My mistakes were made for you - 1 -

Anotace: Nevím jak rychle to bude pokračovat a hlavně jak kvalitně....už rok nejsem schopná něco sesmolit tak uvidíme jestli se dokážu vrátit do starých kolejí :D Jak to bude pokračovat? Nemám nejmenší ponětí :D

Autobus prudce zastavil, takže jsem zavrávorala a na poslední chvíli se zachytila tyče přede mnou. Do zad mě bolestivě udeřil loket kluka, který neměl to štěstí a padal k zemi. Koukla jsem jestli je v pohodě, ale když jsem zjistila že on i jeho partička dostali záchvat smíchu, přestalo mě to zajímat. Dveře se se syčením otevřely a oslepilo mě polední slunce. Hodila jsem tedy těžký batoh na záda a vyskočila ven. Přímo přede mnou se rozprostíralo moře lidí. Autobus mě vyplivnul na malém náměstíčku, kousek od konání festivalu, na kterém jsem měla dělat organizátorku. Všichni byli dobře naladěni, usmívali se a chodili ve skupinkách. Bylo to, jako být mezi svými. Spokojeně jsem se usmála a nasála prázdninový vzduch, okamžitě jsem se ale zakuckala, když mě do nosu uhodil výfukový kouř z právě odjíždějícího autobusu.
„Tamhle je! Tam!“ Uslyšela jsem křičet známý hlas. Málem jsem smíchy brečela, když se ke mně davem prodrali Tim a Mel. Oba jsem je za hlasitého skřepčení a smíchu objala.
„Tak jak to tady vypadá drahouškové?“ Rozhlédla jsem se kolem.
„Je to krize.“ Povzdechla si Mel a pomalu jsme se courali k budově, kde jsme měli jako pomocné síly sraz. „Za každým fešákem je nějaké holka, Bydlíme v tělocvičně, kde absolutně není soukromí, ale jinak pohoda.“
„No paráda.“ Ani jsem nepředstírala nadšení a vykračovala prašnou cestou po boku svých přátel.
„Co vaši?“ Otočil se na mě Tim, zatímco kupoval pivo. Jo to jsem potřebovala.
„Nasrat.“ Zavrčela jsem a protočila očima.
„Je nám to jasný.“ Přikývla Mely a napila se piva.
Zatímco jsem cucala to své jsem přátelům vyprávěla přístup mých rodičů na to, že jedu tak sama, tak daleko a přímo do ďáblova chřtánu. Samozřejmě si pod pojmem “festival“ okamžitě představili, že jakmile vystoupím z autobusu, už si píchnu do žíly nějakou drogu, zapiju to litrem vodky, vykouřím jointa a svalím se do trávy s okoloprocházejícím stejně sfetovaným klukem k příležitosti nevázaného a nechráněného sexu. Rodiče….a hlavně táta.
„Naši byli naštěstí v pohodě, protože jim Tim slíbil, že na mě dá pozor.“ Melly se ušklíbla a nevěnovala pozornost Timiho přikyvování.
„Naši ani neví, na kterém jsem zrovna kontinentu, takže jim to je jedno.“ Pokrčil rameny a tím byla diskuze na téma rodiče uzavřená.
Před námi se rozprostírala velká louka které dominovalo obrovské pódium ověšené reprobednami a světly z druhé půlky hlediště stoupalo do kopečka a bylo osázeno lavičkami. Když se tady zrovna nekoncertovalo, funkovalo jako letní kino. Teď se tady konal festival mladých nadějných kapel, i známých a zvučných jmen.
„Páááni.“ Vydechli jsme společně a kochali by jsme se tím pohledem asi ještě hodně dlouho, kdyby se za námi neozval ostrý zvuk klaksonu. Prudce jsme se otočili a spatřili starou rozvrzanou dodávku s oprýskaným černým lakem, která vypadala že snad zažila i éru Hippies. Jen zběžně jsem si všimla, že v něm sedí tři kluci. Ten za volantem mávnul rukou ať mu uhnem z cesty a tak jsme uskočili a s brbláním se zase vrátili na své místo, když auto projelo.
