I can wait forever - Impossible

Anotace: Muhahahaha! Tady to máte ;) Chci znát váš názor, jasné? Od vás všech závisláků :D A tady je něco k poslechu: http://www.youtube.com/watch?v=tMHH-Lvv5K8

Dny plynuly jako voda a víkend se k mému vlastnímu znechucení nezadržitelně blížil. Najednou tu byl pátek a já pořád ještě nevymyslela, jak vybruslit z té absurdní situace, kdy se má matka mylně začala domnívat, že mám nového přítele. Hvízdala.
Celý let z New Yorku do Miami jsem přemýšlela nad řešením, ale jediné, které mi připadalo jako nejvhodnější, bylo přiznat se, že žádný přítel prostě (stále) není. Věděla jsem naprosto přesně, jak na to bude má rodička reagovat, ale připadalo mi, že nemám na vybranou.
Letěli jsme přes noc z pátka na sobotu a George byl tak hodný, že nám slíbil, že pro rodiče zajede on sám mezitím, co my budeme v hotelu dospávat. Budík jsem měla nastavený přesně tak, abych se stihla před jejich příjezdem zkulturnit a poklidit pokoj, kde to vypadalo jako po výbuchu i když jsme přijeli teprve před pár hodinami.
Oblékla jsem se do bíločerných ornamenty zdobených plážových šatů, na nohy obula černé sandálky, poupravila si líčení a z nočního stolku vedle postele jsem vzala mobil a peněženku. Zabouchla jsem za sebou dveře, zhluboka se nadechla a vykročila vstříc dni, který mi nenabízel nejlepší vyhlídky.
Zrovna jsem uvažovala, jak začít vysvětlovat, když jsem před výtahem do někoho narazila.
„Nemůžeš dávat pozor?“ zvedla jsem hlavu tak, abych viděla tomu člověku do očí.
„Colette? Ty nekoukáš na cestu, když někam jdeš?“
Phillip.
„Ne. Momentálně jsem přemýšlela nad něčím mnohem důležitějším. Promiň,“ pokrčila jsem omluvně rameny. Výtah přijel a my nastoupili.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Musím své mámě říct, že žádného přítele nemám. Opět, nebo možná pořád by bylo výstižnější. Chce svatbu, které by se konečně zúčastnila, plus nějakého toho vnuka, že jo. A já jí místo toho pořád říkám, že nikoho nemám. Už mě to unavuje, neustále jí na to odpovídat. Mohla by se s tím smířit, jenomže to by nebyla ona. Ptá se kdykoli se vidíme, nezáleží na tom, kolik dní uplynulo, co jsme spolu byly naposledy. Tátovi je to asi jedno, nebo to na sobě aspoň nedává znát. Ale máma, ta mě chce konečně vidět spolu s nějakým chlapem. Když jsme spolu minule telefonovaly, milně se zaradovala, že už někoho mám. Přitom to byl akorát Charles. A já jí dneska musím tu radost zkazit, zase…“ vychrlila jsem na něj v naději, že by mi mohl něco poradit.
„Aha,“ poplácal mě po zádech. Pak už se otevřely dveře a my se ocitli v obrovské místnosti s pár pohovkami, křesly a recepcí. Všude postávalo plno lidí, ale my se vydali přímo ke skupince bavící se nedaleko od přibližně dvacítky teenagerů, kteří tam evidentně byli na prázdninách.
„Žádná rada? To ti teda pěkně děkuju,“ zašklebila jsem se na něj a každý jsme se rozešli ke svým rodičům. Cestou jsem míjela Amandu s Joanne a Doreen, které se vítaly s Jeffreym, jež k nim právě došel od našich.
O kousek dál stál André s Delilah, kterou, jak se zdálo, právě představoval svým rodičům. Scott něco vehementně vysvětloval svému otci, zatímco jeho maminka si povídala s Georgem. Phillip seděl na pohovce spolu se sympatickým starším párem a brunetkou, kterou jsem moc dobře poznávala. Ta se najednou začala zběsile přehrabovat ve své kabelce. Vytáhla mobil, omluvila se přítomným a vzdálila se, aby mohla hovor přijmout. Připomínala mi mě. Velká kabelka, hodně důležitých věcí, ale to, co hledala, bylo vždycky snad to nejmenší, co v kabelce měla.
