První kouzlo, první láska, první trápení

Anotace: Kapitola 1. z mé "knihy" Triquetra aneb Magie, Láska a Trápení BTW, nenechte se odradit, je nejhorší a snažím se jí přepsat)

Sbírka: Triquetra aneb Magie, Láska a Trápení

… po sedmém dni ti bude plně oddán.
3. Aby tě políbil
Své červeně namalované rty obtiskni na čistý bílý papír ve tvaru čtverce a poté ho přelož. Papír spal nad plamenem červené svíce. Stále si představuj, jak tě tvůj vysněný líbá, a odříkej při tom tato slova: „Polib mě! Polib mě, hned jak mě uvidíš! Polib mě, … (jeho jméno)! Polib mě a řekni mi, že sem ti chyběla!"
4. Nešťastná láska
Říkáš si, že láska je prokletí a že…
„Konečně! Tohle by mohlo být ono. Jen pár malých úprav a možná to bude i fungovat. Kde jen máme ty svíčky…“
…

Druhý den ráno v prostorách Gymnázia…
I když jsem z domova vycházel o něco dřív než obvykle, bylo ve škole už dost lidí, naše třída naštěstí na svém obvyklém místě. Většina seděla na lavičkách na kraji vestibulu, Venny s Kubou tu stáli v objetí, ale ON nikde. Kde může být?
„Ahoj!“ řekl jsem, když jsem k nim došel. Výjimečně se mi dostalo odpovědi od všech. No jo vlastně, vždyť ON tu nebyl. Ještě jednou jsem všechny přelétnul pohledem a vyrazil k Venny.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit? Sám, pokud možno…“
„Dobře,“ kývla a usmála se na mě.
Kubovi se to však moc nelíbilo, nejdřív se nepříjemně podíval na mě a pak tázavě na Venny.
„Neboj, hned se vrátim.“ To už jsem ji však táhnul do vedlejší uličky, aby nás nikdo neslyšel.
„Copak mi chceš tak důležitého?“ zeptala se.
„Voj…Ty-Víš-Kdo. Kde je? Neměl by tu už být?“ nervozita ze mě přímo sršela, ale věděl jsem, že před Venny nic skrývat nemusím.
„Každou chvíli by měl přijít. Proč se ptáš?“ podívala se na mě přísným káravým pohledem, „Proč seš tak ner-vózní? Nezkoušel si žádný to kouzlo, že ne?“ stále se mi dívala do očí.
„Ne… No vlastně ano, jedno takový malý…“ hlas se mi začal klepat víc, než při zkoušení němčiny (a to už je opravdu co říct).
„Jaký?! Martine! Vždyť sem tě před tim varovala!“ v jejích očích už nebyla jen kárnost, ale i vztek a strach.
„Jen takový malý, aby mě políbil. Stejně určitě nebude fungovat, je to jen taková bl…“
„To je jedno, ale snad si mi slíbil, že nebudeš nic zkoušet!“
„O dodržování slibu mluví ta pravá.“
Nastalo nepříjemné ticho, nejen mezi námi dvěma, ale i v okolí. Začali jsme se dohadovat moc hlasitě a několik lidí z naší třídy stálo na kraji uličky, koukali na nás. Že si ještě na naše hádky nezvykli.
„To sme vás dostali, co?“ zareagovala Venny bleskově, usmála se na ně, na mě hodila vražedný pohled a šla k ostatním. Ještě chvíli jsem stál na místě a přemítal si její reakci. Najednou jsem zaslechl známý hlas…
„Čus!“
„Zdar ty!“ slyšel jsem i Ondrovu reakci.
ON už byl tady a zrovna šel ke své skříňce. Tak teď nebo nikdy. Vyzkoušíme, jestli to funguje.
Šel jsem za NÍM, sice ne moc jistým krokem, ale šel. Zrovna, když jsem chtěl zahnout k NĚMU do uličky, ně-kdo mě zatáhl zpátky. K všeobecnému překvapení to byla Venny.
„A co budeš dělat, když to bude fungovat?“ hněv v očích ji už odezněl, byly tam spíš obavy.
„To kouzlo by ho mělo jen přimět mě políbit a nic víc.“
„A co ostatní? Někdo si určitě všimne, že tě líbá, není to zas až tak běžná věc.“
„Ostatní mě nezajímaj, to už sem ti snad říkal, ne? A už mě pusť!“
„Nepustim! Vždyť on si to bude pamatovat. A jestli ne, tak mu to ostatní řeknou!“
„Mně už je to jedno!“ vytrhl jsem se jí a šel za NÍM. Zrovna hledal něco na dně skříňky. Venny zůstala stát na okraji uličky a pozorovala nás.
