Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 17.část Krátká, ale brzy bude další :-)

Probudilo mě sluníčko. Ležela jsem schoulená na zadní sedačce jeho auta, přikrytá dekou, a ta nečekaná záře mě úplně oslepila. Zakrývala jsem si oči, ale nepomáhalo to. Barvitě jsem zaklela a on se zasmál.
,,Dobré ráno," popřál mi.
,,Už je ráno?" podivila jsem se. Přikývl. Soustředěně kontroloval silnici, jako by snad čekal nějakou asfaltovou příšeru, která by nás chtěla pozřít. No, Lucas sice nebyl příšera, ale měl k tomu blízko. A on nás hledá, a to určitě, takže je opatrnost na místě.


,,Co jsi jim udělal, že jsou tak naštvaní?"vyhrkla jsem, protože mě to vážně zajímalo, co proti němu ti ostří hoši mají.
,,Jim ?"
,,No Lucasovi, tomu druhýmu a nějakýmu jejich šéfíkovi. No, teda ted už jenom Lucasovi a tomu šefíkovi," mumlala jsem.
,,Jak to myslíš? Co se stalo s tím druhým?"nechápal.
,,Zabila jsem ho."
Krátce se na mě podíval a ten šok v jeho tváři by mě asi jindy pobavil. Ale tady šlo o mrtvolu, což není moc zábavné téma ani pro takového magora, jako jsem já.
Měla jsem pocit, že se musím nějak ospravedlnit. Já ho přeci zabít nechtěla!
,,Víš, on by jinak zabil mě, přetahovali jsme se o pistoli a ona najednou vystřelila...a-a já-já..." Nedokončila jsem svůj nesrozumitelný a moc rychlý monolog, protože mě zase zradil hlas a narůstající knedlík v krku.
,,Musela jsi být vyděšená,"konstatoval a nedával znát žádné emoce,jeho tvář byla kamenná. Trochu mě to vykolejilo, protože jsem čekala nějakou výbušnější reakci. Možná jsem potřebovala potvrdit to, co už jsem si stejně myslela - že už mi vážně hrabe, když zabíjím lidi.
,,Pořád jsem vyděšená ," přiznala jsem šeptem. Najel na krajnici a prudce zabrzdil. Pořád se ale díval před sebe a křečovitě svíral volant.
,,Taky mám strach. Ale věřím, že všechno nakonec dobře dopadne."
,,Úplně všechno?"
,,Ano, úplně všechno."