Podívala se na hodinky, přelétla celou halu pohledem a pak si mě konečně všimla. S úsměvem jsem jí zamávala a naznačila, že s ní potom budu chtít mluvit. Přikývla a opět se začala věnovat osobě jí volající. A já se zase rozešla směrem k mým rodičům. Nikde jsem neviděla Hvízdala, to mě udivilo nejvíc. Jeho rodiče tam na něj čekali a on nikde.
„Colette! Tak rádi tě zase vidíme!“ objal mě táta a já se pousmála vřelostí v jeho hlase.
„To já vás taky. A jaká byla cesta?“
„Nebudeš tomu věřit, ale odlítali jsme se čtvrt hodinovým zpožděním a sem jsme přiletěli ještě s časovou rezervou,“ smála se máma a já objala i ji. Přece jenom jsem byla ráda, že tu jsou. Neodpustili by mi oni, kdybych je nepozvala, ale hlavně bych si neodpustila já. Zaprvé bych tomu všemu přihlížela s tím, že se nemám s kým bavit, koho obejmout. A za druhé, byli to mí rodiče a já je měla moc ráda. I přes jejich vroubky.
„To se mi taky jednou stalo,“ pousmála jsem se.
„Moc ti to sluší. Vypadáš jako vyměněná,“ prohodila uznale máma. Nemohla jsem si nevšimnout, kam tím mířila. Ale zároveň jsem si byla vědoma toho, jak šťastně se přitom ona tvářila. Zapochybovala jsem o svém plánu…
Poděkovala jsem jí a vyčkávala. Věděla jsem naprosto přesně, jaká otázka bude následovat.
„Tak kdy nás seznámíš s tím svým mladíkem?“
I přes to, že jsem to věděla, netušila jsem, že zpanikařím. Začala jsem přejíždět pohledem z mamky na tátu a zpátky, ale zdálo se, že oba čekají na to, co ze mě vypadne. Mohla jsem jim říct pravdu, bylo by to nejjednodušší, jenže jsem se nezmohla ani na nějaké blbé pokrčení rameny.
Právě v tu chvíli bych dala snad cokoli za to, abych vedle sebe měla někoho, o koho bych se mohla opřít, kdo by mě podržel, vytáhl mě z té šlamastiky. Asi jsem se v tu chvíli i modlila.
„Colette? Tady jsi! Všude tě hledám!“ objevil se vedle mě Hvízdal. Jen tak, z ničeho nic. Omotal mi ruku okolo pasu a políbil mě do vlasů. Vyvalila jsem na něj oči, ale on nic neřekl. Jen vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem za svých sedmadvacet let viděla.
„Charlesi,“ zareagoval taťka jako první a nenápadně šťouchnul do mámy, která na nás zírala s otevřenou pusou. Nedošlo mi, že se ti tři už dávno znají.
Viděla jsem, jak se táta nenápadně pootočil směrem ke Scottovi. Asi ho zklamalo, že vedle mě viděl někoho jiného, než doufal. Což zase trochu zklamalo mě. A ačkoli jsme spolu s Hvízdalem nic neměli, doufala jsem, že si tátovy reakce nevšimnul…
„Rád vás zase vidím, pane a paní Stevensovi,“ usmíval se Hvízdal.
„To my tebe taky, Charlesi,“ přeměřovala si ho máma. „Co máte dneska dopoledne v plánu? Mohli bychom společně něco podniknout.“
Nervózně jsem přešlápla na místě a cítila jsem, jak mi po zádech stéká čůrek studeného potu. No, hezky jsem si to zavařila, jen co je pravda!
„Vlastně jsem tady Colette slíbil, že jí dneska dopoledne naučím surfovat,“ ozval se Hvízdal, který si zřejmě mého znejistění všimnul. Mámě se na tváři objevil zklamaný výraz. Tátovi to bylo evidentně jedno. Spíš to vypadalo, jako kdyby zaujal postoj není-to-Scott-tak-je-mi-to-jedno.
„Ale mohli bychom zajít třeba na oběd, jestli chcete. Můžu říct i mým rodičům,“ dodal spěšně zpěvák kapely. Nebo bych ti taky mohla dupnout na nohu, aby ses vzpamatoval, napadlo mě.
„To by bylo skvělé! Tak se sejdeme ve tři čtvrtě na dvanáct tady u recepce, dobře?“ rozzářily se mámě oči a já z profilu viděla, jak Hvízdal přikývnul.
„Budeme tady.“
„Tak zatím hrdličky!“ rozloučili se s námi mí rodiče a já odtáhla Charlese stranou.