„Ahoj!“ čekal jsem, co se bude dít dál. Najednou, jakoby se čas zastavil. Pomalu vstal a šel ke mně. Srdce se mi rozbušilo, že i kolibřík by se propadl hanbou. Zastavil se tak blízko u mě, že musel ten zběsilý tlukot cítit. Co teď?
„Chyběl si mi!“ řekl a díval se mi přímo do očí. Div to se mnou neseklo. A pak…pak mě políbil! Srdce ztichlo. Ten polibek trval věčnost a já si přál, ať trvá ještě dýl. Nezavřel sem oči, ale stále jsem se na NĚJ upřeně díval. Potom se stalo to nejhorší - věčnost skončila, ON se ode mě odtrhl a s odporem v očích se na mě podíval. Dívala se na nás celá třída, kdyby jen třída, půlka školy a dokonce i Váňová s Gebauerovou.
Po chvilce mlčení na mě ON křikl, pln nenávist: „Cos to? Jak si to udělal?! Jaks mě k tomu donutil?!“
„Já…kou…nijak. Sám si mě políbil.“ Ani nevím, proč jsem lhal, vždyť to nemělo cenu, viděla nás půlka osazenstva školy.
„To je kravina! Jak si mě k tomu donutil?!“ hněv v jeho očích stále sílil. I když ostatní jen stáli kolem a zírali na nás, zachránili mi tím nejspíš život, nebýt tu oni, ON by mě dočista zabil.
„Ale já…no dobře. Chceš vědět jak? Chceš vědět proč?“ už jsem se rozhodl, řeknu MU všechno a přede všemi. Všechno, co si o NĚM myslím, co k NĚMU cítím. Už se mi řinula slova z úst, ale v tom do toho skočila Venny. Stoupla si mezi nás, nejdřív se podívala na mě a pak se otočila k NĚMU se slovy:
„To…to sem byla já. Zkoušela sem jedno kouzlo, ale vymklo se mi z rukou a jeho účinky se obrátily na vás.“ Bylo na ni vidět zoufalství, jak se mě snažila ochránit před sebou samým.
„Co…Cože? Kouzlo? Děláš ze mě debila?“
„Venny, to nemá cenu. Už sem se stejně rozhodl,“ stoupl jsem si vedle ní, abych MU viděl do očí, „Ano, bylo to kouzlo, ale nekouzlila ona, ale já. A jeho účinky se nijak nezvrtly, účinkovalo přesně, jak mělo,“ zvedl jsem obočí a upřeně se na NĚJ podíval.
„Ale vždyť…kravina.“ Bylo vidět, že neví, co si má myslet.
„Copak? Došla ti slova? Nebo si to snad ještě nepochopil?“ jeho tvář rázem zkameněla, „Ne, podle tvého výrazu soudím, že si to už pochopil. Že ti to trvalo! Rok a půl sis ničeho nevšim. A proč taky, že jo?“
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ zvonek ohlásil pět minut do začátku hodiny.
Prošel jsem tím mlčenlivým davem čumilů a šel po schodech do třídy…se slzami v očích.
…

První hodina - Učebna 419 - Jazyková učebna - Aj…
Proč zrovna teď musíme mít Aj, když to Gebauerka všechno viděla! Ještě nedorazila a ani nikdo z naší třídy. Asi ještě dole řeší ten můj malý incident. Radši jsem si sednul k oknu dál od ostatních z naší třídy. Nevím, asi bych nesnesl Ondrův vražedný a Kikčin tázavý pohled přímo vedle sebe. Ostatní ze sexty už seděli jako vždycky. Nejspíš vyrazili nahoru dřív a neviděli to divadlo. Snažil jsem před nimi skrýt svoje angorácký oči.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se mě Sabča.
„Nejspíš sou ještě dole s Gebauerkou,“ odpověděl jsem, aniž bych se na ni podíval.
„Stalo se ti něco, Martine?“ zeptala se Janča.
