavičku.
„Než na ni zas skočíš,“ usmál se roztomile, když se pevně usadil. Vteřinku váhala, než se posadila vedle něj. Byla docela malá, oproti němu určitě. Jako hráč volejbalu měl příslušné centimetry, zatímco ona mu nesahala ani po ramena. Sedla si tak, že mohla houpat nohama ve vzduchu. Do ticha se rozesmál, když to viděl.
„Seš neskutečně malá, víš to?“ smál se dál upřímným, ne posměšným smíchem. Naoko dotčeně se zašklebila.
„Říká ten, kdo mlátí hlavou o futra.“ Znovu se zasmál její poznámce.
„Dobře ty ...“ Chtěl se na ni otočit, ale nechtěně do ní drcnul a ona se už znovu na lavičce zapotácela. Padala dolů na záda, když ji znovu zachytil a pomohl zpět. Nevěděl, jestli se má omlouvat nebo smát. Postřehl její vystrašený výraz.
„Ty si snad ještě opilá.“
„Tentokrát za to ale můžeš ty, uznej,“ bránila se.
„Za to, že jsi opilá?“ Bavilo ho se s ní dohadovat.
„Za to, že jsem málem dostala infarkt.“
„A kdo je teď babka, hm?“ neodpustil si rýpnutí a pobaveně z ní nespouštěl oči.
„Pako.“ Chytla se jako za srdce a ještě se zhluboka nadechla. Zasmál se tomu oslovení.
„Radši si sedni obkročmo, třeba budeš mít větší stabilitu,“ navrhl a sledoval, jak ho okamžitě uposlechla. Slyšel nějaké pobouřené bručení, ale nerozuměl, co říkala. Taky on si přesedl. Bylo mu hloupý, že na něj teď kouká z boku. I když postřehl, že ona se spíš víc dívá do země. Nevěděl, co říct, ale právě teď se mu mlčet nechtělo. Překvapivě se mu líbilo se s ní bavit. Před tím ho nic takového nenapadlo, protože běžně se jen ze slušnosti pozdravili, nebo ji oslovil, když potřeboval něco podat z vedlejšího stolu. Měl dojem, že poznává její druhou, příjemnější a vítanější stránku.
„Proč ses nechala ostříhat?“ zeptala se nakonec. Nenapadla ho jiná věc. Zrovna se díval na její skloněnou hlavu a vzpomněl si, že ještě tak před týdnem měla vlasy stažené do dlouhého copu. Teď je měla ostříhané hodně na krátko a vzadu jí byly vidět dva malé culíky. Přípomínala tak malou holčičku.
„Vypadám jako kluk, že?“ odpověděla mu otázkou a překvapilo ho, že zněla nešťastně.
„Ne,“ ihned se bránil, „nic takovýho jsem neřekl. Nemyslel jsem to ...“
„Ale vypadám tak,“ konstatovala stroze a přerušila ho tím. Teď byl zmatený ještě víc. Ale rozhodl se neodporovat.
„Tak proč si se teda nechala takto ostříhat?“
„Já to nechtěla ostříhat takto. Jen ta kadeřnice si prostě pokaždý dělá co chce.“ Zatvářila se trucovitě. „Už k ní taky nikdy nejdu.“ S tímhle výrazem byl její obraz jako malého děvčátka dokonalý. Mile se na ni usmál, i když to asi nepostřehla. Hlavu zase svěsila k zemi.
„Ale ne. Není to tak hrozný, jak říkáš. Vůbec. Vypadáš takhle roztomile.“ Nenašel jiné vhodnější slovo a najednou, když ho vyslovil, napadlo ho, že to bylo docela troufalý.
„Jasně. Už asi potřetí ve svým životě vypadám na patnáct,“ ušklíbla se sarkasiticky. Vážně vtipná.