„Tss.“ Zasyčela jsem a zamířila k budově, kde jsme měli spát.
„To byla jedna kapela, co vystupuje.“ Oznámil Tim, jakoby se nechumelilo.
„A na to jsi přišel jak?“ Podívala jsem se na něj a zastínila si oči, protože mě do nich uhodilo polední slunce.
„Třeba podle toho nápisu na straně auta?!“ Usmál se na mě jako na blbečka. „Měli tam napsané UNDERLINE….to jméno je i v programu.“ Nechtěla jsem být za největšího idiota a tak jsem nakoukla do papírů. To jméno tam opravdu bylo.
„Maj tam fotku?“ Starala se Mel, když jsme prosklenými dveřmi procházeli do budovy. Prohledala jsem celý program, ale žádnou fotku jsem nenašla.
Tělocvična už šuměla hlasy a zmatkem, jak si každý hledal nejlepší místo. Zem stejně bude všude stejně tvrdá, tak je to jedno.
„My jsme si hodili věci tamhle do rohu.“ Nasměroval mě Tim správným směrem. Hodila jsem tedy batoh na zem a natáhla se na rozloženou karimatku. Měla jsem tak uspokojující pocit v hrudníku. Zvládla jsem to. Tu cestu, která mi ještě včera večer připadala složitá a nezvládnutelná. Ale teď jsem tady a pořádně si to užiju. Tohle léto bude nezapomenutelné, to si sama sobě slibuju.
„Tyjo….málem nás přejely celebrity.“ Zahihňala jsem se své ironické poznámce. Melly, která do sebe zrovna lila kolu vyprskla smíchy a poprskala Tima.
„Promiň…heh…ti na to vypadali. Vidělas to auto?“ Sotva potlačovala smích.
„To byl styl.“ Usrkla jsem podané koly a snažila se nesmát té šílené situaci. Seděla jsem na děravé karimatce ve staré tělocvičně, ale i tak jsem cítila, že tohle bude převratné léto. Ba co cítila. Já v to doufala. Netroufla bych si vrátit se zpět do školy, mezi tlupu oražených a namyšlených ratolestí zazobaných rodičů s tím, že tohle léto bylo docela nuda a ANO ještě jsem panna. Moje situace by nebyla tak zoufala, kdyby mí spolužáci denodeně nešetřili oplzlými poznámkami a podkopávali mé sebevědomí. Ale hned v den, kdy jsem s vysvědčením v ruce vypochodovala ze školy a práskla za mnou pomyslná vrata univerzitního školního roku, jsem se konečně a optimisticky nadechla.
„Tak bando, doufám že jste tu všichni.“ Došel doprostřed tělocvičny brýlatý vyhublý chlápek a přitom tleskal rukama, aby se veškerá pozornost obrátila k němu.
„Já jsem ten chlápek, co vám rozesílal formuláře, a celé to tady organizuje. Klidně mi říkejte Sonny.“ Několik lidí se zasmálo a dál naslouchalo energetickému, zapálenému hlasu. Už teď mi přišel sympatický. „Nechci slyšet žádné vykání, to zaprvé. Za druhé žádné kňourání a za třetí….no to bude všechno. Za dvě hodiny začíná program, takže jedna skupina půjde k bráně pouštět jen označená auta, druhá skupina půjde kontrolovat lístky….“ Máváním rukou dělil bleskurychle lidi do skupin a oni jej kupodivu poslouchali, jako poslušné stádečko svého baču. „Hej ty!“ Ukázal prstem na Tima. „Vypadáš jako silák. Budeš bedňák.“ Tim zaražen přikyvoval.
„Jasně Sonny. Holky půjdou se mnou.“ Sonny přikývl a tak jsme vyběhli z tělocvičny, pryč od jeho drtivého vlivu.