„Takhle by ses mě asi neptala, kdybys to všechno viděla,“ řekl jsem si sám pro sebe. V tu chvíli však někdo otevřel dveře do učebny. Byla to Gebauerová s ostatními ze třídy. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ně. Gebauerka vypadala docela klidně, nebo to uměla dobře maskovat. Nebo spíš už zesenilněla úplně. Ondra ale vypadal nějak divně, ani se na mě nepodíval. Mám se mu snad divit? Áďa se na mě podívala takovým smutným, lítostivým pohledem. Ostatní se tvářili všelijak, asi pořád nevěděli, co si mají o tom myslet. Martina nepřišla, nejspíš nepřišla ani do školy. Chudák, přijít o tak skvělé divadlo. Ostatní ze sext na to všechno jen nechápavě zírali.
„Hello! Sit down!“ Učitelka se ani nepokusila poslat mě zpátky na své místo. Áďa si však přisedla ke mně. Mezi námi a ostatními zůstala ještě dvě volná místa.
„Promiňte za zdržení, ale ještě sme dole s druhákama řešili,“ podívala se na mě, „řešili jednu věc.“
Všichni se okamžitě také na mě podívali. Radši jsem si rukou zakryl obličej a natočil na druhou stranu. Učitelka se snažila upoutat pozornost zpět na sebe, ale moc jí to nešlo. Ani nevím, o čem to mluvila, hlavu jsem měl plnou myšlenek na úplně něco jiného. Po chvíli ji třída konečně začala vnímat. Já jsem však stále zůstal polootočený s rukou na obličeji. Po chvilce mi ji Áďa stáhla dolů, mou dlaň sevřela ve svých a usmála se na mě. Úsměv jsem ji sice oplatil, ale moc valně asi nevypadal.
…
Celou hodinu jsem nepromluvil ani slovo. Učitelka nám dala samostatnou práci na zbytek hodiny a ticho zavládlo i po celé třídě. Každou chvíli jsem cítil něčí pohled na sobě. Áďa stále držela mou ruku a hladila ji…bylo to to jediné, co mě udržovalo při životě.
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“ A je to tady, veřejná poprava.
Všichni si začali balit a pomalu odcházeli.
„Jsi v pořádku, Martine?“ překvapila mě učitelka, když jsme tam zůstali jen já a Áďa.
„Jen potřebuju být chvilku o samotě…Děkuji.“ Co jiného sem na to měl asi říct?
„Dobře, ale kdybys něco potřeboval, klidně si řekni.“
„Děkuji, ale opravdu nic nepotřebuji,“ možná tak žiletku nebo pevný provaz, „Jen jestli tady můžu zůstat do konce přestávky.“
„Jo…jo jistě, teď tady stejně nikdo nemá hodinu,“ řekla a odešla ze třídy
Podíval jsem se na Áďu, znovu se rozbrečel a ona mě objala…
„Co mě to vůbec napadlo?“
…

O přestávce - Učebna 419…
S Áďou jsme seděli na parapetu a stále byli v objetí. Kolem zavládlo ticho. Jako kdyby okolní svět najednou neexistoval. Občas se jen třídou rozlehl můj vzlykot. Čas se neskutečně táhnul. V tom najednou někdo otevřel dveře.
„Všude sem vás hledala. Měla sem o tebe strach, Martine, jak si tak narychlo odešel,“ řekla Venny, když pomalu dveře opět zavírala.
„Nechtělo se mi hned do třídy, tak sem zůstal ještě chvíli tady. Myslím, že si toho o ZSV užiju ještě dost.“ Došla ke mně a taky mě objala.
„Jestli chceš, zůstanem tu s tebou i o hodině. Že jo, Venny?“ navrhla Áďa a podívala se na Venny, která přikýv-la.
„Ne, to po vás nemůžu chtít. A stejně, já se nebudu nikde skrývat. Radši půjdu na hodinu, aby neměli ještě víc keců.“
„Tak si aspoň jedna z nás sedne k tobě. Honzu vyženem pryč.“
„Dík, jste moc hodný,“ přišel další hysterický záchvat slz, „já nevim, co bych si bez vás počal.“ Obě mě objaly, když v tom najednou…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

Druhá hodina - Učebna 309 - Kmenová třída - ZSV…
I když bylo po zvonění, učitelka tu ještě nebyla, jak to chodí už rok a půl. Ale mně to nevadí. Pomalu jsem šel na své místo. Slzy jsem si už setřel a oči jsem už neměl tak zarudlé. Holky se domluvily, že tuhle hodi-nu se mnou bude Venny. Poprosila tedy Honzu, jestli by si s ní dneska nevyměnil místo. Souhlasil, že by se mě teď štítil?