„Nezbláznil ses?“ postavila jsem se tak, aby na nás naši neviděli. Ale dřív, než stihnul odpovědět, objevil se vedle nás André s Delilah.
„Hrdličky? Něco jsem prošvihnul?“ poznamenal pobaveně.
„Neptej se na detaily, ani důvody, prosím tě. Ale před mými rodiči, spolu chodíme,“ poprosila jsem ho. André se nechytal, ale jeho snoubenka měla na tváři chápající výraz.
„Nebojte se. Budeme mlčet,“ odpověděla a zareagovala dřív, než André stihnul něco říct. „Oba dva!“
„Díky,“ poděkovala jsem a sledovala je, jak odcházejí pryč.
„Za půl hodiny tě tady budu čekat. Plavky, ručník. Víc potřebovat nebudeš. Tak zatím,“ mrknul na mě Hvízdal.
„Kam si myslíš, že jdeš?!“ zvýšila jsem na něj hlas a on se otočil.
„Přivítat se s rodiči, kam jinam,“ zatvářil se jako andílek a já zatnula čelist. Štval mě. A to pořádně! Zakroutila jsem hlavou a odešla na svůj pokoj, kde jsem se za vymýšlení nadávek na Charlesovu adresu opravdu převlékla do plavek, do plážové tašky dala čistý ručník a hodila ji prozatím na postel. Namazala jsem se opalovacím krémem, počkala, až trochu zaschne a nasoukala se do stejných šatů, co jsem měla před tím. Na nohy jsem si obula žabky a vyrazila na recepci, kam jsem uložila kartu od pokoje, abych ji nemusela tahat sebou a počkala, až přijde Hvízdal. Široko daleko jsem nikoho známého neviděla, dokud se vedle mě neobjevil Jeffrey.
„Slyšel jsem, že spolu s Charlesem chodíte,“ pozvednul obočí a čekal na mou odpověď.
„Máma nebo André?“
„Máma.“
„Ty víš, jak to ve skutečnosti je, ne?“
„Žes nechtěla mámu zklamat a tak jste si s Charlesem vymysleli, že spolu chodíte, i když na váš tajný netajný vztah už dávno přišli i novináři v Montrealu?“
„Chytrej chlapec,“ uznala jsem, ale pak jsem se zarazila. Cože jsem to odsouhlasila?!
„Ten konec není pravda!“
„Jasně, ségra. Víš co? Mně je to jedno, jak to mezi vámi je. Jestli Charles má bejt ten pravej, tak ať. A jestli ne, aspoň ho nebudu muset dlouho shánět, pokud ti ublíží,“ položil mi krátce ruku na rameno a aniž by čekal na mou odpověď, odešel. Stála jsem tam a zírala směrem, kterým se vydal.
„Něco důležitýho?“
„Ne, v podstatě ne,“ vzpamatovala jsem se a vydala se za Hvízdalem, který si to namířil přímo na pláž, kde bylo poloprázdno. Překvapilo mě to. Byl červenec, sobota dopoledne. Čekala jsem kvanta lidí, ale okolo bylo vylidněno.
Charles hodil svůj ručník pod slunečník a řekl mi, ať chvíli počkám. A tak jsem roztáhla svou osušku, tašku položila do stínu, sundala si plážové šaty a stáhla si vlasy do nedbalého drdolu.
„Tak pojď!“ ozvalo se od moře a já se rozhlédla. Hvízdal stál opodál mezi dvěma surfy zapíchnutými v písku. Jeden byl bledě modrý a druhý světle růžový. Povzdychla jsem si, odložila sluneční brýle a pomalu došla až k němu.
„Můžeme?“ přimhouřil oči, aby mě proti slunku vůbec viděl.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny.
„Nebudu tě muset prosit, že ne?“
„Měl bys. Jsem tady nedobrovolně,“ založila jsem si ruce na prsou.
„Taky ještě můžeme jít do města s vašima.“
„Fajn, ale chci ten modrej,“ rychle jsem ukázala na vybraný surf. Zakroutil hlavou.
„Tak to těžko. Ten je na tebe moc velkej.“
„Růžová není moje barva,“ zkoušela jsem to pořád. A on se kupodivu zdál být naprosto v klidu.
„Já myslim, že ti jde k pleti,“ vytáhnul svůj surf z písku a rozběhnul se do vody. Stála jsem tam a zírala, a to doslova, na jeho tělo. To tetování, kterého jsem si poprvé všimla v Praze při natáčení nového videoklipu, mě fascinovalo. Pozorovala jsem, jak se táhne od jeho pravého kotníku, přechází přes koleno, kde mizí pod černými bermudami a zpoza gumy v pase se vine dál přes jeho bok a končí pár čísel pod jeho podpažím.