Přidat se k Timovi byl ten nejpitomější nápad. Celý den jsme s Melly nedělaly nic jiného, že jsme tahaly těžké repráky, komba a nástroje na pódium a z pódia zase zpět do zákulisí. Už po dvou hodinách se mi ruce klepaly, jako feťákovi v absťáku. Bylo mi vedro a jediné, po čem jsem toužila, bylo se schovat do stínu s něčím studeným k pití. Kdybych nebyla tak strašně unavená a rozlámaná, asi bych se nestačila divit tomu počtu lidí.
Na rameno mi dopadla Timiho ruka a já se pod její tíhou málem složila.
„Pauzaaa.“ Zasténal a zmizel. Oddechla jsem si a vydala se někam pryč. Koupit si pivo a najít stín.
Pod nohama mi šustila uschlá tráva a já se ploužila kempem, kde byly rozestavěné stany. Do dlaně mě chladil orosený kelímek s pivem a já se cítila aspoň o trochu lépe. A pak jsem si všimla něčeho, co upoutalo moji pozornost. Černá dodávka s šedým nápisem UNDERLINE. Dva kluci leželi na zemi a vyhřívali se na sluníčku. Cvoci. Třetí seděl ve stínu dodávky opřený o pneumatiku se slunečníma brýlemi, sluchátky na uších a notebookem na kolenou. Byl stejná bledule jako já. Zřejmě sdílel mou averzi vůči opalování. Byl by z nás dokonalý páreček upírků. Pff pryč s takovýma myšlenkama, hlavně už najít ten stín, protože kůže do bronzova, bylo to poslední, po čem jsem toužila.

Stín jsem našla až u střechy umývárny, takže jsem se uvelebila v trávě za zvuku šplouchání vody. Poslouchala jsem smích a rádoby tajné rozhovory na téma: kluci. Jelikož v celém areály byly jen dámské sprchy, kluci se museli spokojit jen s venkovní sprchou. Vyslechla jsem si, jak se jedna z nich vyspala s klukem a ten už se ji neozval a ta druhá na to, že je hajzl a takoví jsou chlapi a ta první měla divný hlas, možná brečela a celé to bylo, jako něco mezi scénkou z brávíčka a Macha a Šebestové. Já jsem se jen spokojeně napila piva a byla ráda za to, že takové problémy řešit nemusím, jelikož s nikým nespím.
A pak semnou najednou někdo zatřásl. Byla to Melly a koukala na mě tak trochu zmateně.
„Ty tady spíš?“
Nechápavě jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Slunce se posunulo a v dálce se ozýval těžký dunivý zvuk ladící se basy.
„Hledali jsme tě. Makáme dál.“ Narovnala se a protáhla si záda. „Ještě pár dní a můžu jít do invalidního důchodu.“ Zamručela. Já byla ještě moc zmatená z náhlého probuzení na to, abych ji odpověděla něco smysluplného a tak jsem raději mlčela.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme odnosili pár beden a dostali volno. Rozhodli jsme se tedy jít se vyřádit na zrovna hrající kapelu. Posadila jsem se na opěradlo lavičky a na chvíli zavřela oči. Nevěděla jsem, která kapela zrovna hraje, ale melodie mě donutila poklepávat nohou do rytmu.
Chytlavá melodie a křepčení zpěváka mě donutilo pohlédnout k podiu. Bubeník zběsile mlátil do bicích. Brýlatý basák, který spíš vypadal, jako maník od počítačů se prudce kýval a mlátil u toho hlavou, až mu málem spadly brýle. Zkoumání jsem zakončila na zpěvákovi, který hrál na kytaru a škubal sebou tak zběsile, že jsem se chvíli bála, že jsme na podiu nechali nekrytý drát elektrického vedení a on na něm stojí.