Hned po příchodu do třídy jsem cítil tu tíhu všech pohledů na sobě. To to bylo až tak hrozný? Ani jsem se vlastně neptal, co se tam dole stalo pak. Vsadím se, že ON měl spoustu keců. Co když mě teď vyloučí? Jsem úplně blbej! Ale udělal jsem si to sám… V tu chvíli do třídy vešla Šlechtová.
„Posaďte se, dneska toho máme hodně na probrání, už jsem zase ve vaší třídě pozadu,“ řekla svou typickou větu, a když prošla kolem mě, dostal jsem obvyklou facku od tabáku.
„Dneska bych vynechala i zkoušení, teda pokud vám to nevadí. Jestli se tím cítí někdo ukřivděn, tak ho samo-zřejmě vyvolat můžu,“ pohlédla na celou třídu, jestli se někdo nehlásí, „Nikdo? Dobře, tak si otevřete svoje poznámky,“ a začala diktovat další zápis.
…
„Venny?“ přerušil jsem ticho v naší lavici asi po deseti minutách učitelčina výkladu.
„Jo?“ odpověděla tiše a podívala se na mě se smutným úsměvem.
„Proč ostatní dole zůstali tak dlouho? Gebauerka říkala, že ste tam ještě něco řešili…“
Venny se takovým prapodivným pohledem podívala na NĚJ, pak se zase podívala na mě a řekla:
„No…v podstatě nic,“ zalhala a snažila se vyhnout přímému pohledu do mých očí.
„Venny, řekni mi pravdu, ať je jakákoli, hůř už na tom bejt nemůžu.“
„Dobře. Vojta tam začal mít kecy, že jsme ho nějak omámili a podobně, že jsme nebezpeční. A taky říkal, že by tě měli už vyloučit, že už po tom předešlým incidentu tě měli dávno vykopnout. Já sem se jim snaž…“ V tom do třídy vykoukla Váňová a oba jsme se na ní otočili.
„Ahoj, Jani. Prosim tě, mohla bych si na chvíli půjčit Martina, Míšu Machačovou a Vojtu Beneše? Nepotřebuješ je teď?“ zeptala se přes celou třídu Šlechtový.
„A je to tady, jde mi oznámit, že můžu jít klidně domů,“ říkal jsem si v duchu a vystrašeně jsem se při tom podíval na Venny, která se tvářila stejně. Snad to neodnese i ona, když tak řeknu, že je to všechno moje vina. Počkat, vždyť je to moje vina! Venny mě přece varovala a teď jsem jí možná i zavařil.
„Ale jo, klidně si je vem. Teď je nepotřebuju, ale pak si to musí doplnit,“ odpověděla Šlechtová, rukou nám ukázala, že můžeme jít a pokračovala ve výkladu.
„Dobře, možná ti je ještě vrátim, ale nejspíš to bude na dýl. Tak pojďte,“ a pokynula nám, ať jdeme za ní do kabinetu. Tak jsme šli, co jiného nám zbývalo? Ale já počkal, až tam bude ON, teprve pak jsem se zvedl ze židle.
…

Uprostřed druhé hodiny v kabinetu fyziky…
Váňová stála u dveří do učebny fyziky. Já s Venny jsme stáli u dveří do naší třídy. A Vojta? Stál vedle Venny, já si raději trošku popošel, abych na NĚJ neviděl. Nebo spíš aby ON neviděl na mě.
„Nejspíš tušíte, proč sem si vás vytáhla z hodiny,“ pohledem nás všechny tři sjela a zastavila se u mě a pokračovala, „Jedná se o ten incident dneska ráno. Vás dva…,“ přísně se podívala na Vojtu, pak zase na mě a zvýšila hlas, „už sem snad varovala dvakrát!“ V jejím hlase však nebyl slyšet vztek, ale zoufalství.
„Paní učitelko, já se strašně omlouvám, ale já nevěděl, že to kouzlo bu…,“ než jsem to stačil doříct, skočil mi do řeči ON.
„Už s tim zase začíná! Prej kouzlo! Určitě na mě zkoušel nějaký drogy nebo něco takovýho!“ zařval Vojta tak nahlas, až jsme slyšeli reakce naší třídy.
„Neřvi na něj!“ osopila se ne NĚJ Venny.
„Tak a dost, nebo poletíte všichni, jestli se nezklidníte!“ rozzuřila se Váňová a přistoupila k nám blíž, aby mohla mluvit tišeji. Tušila, že ostatní z naší třídy poslouchají, „Jestli se nezklidníte, tak vám ani nebudu moct dát šanci vše vysvětlit.“
„Mou jedinou obhajobou je lá…,“ Venny mě dloubla do boku, „jsou osobní pocity, je to složitý“ dořekl jsem a sklopil zrak.