„Ne, vážně. Vypadáš ...,“ odmlčel se. Na dlouhou chvíli, protože nemohl prostě najít to správné slovo. Jeho výpadek ji donutil zvednout tvář k němu. „... dobře.“ Okamžitě se omluvně posumál nad tak nešťastně zvoleným slovem. Nahlas znělo hrozně, moc obyčejně. A rozhodně nepopisovalo dostatečně to, co chtěl ve skutečnosti říct. Na moment to vypadalo, že se hlasitě rozesměje, ale včas si všimla změny v jeho výrazu. Pak se nečekaně rychle přiblížil a přiložil svoje rty na její. Neočekával od ní žádnou odezvu. Jeho gesto bylo rychlé a téměř nepředvídatelné. Po pár vteřínách se proto odtáhl zpět. Zatím se ani nehnula. V ten moment nebyla schopna snad žádných konkrétních myšlenek. Nenapadla ji jediná souvislá vnitřní věta. Ten lehký náznak polibku ji tak zaskočil, že strnula i její mysl. Seděli naproti sobě na lavičce pod další lampou, světlo dopadalo přímo na ně a vůči prázdnému okolí neměli žádné soukromí. Snažila se teď vyčíst něco z výrazu jeho tváře. Vypadal na to, že uvažuje, zda mu nevrazí facku. Nejspíš se už na tuhle možnost vážně připravoval. Jen jedna věc ji bleskla hlavou. V takovýchto situacích vždy moc přemýšlela, moc uvažovala nad všema možnostma, co by kdyby. Důsledkem bylo, že skoro nic dosud nezažila. Tak bylo rozhodnuto.
Jeden koutek úst se jí vyšplhal výš, do mírného úsměvu. To byl signál pro něj, aby pokračoval. On ho však nepochopil. Nahnula se mu proto naproti. A to stačilo. To stačilo k tomu, že zkusil svoji šanci na druhý pokus. Opět začal jen opatrným přitisknutím k jejím ústům. Pak se odvážil okusit měkost jejích rtů a odvahu mu dodávala její reakce. Přizpůsobila se jeho tempu a do ničeho se nehnala po hlavě. Když poprvé postřehla dotek jeho jazyka, ucítila zároveň, jak jí přejel prsty po tvářích. Tolik aktivity však nebyla schopná. Seděla odevzdaně, na pohled skoro nepřítomně a jen visela na jeho polibku, ruce spuštěné na lavičce. Líbali se v tomto pozoruhodném stavu dost dlouho, za celou tu dobu ale neotevřela oči a nepodívala se na něj. Určitě by se rozplynul a ona by se probudila z opileckého spánku někde sama ve městě na lavičce. Poznala, že se k ní musí trochu sklánět, aby se přizpůsobil její výšce, cítila, že se přisunuje. Věděla to, protože teď se jejich nohy o sebe opíraly. Nechci se probudit, nechci se probudit ... A v tom, jakoby její myšlenky slyšel, se odtáhl. Vyhukaně koukala někam do úrovně jeho krku, srdce ji bušilo, až to muselo být slyšet.
Položil svoje ruce také na lavičku, kousek od jejích. Díval se na ně a párkrát přejel ukazováčkem po hřbetu její ruky. V tenhle moment ticha, kdy se jí znovu dostávalo kyslíku, ale začal vyhrávat opět mozek a jí se jímala panika, co bude teď. Jak to mohla dopustit? Srdce ji zrazovalo, vzrušením bylo stále rychle. Líbil se jí ten pocit.
„Co jsi pila?“ zeptal se. Otázka jí doslova zaskočila, musela si odkašlat. Co to bylo za dotaz?
„Cože?“ vykuckala ze sebe, z podrážděného krku.
„Nějaký ovocný pivo? Nebo něco takovýho, ne,“ ptal se klidně dál. Čas, kdy seděla s ostatníma spolužákama v baru, jí připadal neskutečně vzdálený. Co jsem to vlastně celej večer pila?
„Asi ... asi jo, něco takovýho. Asi to bylo ovocný, jo,“ dělalo jí problém ze sebe dostat.
„Já si to myslel. Seš taková ... sladká,“ usmál se, přitáhl si ji za krk blíž a znovu krátce ochutnal. Zasmála se jeho postoji k celé té nastalé situaci. Smáli se vlastně oba.
„Trefíš odtud zpátky za ostatníma?“ zeptala se. Tentokrát zaskočila ona jeho. Vážně chce jít zpátky? Teď? Nečekal tuhle otázku a začínal pochybovat o tom, že bude vůbec někdy schopný předvídat její chování.
„Snad jo. Určitě. Nešli jsme zas tak dlouho.“
„Fajn,“ zvedla se, čímž jasně zavelela k odchodu. Nezmohl se na nějaký protest. Vstal a neochotným krokem vyrazil po jejím boku zpět. Tentokrát mlčeli oba. Nevěděla, jak vysvětlit své chování, které ani ona sama nechápala. On jen zmateně přemítal a zkoumal, co asi udělal špatně. Ušli několik metrů a uvědomil si, jaká zima najednou kolem nich panuje. Instinktivně si ji proto přitáhl blíž a dál kráčel vedle ní s rukou na jejím boku. Neodtáhla se.