Vřískal do mikrofonu. A mě se to líbilo. Mě se to moc líbilo a to mě donutilo vstát a posunout se trochu víc dopředu. Mimo jiné jsem si všimla, že zpěvák opravdu není k zahození. Černé vlasy měl naházené do obličeje a byl to přesně ten, který seděl ve stínu své dodávky a málem nás zabil. Na sobě měl černé úzké (proklatě úzké) kalhoty a černé tričko s šíleným potiskem. Z úvah mě vytrhlo až uvědomění, že na něj připitoměle civím a on zase na mě a ani jeden jsme neuhýbali.
„Díky!“ Vykřiknul do mikrofonu a já konečně byla schopná se zase soustředit na něco jiného. Během dalších písniček jsme se stále pohledem vraceli na stejné místo a to do očí toho druhého. Bylo to šílené, ale při každém jeho pohledu jsem cítila mravenčení snad po celém těle. A najednou jejich vystoupení skončilo a mě to mrzelo. Chtěla jsem, aby to trvalo věčnost a ještě déle.
Na podium vyběhl Sonny s mikrofonem v ruce.
„Tak tohle byli Rob Mike a Troy, neboli formace Underline. Ještě jednou potlesk.“ Sám začal tleskat a uvedl další kapelu. Opět jsem se znuděně svalila na sedadlo. Díky bohu, že se celý festival odehrával ve starém letním kině, tudíž tu byly i lavičky a bylo si kam sednout. Dál jsem sledovala vystoupení nudné kapelky, která hrála pop-rock. Někde v dálce se ozval hrom. Snad do tělocvičny nebude zatékat. Netoužila jsem po tom, abych se probudila v louži vody.
Vytáhla jsem si cigarety a zapálila si. Lidi kolem mě chodili a živě diskutovali, fotili se, pili. Já vdechovala kouř a doufala, že mě Mel neuvidí. A pak mi cigareta vypadla z pusy. V davu sem zahlédla převlečeného Roba. Diskutoval s nějakou bandičkou a už jen z jeho postoje, bylo poznat, že ho to nebaví. Ruce měl zkřížené na prsou a nohy v kolenou. Stál si tam a já si všimla toho, jak je vysoký. Občas se pousmál a rozhlédl se kolem. Měla jsem nutkání na sebe nějak upozornit, ale místo toho jsem tam jen tak seděla jako pitomec. Třeba vůbec nehledal mě, ale někoho jiného…tedy určitě. A tak jsem si znovu zapálila a podívala se na bouřkové mraky na obzoru. Jestli bude pršet, tak bude v noci pěkně chladno. Bojovala jsem s touhou se znovu podívat na černovlasého kytaristu a prohrála. Nenápadně jsem k jeho skupince sklouzla pohledem a ztuhla. On totiž zrovna očima pročesával dav a zarazil se očima na mě. Naše pohledy se zaklesly a přešly ze zdvořilého pohledu k nezdvořilému civění. Srdce se mi rozbušilo a žaludek zalila vlna tepla. Jako kdyby nevěnoval pozornost konverzaci kolem sebe, zvedl koutky a usmál se na mě. Uvnitř to se mnou cuklo, ale neubránila jsem se tomu, abych mu úsměv opětovala. Připadalo mi, jako bych skrz jeho tmavé oči dokázala nahlédnout do jeho duše a to co tam spatřila se mi líbilo. Najednou mi v hlavě vyvstanuv myšlenka, že tohohle člověka bych byla schopna milovat, i když ho neznám. S takovýma očima nemůže být špatný. Vždycky jsem byla empatická a dokázala lidi odhadnout na první pohled. Možná proto jsem taky byla neustále sama. Ale tenhle člověk byl něco jiného…a najednou zmizel. Hledala jsem ho očima v davu, ale nebyl tam. Špatné viditelnosti napomáhala i houstnoucí tma a Timiho řehtající se tvář, která se přede mnou vynořila.