„A co udělá příště? Zdroguje další?“ rozhořčil se Vojta ještě víc, „Po tom prvním incidentu ste ho tady nechala jenom proto, že je to váš oblíbenec!“ Váňová se na NĚJ podívala velmi přísně, když v tom někdo zaťukal na dveře kabinetu. Šla otevřít, ale celou cestu ke dveřím se stále dívala na Vojtu.
„Jo to seš ty, už sem myslela, že nedorazíš. Už je mám tady všechny tři, ale nemůžu je uklidnit,“ řekla do otevřených dveří. Přes dveře jsme však neviděli, ke komu mluví.
„Promiň, ale musela jsem si zajistit někoho, aby mi pohlídal třídu, protože sem zjistila, že mám mít supla,“ podle hlasu jsem ji poznal, byla to Gebauerová, „A jak‘s to myslela, že je nemůžeš uklidnit?“
„Pořád se hádaj. Tak pojď dál, přece nebudeš tady, to by nám moc nepomohlo,“ řekla a pustila ji dovnitř. Vojta vypadal docela překvapeně, když ji viděl. V tom bude určitě něco, co se stalo dole po mém odchodu.
„Doufám, že už jste se zklidnili,“ podívala se na Vojtu, „A že bysme to mohli v klidu dořešit.“
„Paní učitelko, já…všechno je moje vina, Venny, totiž Míša, za nic nemůže, pochopím jestli mě teď už vyloučí-te…,“ smutně jsem opět sklopil zrak a všimnul jsem si, že mě Venny, taky smutně, pozoruje.
„Ale prosimtě, kdo tady mluví o vyloučení?“ utěšila mě třídní a Vojta se na ni podíval docela nechápavě, „Já jen chci vědět, co se tam dole ve skutečnosti stalo a chci, aby se podobná situace mezi váma už neopakovala.“
„Cože? Vy…vy ho nevyhodíte? Ale vždyť už má podmíněné vyloučení!“ vyjel na ni Vojta.
„To sice ano, ale dnes vlastně nic neprovedl. To ty by sis měl dávat pozor,“ vložila se do toho Gebauerová a zkoumavým pohledem přejela Vojtu.
„Co…Cože? Já? A…a to jako proč?“ Vojtu její doslova vyděsila.
„Ano, ty. Protože to ty si dneska drzej, on se jen brání…a nevidíš, jak se kvůli tomu trápí?“ ukázala na mě, Venny mě zrovna chytla za ruku, a pokračovala, teď už ale ke mně a k Venny, „Můžete tedy aspoň mně a tady paní Váňové vysvětlit, co se tam dole stalo? Vojtovu verzi už sme slyšely, ale rádi bychom si vyslechly i tu vaši,“ řekla a podívala se na Váňovou, která přikývla.
S Venny jsme slyšeli, jak si Vojta mumlá něco pro sebe: „Css…kr…a.“
Nastala nepříjemná chvilka ticha. Obě učitelky sledovali mě a Venny. Vojta od nás kousek popošel. Po chvíli mi Venny sevřela ruku pevněji a podívala se na mě, aby mě donutila něco říct.
„No…víte…stejně tomu nebudete věřit, takže si myslím, že to nemá cenu,“ podíval jsem se Gebauerový do očí. Ona však byla jiného názoru.
„To nevadí, zkus nám to vysvětlit, do konce hodiny máme času dost,“ přívětivě se na mě usmála.
„No…tak dobrá, ale je to docela osobní…,“ podíval jsem se tázavě na Venny a ona kývla hlavou. Vojta vypadal stále víc naštvaně.
„No, ale nějaké vysvětlení by si nám mohl dát, protože nevíme, co si o vás třech máme myslet,“ naléhala na mě třídní.
„Ale stejně mi nebudete věřit…Prostě…na Vojtu jsem vyzkoušel jedno kouzlo,“ Vojta při slově kouzlo obrátil oči v sloup, „kouzlo, které ho donutí mě políbit…,“ opřel jsem se o lavici, která tam stála těsně vedle nás, a sklopil hlavu.
„Kravina…,“ ozvalo se z Vojtových úst, tentokrát si ale nedal pozor a Váňová to slyšela. Jen se na něj káravě podívala a pak se otočila na mě a zeptala se:
„Kouzlo polibku? I…I kdyby to byla pravda, proč kouzlo polibku? A na Vojtu?“ hodně nechápavě se na mě podívala. Ale když jsem se podíval na Gebauerovou…tvářila se nějak překvapeně, ale pak se na mě usmála… nejspíš to pochopila.