„Na co čekáš?“ zavolal na mě pobaveně. No, musela jsem vypadat inteligentně, opřená o vypůjčený surf, jak sleduju každý potetovaný kousek jeho těla.
„Na nic!“ vzpamatovala jsem se a se surfem se vydala do moře. Zastavila jsem se na Charlesově úrovni, kdy jemu voda dosahovala nad pas, mě nad prsa.
„Teď si vylez nahoru, musíš se sžít s pocitem, že tě to prkno nese,“ podíval se na mě.
„A tos nemohl říct dřív?“ vydala jsem se do mělčí vody.
„Stůj, prosim tě,“ zakroutil hlavou. Zastavila jsem se a pozorovala ho, jak jde ke mně a přidržuje si surf u sebe.
„Když tě tam vysadim, spadne ti vrchní díl plavek?“ zajímal se.
„Debile,“ adresovala jsem nadávku jemu, ale to už mě držel a za vteřinu jsem seděla na prkně. Byl to zvláštní pocit, sedět nahoře na surfu a cítit, jak se prkno hýbe spolu s vlnami moře.
„Lehni si na břicho a zkus kousek plavat,“ vyhoupnul se na svůj surf, jako kdyby surfoval odmalička. Kde se to, sakra, naučil?! V Montrealu asi těžko…
Poslechla jsem ho a kupodivu jsem za sebou neslyšela žádné námitky, že to dělám špatně a tak jsem se po pár metrech zastavila, šikovně se obrátila a doplavala zpátky. On už zase stál ve vodě, surf vedle něj.
Nechala jsem se proudem unášet přímo k němu. Zareagoval na poslední chvíli tak, abych špičkou svého prkna nenajela přímo do něj. Vzepřela jsem se na loktech a pozvedla jedno obočí. Byl ode mě kousek, dva tři decimetry. Jen tak se na mě díval a já si poprvé všimla, že jeho oči nejsou černé, ale s od hladiny se odrážejícím sluncem spíše tmavě hnědé.
„A co teď?“ zeptala jsem se raději a posadila se.
„Zkus se postavit a udržet rovnováhu.“
„To zní lehce,“ namítla jsem.
„Ale není,“ odplaval kousek dál, kde mu voda sahala něco málo nad kolena, zabodl tam své prkno a v mžiku se objevil těsně u mě. Voda mu stékala z jeho černých vlasů přes obličej, a tak zvednul ruku a tváře si otřel.
„Nahoru, šup,“ přitáhl si můj surf blíž k sobě a přidržel ho, zatímco jsem se pomalu zvedala. Jednou jsem se skončila po hlavě ve vodě. Vynořila jsem se zpátky na hladinu a vyplivla slanou vodu.
„Teď už se mi to povede,“ zamumlala jsem si pod nos, ale všimla jsem si, jak se Hvízdal pousmál, když to slyšel. Zvedla jsem se na kolenou, pak jednu nohu, druhou nohu a bylo to. Stála jsem nahoře a cítila se jako pán světa. Hvízdal zezdola zatleskal, a jak prkno pustil, poddalo se právě se blížící větší vlně, já neudržela rovnováhu a padla jsem dozadu.
Na poslední Hvízdal připlaval a chytil mě. Asi moc nepřemýšlel, když se rozhodnul mě chytnout. Mohla jsem mu ublížit, spadnout přímo na něj, něco mu udělat. A on tam místo toho stál, držel mě v náručí a poslední, co by vnímal, stejně jako já, bylo to, že nám uplaval můj surf a ten jeho právě spadnul do vody. Podíval se směrem k pláži a vyvalil oči.
„Pozor, tvoji rodiče jsou směrem k nám! Rychle, polib mě!“
Než jsem si to stihla pořádně promyslet, objala jsem ho rukama okolo krku a vpila se do jeho rtů. Pustil mě do vody a s rukou těsně nad lemem spodního dílu mých plavek si mě přitáhnul blíž k sobě.
„Všimli si nás? Kde jsou?“ rozhlédla jsem se po pláži, ale nikoho mě povědomého jsem neviděla. Podívala jsem se na Hvízdala a díky jeho vychytralému úsměvu pochopila, že nade mnou vyhrál. Opět.
„Ty seš vůl, že to možný neni......“