„Kam čučíš?“ Bránil mi tou svou velkou hlavou ve výhledu.
„Co je ti do toho, kam čučím? Prostě jen tak skenuju dav.“ Zamručela jsem rozmrzele.
„Ti Underline byli docela v klidu.“ Jen tak, jakoby nic mi vzal cigaretu, hodil ji na zem a zadusil špičkou boty.
„Hrabe ti?!? Co děláš?“ Vyjela jsem na něj a rozčileně vstala. Tim se na mě podíval trochu nechápavě, jako kdyby se ptal, čemu se divím.
„Nemáš kouřit.“ Houknul vyčítavě, jako učitel nedělní školy.
„Dej mi pokoj.“ Zavrčela jsem a zmizela mu v davu. Teď jsem opravdu neměla náladu na jeho výčitky, týkající se kouření a mého zdravotního stavu. A navíc mě rozčilovaly ty párečky všude kolem. Kluk s holkou sedící na lavičce ve vzájemném obětí pozorující koncert a podobně. Mě nevadilo být sama….vlastně už jsem na to byla zvyklá. Je to jako zvyknout si na oprátku. Jenže někdy se mi ta pomyslná oprátka zařezala do krku více než obvykle a mě bylo s té lásky kolem do breku, nebo na zvracení, když jsem byla sarkastická. V puse se mi dělalo sucho a tak jsem se podmračeným výrazem prodrala ke stánku s pivem. A jak jsem tam tak stála a v duchu kopala do Timovy hnijící mrtvoly, ani jsem si nevšimla vysoké postavy v černém přede mnou. Kdo by se tím taky zabýval, když v černé tady bylo hodně lidí. Kdo přede mnou stojí, jsem si uvědomila, až si objednal, opřel se o pultík a otočil se, jako kdyby se chystal kochat krajinou při čekání na své pivo. Kupodivu jeho pohled padnul na mě. Uvědomila jsem si, že už se dávno nemračím a do tváří se mi žene krev. Kývnul na mě a usmál se.
„Ahoj.“ Už jen při zvuku jeho hlasu se mi rozbušilo srdce. Sama jsem nechápala co se to semnou děje. Toho člověka vůbec neznám ale i tak semnou naprosto zamával.
„A-ahoj.“ Vykoktala jsem ze sebe a měla chuť si vrazit facku. Nastalo mlčení. On jen stál a kýval hlavou do rytmu právě hrající písničky. „Skvělý koncert.“ Moment, to jsem promluvila já?!
„Líbil? To je fajn.“ Usmál se a oči mu vesele jiskřily. Připadala jsem si jako naprostý pitomec.
„Co to bude?“ Hukla na mě prodavačka a já ač nerada odtrhla pohled od Roba.
„eee pivo.“ Vyšlo ze mě přiškrceně.
"To bude na mě." Kývl na starou ženskou narvanou v malém tričku, která tady dělala výčepní.
Panebože! Chtělo se mi křičet. On mi koupil pivo.
"Díky" Usmála jsem se na něj co nejlíp jsem dokázala a vzala si studený kelímek.
"Co tak sklesle a sama?" Pousmál se na mě, když jsme se pomalu vydali k další z mnoha stage.
"Nejsem tu sama, Mám tu kamarády." Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem nějaký zoufalec co potřebuje zachránit. "A skleslá jsem nebyla." Zamručela jsem tiše.
"Vůbec ne, jen jsi šla, jako kdyby ti ublížil celý svět."
"Jenom jsem trochu unavená, nic víc." Kolem nás prochazely masy lidí a občas někdo na Roba kouknul jako na zjevení. Připadala jsem si vedle něj jako idiot. Slyšela jsem dokonce nějaké dvě holky tiše si špitat o tom, jestli jsem jeho holka nebo ne.
"Kam vůbec míříš?"
"Na Hadouken." Pokrčila jsem ledabyle rameny.
"Super." zašeptal mi do ucha. Tím skončil můj první den....