„Myslím, že to by nám stačilo,“ řekla angličtinářka a usmála se na Váňovou, která na ni nechápavě zírala, takovým úsměvem jako kdyby chtěla říct, “Pak ti to vysvětlím“.
„Už se můžete vrátit do hodiny,“ vzala mě a Vojtu za ramena a odváděla nás ke dveřím, když v tom…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“

O velké přestávce na chodbě před kmenovou třídou…
„Fíííha! Čekal jsem ale něco mnohem horšího…Docela mi to i zvedlo náladu,“ řekl jsem Ádě, když jsme ji s Venny vyprávěli všechno, co se stalo v kabinetu. Já a Venny jsme seděli na schodech před třídou a Áďa stála naproti nám a opírala se o zábradlí. Vojta zůstal ve třídě.
„Ale měla si vidět Vojtu, jak se tvářil, když mu Gebauerka začala vyhrožovat,“ řekla Venny a smála se, „Takhle sem ho ještě nikdy nezažila…takhle zoufalýho.“
„A počkej, počkej! Co na to vůbec řekli, když jste jim to vysvětlili?“ zeptala se Áďa
„No…vlastně nic…Gebauerka nás akorát poslala zpátky do třídy, zrovna, když začalo zvonit. Ona to asi pochopila a teď to vysvětluje Váňový…“
V tom zrovna Gebauerová otevřela dveře od kabinetu. Loučila se s Váňovou a když odcházela, usmála se na nás. Úsměv jsme ji s Venny oplatili. Teď už jsem měl mnohem lepší náladu.
„Martine? Můžu s tebou ještě na minutku mluvit?“ zeptala se ještě Váňová, když angličtinářka odešla.
„No…ale ano, jistě…,“ vydal jsem ze sebe narychlo, protože mě to docela překvapilo. Co mi ještě chce? Když jsem vstával tak jsem se ještě podíval na Venny a na Áďu a pak odešel směrem ke dveřím kabinetu. Učitelka za mnou zavřela dveře.
„Jen sem ti chtěla říct, že se nemusíš bát, že žádný následky tenhle,“ slovo tenhle až moc zdůraznila, „ incident mít nebude a že kdyby sis potřeboval promluvit…tak můžeš přijít kdykoliv za mnou nebo za paní Sychrovskou, která dělá výchovnou poradkyni…“ Ježišmarja, jen to ne! Tak tohle mě teda dostalo! Málem to se mnou dneska po druhý seklo! Snesu toho hodně, ale rozmluva se Sychrovskou o mojí orientaci, by byla dost silný kafe.
„ Ne…teda…moc vám děkuji…ale já…myslim, že to radši nechci s nikým rozebírat…ještě jednou vám děkuju, že z toho nebudou žádný důsledky…já už radši půjdu….“ Možná to bylo nezdvořilý, ale radši jsem odešel. Áďa s Venny na mě ještě čekali na schodech, ale měli už připravené tašky na zádech a u jejich nohou ležela i moje.
„Co ti tam říkala?“ zeptala se mě hned Venny, když viděla, že jsem nějak skoro až vyděšený.
„Ona…vlastně mi jen řekla, že z toho nebude vyvozovat žádný následky…“
„No tak to je dobře, ne? Tak proč se tváříš tak vyděšeně?“ zeptala se Áďa.
„No…jen mi nabídla, že si s ní můžu v klidu promluvit…“ v tu chvíli jsem se sehnul pro svoji tašku a pomalu jsme vyrazili. Obě se na mě podívaly takovým pohledem jako: “A to je všechno?“
„A to tě tak vyděsilo? Po dnešku?“ řekla Venny s trošku ironickým úsměvem na rtech.
„Ne, to ne...Ale pak mi nabídla, ať si promluvim s výchovným poradcem…Představa, že se Sychrovskou budu mluvit o svejch problémech, je přímo odstrašující…“
Holky se rozesmáli na celé kolo a já s nimi, to byl můj první smích v tento den…a nejspíš taky poslední…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

O velké přestávce v prostorách vestibulu a v šatně…
Áďa s Venny si šli pro svoje věci do skříněk, já šel taky. U své skříňky jsem potkal Hlavyho, Kláru a Ivu. Na konci uličky byla Nikča. Klára se na mě podívala a zeptala se:
„Tak co? Už je to dobrý?“ nebyl v tom výsměch, ale možná i trochu starosti.
