Ona, on... a překážka

Anotace: Yciké byla zase jednou na někoho milá a pěkně se jí to vymstilo... Děkuji za komentáře :)

Ačkoliv by o ní všichni, kteří ji znali, mohli s jistotou tvrdit, že je to dobrá křesťanka, přesto byla nyní uvržena do žaláře pro čarodějnictví. Bylo sice pravda, že v Boha nikdy nevěřila, ale svoje bezvěrectví dokázala vždy dobře skrývat. Pro čarodějnictví se navíc v tomto kraji dávno nezavíralo, nemučilo, ani neupalovalo, což ovšem oblíbenému synovci belinského arcibiskupa nemohlo zabránit v tom, aby svého milujícího strýčka opět k něčemu neuprosil. Kvůli vzteku tohohle odmítnutého mladého pána skončila v té studené, vlhké díře a netušila, jestli ještě někdy spatří něco jiného než hrubé stěny svého vězení.

Narazila na něj náhodou na jednom večírku. Chvíli si povídali a jí přišlo jeho vyprávění zajímavé. Zase se nechala strhnout a naslouchala mu s nefalšovaným nadšením, jež jí bylo vlastní, ale které jí už několikrát způsobilo potíže. Pokud ji něco zaujalo, byla neskutečně dobrou posluchačkou a její upřímná pozornost tak někdy ve vyprávějícím mohla vzbuzovat dojem, že se jí líbí snad nejen jeho historky. Přesně to se stalo i ten osudný večer. Ach, jak jsou ti muži ješitní! Na další den ji pozval na oběd a ona v tom, jak bylo jejím zvykem, nespatřovala zpočátku nic jiného, než nevinné přátelské pozvání. Možná ho v koutku duše přece jen podezřívala, že on jejich setkání takto nezávazně nechápe, ale protože nebyla v tomhle ohledu tak sebejistá, rychle tuto myšlenku zahnala. Až během hovoru jí došlo, že on na ni myslí jako na svou budoucí ženu a matku svých dětí. Zhrozila se, jakmile uslyšela o roztomilosti syna jeho drahé starší sestry a dozvěděla se, kolik je jemu samotnému let. Vše jí okamžitě došlo. Nejraději by hned vzala nohy na ramena. Nevěděla, jestli se má začít smát, či se prostě omluvit na dívkami velmi oblíbenou bolest hlavy a vzdálit se. Její vychování jí to však nedovolilo, a tak vyčkala konce oběda. Chtěla být co nejrychleji pryč a v myšlenkách na odchod byla tak překvapena z jeho dodatečného pozvání na nedělní výlet, že se nezmohla na kloudnou odpověď. Nevadí, vysvětlí mu to v dopise.

Napsala ho, jak nejdiplomatičtěji uměla a byla na sebe opravdu hrdá. Ničím ho nemohla urazit a ze sebe také žádnou husičku neudělala. Jaké bylo její překvapení, když ho její dopis neodradil v opětovných pokusech se jí dvořit. Nechápala to. Neobstál ani její nejpádnější argument proti jakýmkoliv dalším snahám z jeho strany, a sice ten, že své srdce již zaslíbila jinému. Téměř nikdo z belinského knížectví ji s jejím milým nikdy neviděl, a tak se většinou všichni domnívali, že zatím nikomu nepatří, stejně tak jako on, a proto považoval její slova za planou výmluvu. Chtěl ji. Chtěl ji mít ve své moci. Nic o ní nevěděl, ale zalíbila se mu. Nebyla to sice klasická kráska, ale měla své kouzlo. Dlouhé medové vlasy, které jí mnohé dívky záviděly, zelené oči s nekonečnými řasami, tenké světlé rty a kulatý nosík, útlá, ale přesto hezky tvarovaná postava. Taková byla Yciké. Ne, že by se do ní Jalen zamiloval a chtěl nedejbože poznat spíše její duši nežli tělo, ale byl zvyklý dostat vždy to, co chtěl, a když si usmyslel dostat ji za manželku, nic mu v tom nemohlo zabránit. To ale nepočítal s její zatvrzelostí.

Snažila se mu na večerních dýcháncích vyhýbat, ale vždy se mu po nějaké době podařilo objevit se v její bezprostřední blízkosti. Snažil se s ní navázat konverzaci a ona se ho zdvořile snažila odbýt. Byla zoufalá. Začínal o počasí a končil žádostí o ruku. Byl jako umanutý. Nevěděla, jak už mu to má vysvětlit. Třikrát ho odmítla jemně, po čtvrté už téměř vykřikla: „Nikdy si vás nevezmu! Kdy už to konečně pochopíte!“ Zarazil se. Podivně se na ni zadíval a beze slova odešel. Přítelkyně, co jí stála v tu chvíli po boku, tvrdila, že ten pohled nevěstil nic dobrého. Yciké bezmocně pokrčila rameny. „Se svým strýcem velebníčkem je jedna ruka, z toho může být pěkná polízanice!“ dále ustrašeně předvídala Akaréa. Arcibiskup fakticky Belinu vládl, kníže mu plně věřil a král byl daleko, takže si duchovní mohl dělat, co sám uznal za vhodné. Yciké to věděla. Odjakživa ale věřila spíše v lidskou dobrotu, než zlobu, a tak doufala, že se nic nestane a Jalen na ni po tomto důrazném odmítnutí konečně a navždy zapomene. Nesnášela konflikty.

