Malý Finský Příběh XIV.

Anotace: Opět se omlouvám za zpoždění, nějak to všechno v poslední době nestíhám. Tentokrát je to krátké, ale řekla bych, že zase více napěchované emocemi :D

Když jsem otevřela dveře, stál na prahu a vypadal jako hromádka neštěstí.
„Co se stalo?“ vtáhla jsem ho dovnitř.
„Kluci mě vykopli z vlastního domu.“
„Počkej, to je vtip?!“
„Ne, fakt.“
„A z jakýho důvodu?“
„Ehm. Znělo to asi takhle: Jestli o ni vážně stojíš, tak za ní běž. Ale je noc a bude spát. Švihej,“ odmlčel se.
Vážně jsem se na něj podívala.
„Buď ses tu zbláznil ty, nebo já, anebo oba.“
Prckova mamka na nás vykoukla ze dveří.
„Co tu vy dva děláte? Mám tu připravený čaj a deku na zahřátí.“
„To jste nemusela. Měl bych jít domů.“
„Nikam nejdeš. Kluci, Tě předpokládám, stejně dovnitř nepustí, pokud bys přišel beze mě. Ať si trhnou nohou. Budeš spát tady. Teda pokud budeš moct,“ zamrkala jsem na Prckovo mamku.
„To víš, že tady může spát.“
„Tak vidíš,“ otočila jsem se na něj.
Teprve pod tíhou mého pohledu si začal rozšněrovávat boty a sundávat si je. Když je zul, vzala jsem ho za ruku a táhla jsem ho do obýváku. Na stolku už stál čaj se sušenkami a na gauči ležel polštář a deka. Usmála jsem se.
„Nějak jsem to předvídala,“ usmála se Prckovo mamka.
„Už jsem vám řekla, jak jste úžasná?“ otočila jsem se na ní.
„Párkrát jsem to už slyšela,“ usmála se,“ jdu si lehnout, moc neponocujte.“
A s těmito slovy odešla spát.
Hannu se posadil na gauč a svými prsty obejmul šálek čaje.
„Počkej a bundu si bude sundávat kdo?“
„Hned, až se trochu zahřeju.“
„To chce horkou sprchu. Dám ti do koupelny ručník, tam už trefíš sám.“
„Přijdeš sem ještě?“ svíral rukama svůj šálek a díval se na mě svým psím pohledem.
Kývla jsem a zmizela nahoru. V hlavě mi vířily myšlenky, co je to dneska za den, že se nejdřív pohádám a asi se rozejdu se svým přítelem a tady na prahu se mi objeví Hannu. Příliš mnoho náhod pro mě. Vyštrachala jsem ručník a šoupla ho do koupelny. Zavzpomínala jsem si, jaké to bylo u nás a a a… Ani v hlavě už nejsem schopná vyslovit jeho jméno, jak jsem naštvaná, ale vybavilo se mi jeho foukání do ucha, jeho oslovování.
Sedla jsem si na křeslo naproti Hannu a snažila se oči zarýt do koberce, protože mi z toho vyhrkly slzy.
„Co se děje?“
„Nic.“ bohužel ze mě vyšlo jen chabé pípnutí.
Hannu se zvedl z gauče a došel ke křeslu, kde si klekl na kolena a snažil se mi podívat do tváře. Přes mou spoustu vlasů se mu to nedařilo, až mi nakonec vzal do dlaní tvář a donutil mě se na něj podívat.
„Copak se stalo?“
„Rozhodla jsem se, ale stejně to bolí,“ vyškubla jsem se mu a podívala jsem se pryč od něj.
„A jak si se rozhodla?“ zašeptal.
Mlčela jsem.
Znovu mě vzal dlaněmi za tváře, tentokrát oběma. Nechtěla jsem se na něj podívat, ale ačkoli jeho stisk nebyl nijak extra silný, nedokázala jsem mu odolat. Zpříma se na mě díval.
„Tak jak?“
„Ten pitomec se ani neumí chovat. Vyčetl mi to…“ uhýbala jsem jeho pohledu.
„To Tě trápí?“
„Nesnáším výčitky. Mám potom dojem, že jsem ta špatná jen já a nikdo jiný. A v závěru si vzpomenu na společně prožitý chvíle a lavina se spustí. Nedokáže pochopit, že může existovat někdo, kdo je v něčem lepší než on. Asi nedokáže snést pomyšlení, že jsem ho opustila já a ne on mě.“ podívala jsem se Hannu přímo do očí.
Políbil mě.
„Víš, že mi to neulehčuješ?“
„Vím, ale musel jsem to udělat.“
„Sundej bundu, odnesu ti jí a potom půjdu spát.“
Postavil se, rozepl si bundu a podal mi jí. Zvedla jsem se, popadla jí a zmizela ke dveřím, abych jí pověsila na věšák. Když jsem se vrátila do obýváku, Hannu už si upravoval gauč a pobíhal tam jen v trenýrkách s nápisem „Isänta“. Pozvedla jsem obočí.
„Chystám se do sprchy.“ pokrčil rameny.
„Zhasnu tady, rozsviť si lampičku.“
Vypadalo to, že je tu dobře zorientován, protože vypínač k lampičce našel hned. Zhasla jsem. Vyšla jsem ke schodům, Hannu mě hravě dohnal a šel mi v patách. Následoval mě až ke dveřím mého pokoje.
Otočila jsem se k němu čelem.
„Dobrou.“ popřála jsem mu neutrálně.
„Dobrou.“ zašeptal mi do ucha a dal mi polibek na spánek.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Zpříma jsem se na něj podívala, pozvedla jsem ruku a bez dotyku jsem prsty kopírovala jeho tvář od spánku k bradě. Když jsem doputovala k bradě, začala jsem jí spouštět zpátky, nakonec jsem jí schoulila do pěstí, a sklopila jsem hlavu. Druhou rukou jsem našla kliku a otevřela si dveře do pokoje, udělala několik kroků vzad a věnovala jsem mu poslední pohled, než jsem je za sebou zavřela.
Došla jsem se do postele, kde jsem se schoulila do klubíčka a začala brečet. Vzala jsem si mp3 a pustila jsem si hudbu. S náladou pod psa jsem si vybrala opravdu depresivní písničky, které mi na náladě nepřidávali. Slzy stále tekly a já nemohla usnout. Snažila jsem se dívat ven do té tmy a všechno si z hlavy vygumovat, ale nešlo to.
Ucítila jsem na své ruce teplou dlaň. Otočila jsem se, ačkoli jsem věděla, kdo to je. Setřel mi slzy a obejmul mě. Držel mě pevně v náručí, sluchátka od mp3 mi vyhrávala na posteli.
„Proč, proč, proč?“ šeptala jsem.
„Pšt. Všechno bude zase dobrý.“ konejšil mě.
„Nic už nebude jako dřív.“
„Nebude, ale přijde něco nového a lepšího.“
Odporovala jsem mu všemožnými větami, ale on vždy našel odpověď na každou z nich. Nakonec jsem mu v náručí usnula vyčerpáním.
V noci se mi ani nic nezdálo, tedy nic si nepamatuju, vím jen, že jeho ruce jsem cítila kolem sebe celou noc.