„Ale jo…zatím jo…ale sem zvědavej co se bude dít o těláku.“ Vyndával jsem si ze skřínky tělocvik a snažil se tam vecpat batoh.
„No…uvidíme,“ řekla Klára a odešla společně s Ivou do šatny. Mně se konečně podařilo batoh udržet ve skříňce a zamknout ji. Nikča už taky odešla a Hlavy nejspíš taky, ale jak to, že neprošel kolem mě? Že by to schválně obešel? Pomalu jsem šel k šatnám svou obvyklou cestou.
Ostatní už tam museli být, protože u skříněk už nikdo z naší třídy nebyl. Prošel jsem velmi známou a mně neoblíbenou trojicí dveří, která dělila vestibul od šaten a tělocvičny. Holky jako obvykle čekaly na klíče. Když jsem procházel kolem nich, tak už se některé tvářily celkem normálně. Áďa s Venny se na mě usmály a já na ně taky.
Prošel jsem kolem nich a vešel do dveří číslo 117, do chlapecké šatny. Najednou mě dobrá nálada opustila a padla na mě zase ta “nálada“. Nikdo v šatně nebyl. Musím projít umývárnou do druhé šatny. Nohy mi ale vypověděly jakoukoliv poslušnost…ani se nepohnuly…vždyť tam budu s Vojtou v malé místnosti…kolem nikdo, kdyby se mě zastal…jen samí kluci…No tak! Přece nejsi srab!Vzmuž se!…Vzmuž se??? To si trošku protiřečíš, ne?…Moje schizofrenická samomluva vrcholila…Ale pak už nohy povolily a já šel umývárnou.
Moje obvyklé místo bylo volné…jak příhodné…Najednou zavládlo nehorázné ticho a všichni se podívali na mě. Nejspíš nepočítali s tím, že na tělocvik vůbec přijdu. Rychle jsem šel na to “své“ místo a převlíkal se. Všichni mlčeli. Snažil jsem se převlíknout co nejrychleji a ostatních si ani nevšimnout. Po chvilce jsem slyšel Vojtu, jak něco říká Johnymu, ale rozumět mu nebylo. To už jsem byl převlečený a vyrazil jsem přes umývárnu. Ve dveřích do umývárny jsem se málem srazil s Ondrou…vlastně srazil…
„Promiň,“ vyhrkl jsem ze sebe.
„To nic,“ odpověděl a co nejrychleji sklopil hlavu, aby mi neviděl do očí. Jeho výraz se od první hodiny nezmě-nil. Nebyl v tom snad odpor ani vztek…ani nevím, co v tom bylo za pocity…A proč se na mě nechce ani podí-vat? Snad se nebojí, že bych ho uhranul nebo něco takového.
„Uhni!“ rozrazil ticho mezi námi Vojta svým pohrdavým a nadřazujícím tónem a strčil do mě. Jen taktak jsem udržel rovnováhu. Některým klukům se jeho chování nelíbilo, protože se na něj divně podívali a bylo slyšet i útržky nějakých “milých“ slov směřovaných na Vojtu…Že by snad někdo byl i na mojí straně? Moje myšlenky přerušilo jen známé…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

Třetí hodina - Tělocvična - Tv…
Spěchali jsme dolů k tělocvičně, protože už bylo po zvonění a nikomu z nás se nechtělo dělat kliky navíc. Naštěstí učitel teprve vycházel z kabinetu, takže si nevšimnul, že jsme přišli pozdě.
„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se Hlavy učitele Landy.
„Gymnastiku pro dnešek zrušíme, holky chtějí malou tělocvičnu pro sebe. Dáme si volejbal ve velký,“ slyšel jsem učitelovu odpověď.
Bezvadný! Kolektivní hra…to je to, co teď nejvíc potřebuji…to bych raději měl i tu gymnastiku…
Pohromadě jsme šli do velké tělocvičny. V malé tělocvičně bylo už připraveno nářadí pro holky, prost-ný, kladina, kruhy, hrazda, koza, a ve velké tělocvičně byla připravená jedna síť na volejbal. Gustav s Jakubem zatáhli závěs a všichni jsme se seřadili před učitelem. Ten vytáhl docházku a začal se ptát na přítomné.
„Pinc?“ ozvalo se první jméno ze seznamu.
„Zde,“ odpověděl Michal.
„Medelský?“ pokračoval v zjišťování učitel.
