Rána osudu (část čtvrtá)

Anotace: Pokračování..Slušně prosím o komentáře, vážně za ně budu moc vděčná:)

Míša - hlavní hrdinka
Kuba - nová známost
Honza - nejlepší kamarád
-> jen pro vysvětlení a hlavně ujasnění:D



Netrvá to dlouho a po celém náročném ránu, poledni části odpoledne začnu brečet. Honza ke mně přiskočí a obejme mě. Schová mě ochranitelsky ve svém náručí.

„Všechno bude dobré, zlato, věř mi,“ řekne a políbí mě do vlasů.

„Nebude, Honzo, nebude. Mám divný pocit, že katastrofický scénář se naplní, všechno je v hajzlu!“

„Kam se poděl ten věčný optimista? Teď stejně nic nevyřešíš, mysli pozitivně a ono to dopadne dobře, věř mi.“
Honza mě nakonec přemluví, abych u něho zůstala přes noc, že si pustíme komedii, přejíme se čokoládou, zanadáváme si na svět a bude nám fajn.

Díky filmu jsem přišla na jiné myšlenky a díky jídlu jsem myslela spíše na to, jak je mi špatně, že bych se neměla tolik přejídat. Kolem půlnoci cítím, že na mě jde únava, přeci jen jsem toho moc nenaspala. Ale jsem tvrdohlavá, film chci dokoukat, proto zůstanu. Jenže po pár minutách stejně usnu.

Když se proberu zkroucená na gauči, akorát běží titulky. Skvělé načasování, ani jsem neviděla závěr filmu. Honza leží na druhé půlce gauče, je tak roztomilý, když spí. Několikadenní strniště na tváři, blond dredy svázané ve velkém culíku, bezstarostný výraz. Nemám to srdce ho budit, jen ho přikryju a dám pusu na dobrou noc. Sama se odeberu do své postele. Před několika měsíci jsem si ji sem nastěhovala, tedy Honza mi ji sem nastěhoval, prý bych měla z přespávání na gauči akorát zničená záda.

Ráno se probudím a kouknu na mobil. S děsem zjistím, že už je skoro čas oběda. Na mobilu zjistím, že mě nikdo nesháněl, ani má vlastní matka, která o mě už 2 dny neslyšela. Nepřekvapuje mě to. Zajdu si vyčistit zuby a pak se přesunu do kuchyně, kde už chystá kafe Honza.

„Dobré ráno, princezno,“ zazubí se na mě vesele.

„Dobré ráno, jak se vyspala vaše výsost na gaučákové loži?“

„Jedna báseň, jen když jsem spadl, přesunul jsem se do svého pohodlného manželského lože, jenže žena nikde,“ pokrčí rameny a usměje se.

Tenhle pohodový kluk lásku neřeší. Je prý moc mladý na to, aby si uvázal kouli k noze. Takže jen žije, užívá si mládí, však ono to prý nějak jednou dopadne.

Pochutnám si na výborném kofeinovém životabudiči a s nechutí se vydám domu. Tam na mě vše určitě padne, je to tam tak cizí, prázdné.

Jakmile odemknu dveře do bytu, dolehne ke mně hádka. Máma se hádá s Milanem, mým otčímem.

„Jak jsi mohla bejt tak blbá a nedávat si pozor, kurva?!“

„Já? Tak to snad my oba, ne?!“

„Co chceš jako dělat? Nechat si to?“

„Ano, jsem pevně rozhodnuta a doufám, že mě podpoříš.“

„Tak na to zapomeň, kočičko, na to se ti můžu vykašlat, to je jen a jen tvůj problém,“ řekl poslední slovo a šel pryč. Kolem mě jen prošel, ani nepozdravil.

Máma sedí v kuchyni u stolu, obličej ukrytý v dlaních, a propadává v usedavý pláč. Sednu si vedle ní, chytám ji za ruku a říkám jí, že bude vše dobré, že to spolu zvládneme.

„Míšo, já, čekám miminko. Ale můj chlap mě zrovna poslal do háje a já nevím, jak to bez něho zvládnu,“ vysvětluje mi mezi vzlyky.

„Mami, bude to v pořádku, uvidíš. On si to rozmyslí,“ usměju jsem se na ni povzbudivě.

„Nerozmyslí, ten si pujde za tou kozatou čůzou od nich z práce,“ brečí víc a víc.

„Tak ať si jde mami, tady alespoň vidíš, co je to za kreténa.“

„Jo, máš pravdu,“ pokusí se o chlácholivý úsměv.

Uložím ji do postele, uvařím čaj a začnu uklízet celý byt. Příšerně mě bolí záda, máma s Milanem se posledních pár dní jen hádali, Milan tu měl nějakou party, takže to vypadá jako po boji. Nejen v kuchyni, obyváku, ale i u mě v pokoji. Což znamená, že se mi někdo pelešil v posteli!! To nesnášim. Všechno vygruntuju, uvařím večeři, najím se, mámě nechám porci na talíři, aby si to mohla později ohřát.

Než vyrazím za Honzou, tak se zajdu osprchovat. Přičemž zjistím, že jsem to dostala!!! Nikdy jsem nebyla tak šťastná za pár kapek krve.

Omyji se, obléknu a vyrazím za Honzou, oslavit tuto radostnou novinu. Jakmile zazvoním, nikdo nereaguje. To je divné.

Vytočím proto Honzovo číslo. Napoprvé mi to nezvedne, zkusím to proto znovu.

„Nazdar brachu, stojím dole u tvého baráku, s lahví vína na oslavu, a ty si lítáš kdesi,“ směji se

„Budeme to asi muset nechat na jindy, zrovna tu mám něco rozdělaného, chápeš, měj se ségra,“ típne hovor.

Jsem blbá, že mě to nenapadlo. Honza, starý lovec zářezů, sobota večer. Co teď? Domu nepujdu, beztak máma proleží celý večer v posteli a na mě by tam všechno padlo. Rozhodnu se zkusit zavolat Kubovi.

Během chvilky se domluvíme, že k němu přijdu a zhlédneme nějaký film.

„Ahoj Kubo, můžeme oslavovat,“ usměji se na něho přívětivě hned mezi dveřmi.

„Mám radost, pojď dál,“ pozve mě k sobě do bytu. Teprve teď se rozhlédnu kolem sebe.
Kuba mě pozoruje a pronese trefnou poznámku.

„Večer byla tma a ráno sis to tu nestihla prohlédnout, že?“ směje se mi.