Comme des enfants XII.

Anotace: komentáře (jakéhokoliv typu) mě vždycky a zaručeně potěší. :) A poslouchám teď hodně tohle http://www.youtube.com/watch?v=3iUHfAChgBA a tohle http://www.youtube.com/watch?v=sVsdV0ORUzw&feature=share

„Takže ty a nějaký Max, jo? Max? Jste spolu spali.“ Opile na mě zíral Jakub. Není divu, že opile, protože hned po cyklovejletku a nákupu jsem žhavila drát, aby přišel k nám, že griluju maso. V překladu: přijď zprovoznit gril, za odměnu dostaneš to, co nesežehneš. Jenže místo grilovaní jsme polehávali na hladině bazénu, chytali bronz a popíjeli míchané drinky, které na nás zkoušela Nina. Jako generálku k jejím narozeninám. Plánuje snad sama dělat barmana?
„Jo, já a Max.“ Zasmála jsem se a šla se zabalit do osušky, protože mi začala být zima. Jakub se připotácel za chvilku.
„A jste jako spolu?“
„Teď ne.“ Zachechtala jsem se a zaklonila hlavu, začaly vycházet hvězdy. Bylo to hezké. Bylo by hezké mít tu Maxe. I když bylo fajn, že tu se mnou byl Kuba. Jediný chlap, který se mnou kdy vydržel. Všechny moje (ne)vztahy byly krátké a intenzivní, jenže žádný z nich nevydržel dýl než pár měsíců. Jeden kluk mi kdysi dávno řekl, že jsem strašně návyková, jenže co se mu předtím líbilo, je teď k nevydržení. Klečel u mých nohou a trpěl, říkal, že se mnou chce být pořád, ale já nechtěla, proč bych taky měla chtít? Vždycky jsem chtěla mít svůj prostor a dávala jej i tomu druhému, který o něj nestál. Nechtěla jsem být siamským dvojčetem cizího člověka, kterého jsem chtěla poznat, ale ne za každou cenu. Nechtěla jsem být tím přívěškem na klíčcích, které s sebou nosíte pořád. Nestála jsem o to, aby na mě denně někdo čekal před školou, nestála jsem o to, aby mi podřídil celý svůj svět. Nechtěla jsem ho o něj připravit. A ne, nebylo to o tom, že bych nemilovala dostatečně, nebo jsem si to aspoň tak namlouvala.
„Hmmm a chtěla bys?“
„Teď jsem tu s tebou.“ Stiskla jsem mu ruku. Asi ho to uspokojilo.
„Co vlastně budeš dělat zbytek prázdnin?“ měl hlubší hlas než normálně. Ten hlas dováděl holky k tranzu. Mě uchvacoval hlavně tehdy, když se mi ozýval z ipodu. Jakub totiž dlouho koketoval s myšlenkou o založení kapely a jeho sen se mu splnil. Sice jsem je nikdy neviděla naživo, ale z nahrávky to znělo moc fajn.
„Najdu si chlapa, co mi udělá dítě a pak si najdu chlapa, co mi udělá tetování a aby toho nebylo málo, tak si najdu chlapa, co mi to pořádně udělá.“ Začala jsem být oplzlá. Paráda.
„A nestačil by na tohle všechno jeden?“ zasmál se tomu, nesmál se mně, protože mě znal a věděl, že to rozhodně nemyslím vážně. Nemusela jsem mu vysvětlovat, že to má být narážka na jeho tetování a taky na Maxe. Neurážel se, když jsem pronesla něco, co by pro jiné byla vrcholná urážka. Většinou mu jenom bliklo v hnědých očích, což mě dráždilo víc než rudý prapor býka. Neodpovídal, jen mě nechal, až mě ty provokace přestanou bavit.
„Asi jo, ale kde ho najít?“
„Můžu ti dát číslo na svého tatéra.“ Uchechtl se.
„Dík, asi ho využiju...“
„Nee!“
„Proč ne?“
„Na holkách se mi to moc nelíbí.“
„To je trochu selfish, ne? Sám jsi jako omalovánka a holky být nemůžou?“ zvedla jsem obočí, teď mě vytáčel.
„Prostě se mi to moc nelíbí.“
„Jo, protože jenom ty můžeš být tak strašně drsný.“
„Jo.“
„Hm, tak to je pak jiná. Jediný drsný chlapík v okolí, to se někdo má.“
„Tolik tě to nasralo?“ nadzvednul hlavu, aby viděl můj výraz, protože tón slyšel moc dobře.
„Strašně...“ potvrdila jsem.
„Promiň, prostě... někdo není ten typ na tyhle věci, většině holek prostě nesluší tetované paže.“
„Mluvil tady někdo před tebou o tetovaných pažích?“
„Nemluvil?“
„Tipuju, že ne.“
„Tak dvakrát promiň.“ Vyprskla jsem smíchy. Jasně, omluvy.
„Co už s tebou...“ pronesla jsem a nemohla z jeho výrazu. Díky osvětlenému bazénu začala všecka havěť podnikat nálety ve velkém, fuj, radši jsem naše ležení sbalila a přesídlila dovnitř. Praštila jsem sebou do své poměrně velké postele, což se záhy změnilo, protože se vedle mě nasoukal Jakub. Jeho ramena zabírala víc než půlku. Navíc jsem cítila známé pálení kůže, no jo, asi budu červená, odpoledne jsem se totiž nemazala ani jednou. Začala jsem si proto nakukovat přes rameno, jak moc rozsáhlé to spálení je.
„Co je?“ zeptal se nedůvěřivě Jakub.
„Jsem spálená?“
„To ti přes ten ručník neřeknu...“
„No jo.“ Shodila jsem z ramen osušku.
„Jsi.“
„A když přinesu krém, tak mě namažeš?“
„Zbývá mi něco jiného?“
„Ne.“
„Tak, proč tu ještě sedíš?!“ kroutil hlavou.