Byla doma a chystala se napsat dopis svému milému a rodičům, psala jim každý týden, většinou však ještě častěji. Domů, do halijvského knížectví to bylo týden cesty a ona se tam tak často nevracela, poslové však zvládli její list doručit většinou už do tří dnů. Někdo zabušil na dveře. Nestačila ani vstát ze židle a do místnosti se nahrnuli tři vojáci. Nevěděla, co se děje. Jeden hromotluk jí vrazil do ruky srolovaný svitek pergamenu. Třesoucíma se rukama rozlomila arcibiskupovu pečeť, než se stačila začíst, rozvážným krokem vstoupil ještě někdo. Jalen. „Nemusíš to číst drahá, povím ti, co tam stojí. Budeš zavřena do šatlavy kvůli čarodějnictví.“ Nechápavě se na něj podívala. To snad nemyslí vážně! Zvedla se v ní vlna vzteku, zatímco on s křivým, krutým úsměvem pokračoval: „Máš poslední možnost, vezmi si mě, nebo tam shniješ zaživa!“ Byla vyděšená, ale hrdost jí nedovolila prozradit svůj strach. Stála se vztyčenou hlavou, pohrdavě, s ledovýma očima shlížela na toho světlovlasého hubeňourka, co se věčně schovává za biskupské roucho jako za máminy sukně. Nikdy by se tak neponížila. Začínal být nervózní: „Co odpovíš?“ „Ne.“ Za víc slov jí nestál. „Dobře děvenko. Po prvním týdnu v kobce tě ta vzdorovitost přejde! Ještě na kolenou polezeš a budeš prosit. No, ale teď to musíme vyřídit s tvými nejdražšími.“ Uchechtl se, zatímco ona zkameněla. „Copak? Ha?“ Mlčela, předpokládala, že to bude nejlepší. „No, tak jim aspoň napíšeme dopis, ne, když se tak dlouho neuvidíte. Co říkáš?“ Napsala rodičům, že odjíždí na čas k přítelkyni na sever a neví, za jak dlouho se ozve. Srdce jí trhalo, když další řádky adresovala svému milému. Volila však záměrně ta nejtvrdší slova, ta, o kterých věděla, že ho raní. Byla přesvědčivá, stejně jako v dopise matce. Zařídila to tak, aby se doma po ní co nejdéle nesháněli, a aby ji její miláček už nikdy nechtěl spatřit. Co si navařila, chtěla také sama sníst. Nepřála si, aby kvůli ní padl v nemilost ještě kdokoli další, kdo by se ji sem mohl vydat hledat.

V té temné místnosti byla už přes týden. Když ji odvedli, měla na sobě lehké, krajkové, meruňkové šaty a bílé střevíčky. Bylo jí tu zima a její šaty ani boty v tomto prostředí dlouho být čisté nevydržely. Na rukou měla okovy na dlouhých řetězech. Mohla si s nimi sice sednout na zem, ale ta byla tak studená, že hned první den nachladla. Drsná, chladná skála jí také nebyla nejlepší oporou a stát jen tak v prostoru vlivem hladovění dlouho nevydržela. Dostávala krajíc chleba a džbán vody denně. Po prvních sedmi dnech si ji přišel zkontrolovat Jalen. Kapesníkem si zakrýval ústa i nos, aby tu snad něco nechytil. Musela se usmát – tradičně v černém oděnému skrčkovi se to tu moc nepozdávalo.

Postavila se, ruce si založila na prsou a vyzývavě se na něj podívala. Pochopil. Nu což, pomyslel si, ještě pár týdnů a budeš krotká jako ovečka. Však já si tě zkrotím. Jen co odešel, rozkašlala se. Byla ráda, že ji záchvat popadl až teď a ne před ním. Nechtěla ukázat slabost. Podvědomě však tušila, že příliš dlouho vzdorovat nevydrží. Ne, že by měla v úmyslu přijmout jeho nabídku, ale věděla, že v těchto podmínkách nedokáže dlouho přežívat. Raději o tom nepřemýšlela, musela by se utopit v sebelítosti. Schoulila se do klubíčka a rukama si třela lýtka, aby se alespoň trochu zahřála.

Probudila se uprostřed noci s pocitem, že nemůže dýchat. Postava v tmavé kápi jí držela rukou ústa, aby nemohla vykřiknout. Netušila, kdo je to, ale chtěla ještě na tomto světě zůstat, ať byl její nynější život jakkoli bídný. Začala se zuřivě bránit.