Já ho ale vůbec nevnímal. V hlavě jsem si pořád přemítal reakce ostatních kluků, když do mě Vojta nahoře vrazil. A taky jsem nemohl z hlavy vypustit obavy z té kolektivní hry.
„Martine? Vnímáš vůbec?“ podíval se na mě Landa , ale já jsem si ho ani nevšimnul. Až když do mě dloubnul Michal, který stál vedle mě, tak jsem zareagoval.
„Jo…tady…teda zde…promiňte.“ Byl jsem úplně mimo.
„Dobře. Příště dávej pozor. Hlaváč?“ ptal se učitel dál a já zase přestal vnímat…
…
„Jau!“ vyjekl sem, ne snad bolestí, ale spíš leknutím.
„Tři kolečka, ty náš zamilovanej…,“ dloubnul mě zase Michal, protože učitel nám nařídil tři kolečka na rozbě-hání. Bez váhání jsem se rozeběhl a překvapeně na něj zíral. Běželi jsme vedle sebe a dál za ostatními.
Když viděl můj výraz, usmál se na mě a řekl: „Vždyť víš, že mně to nevadí.“
„Ale po tom divadle dole…,“ raději jsem se podíval na zem před sebe, „nějak ti to názor na mě muselo změnit.“
„Myslíš tu hádku?“ chvilku se odmlčel, nejspíš čekal mou odpověď, ale já mlčel, „Ta byla suprová! Když sem viděl Vojtu, jak se tvářil, měl sem co dělat, abych se nezačal smát.“
„Co?...Takže tobě to nevadí?...Ale já myslel…myslel jsem, že mě všichni za to nenávidí,“ zrovna jsme doběhli druhé kolo.
„Tak to je spíš naopak,“ překvapil mě, „ Když si zezdola odešel, Vojta tam začal mít všelijaký kecy, ale Míša s Áďou se postavily proti němu a začali se tam s ním hádat.“
„Já vím,“ přerušil jsem ho, „to už mi Venny řikala. Ale co to má společnýho s ostatníma?“ tázavě jsem se na něj podíval.
„No, ale co se dělo mezi ostatníma, to už ti asi neřekla, protože Váňová s tou vaší angličtinářkou je a Vojtu odtáhli od ostatních. A ostatní ze třídy se tam o tom bavili,“ doběhli jsme třetí kolečko a zaujali místo na rozcvičku, zase dál od ostatních. Dneska si naštěstí vzal rozcvičku učitel.
„A…co na to řikali?“ zeptal jsem se nedočkavostí.
„No…Kuba začal mít stejný kecy jako Vojta, ale nikdo se k němu nějak extra nepřidal, přesně naopak, někteří se na něj doslova vrhli a ostatní jenom mlčeli.“
„Fakt? A…a kdo se na něj vrhnul a jak?“ řekl jsem a měl jsem co dělat, abych aspoň “naoko“ ještě cvičil.
„Myslel jsem jenom slovně,“ podíval se na mě s mírnou ironií v úsměvu.
„Dobře, dobře…Ale kdo?“ Byl jsem už tak nervózní a nedočkavý, že jsem si málem ani nevšiml, že ostatní už sedí a cvičí na zemi.
„ No hlavně teda Klára a druhá Míša…ta se do Kuby pustila fakt hustě. Ani sem netušil, že v ní něco takovýho je,“ zamyšleně se podíval “do nikam“. Vypadalo to, jako když o něčem přemýšlí nebo na něco vzpomíná, nejspíš na Míšu, jak sjíždí Kubu.
„A…a jak se do něj pustily?A kdo ještě?“ nedočkavost mě už pomalu zžírala, ale pak zase přišlo něco hrozné-ho…Rozcvička skončila a my se museli rozdělit na družstva.
„Takže dneska vynecháme to rozpinkávání a rovnou pudem na hru. Potřebujem dva kapitány. Takže jako vždycky, Ondra a Vojta. Vyberte si týmy.“ Jak jinak? Ale Vojta nebyl moc nadšený. Že by ho to taky vzalo? Nemyslím. Spíš ho vzalo to, že nebylo po jeho a mě nevyrazili. Nebo že by byl ještě vyděšený od Gebauerový? No nic. Rozdělili jsme se do týmů. Kvůli lichému počtu hrál i učitel. Jak ubývalo lidí na výběr, stále víc a víc jsem si připouštěl, ale strašně nerad, že budu s Vojtou v týmu. Naštěstí si mě vybral Ondra…Nejspíš tušil, že by to jinak dopadlo katastrofálně. Učitel byl u Vojty a u Ondry byl i Michal. To se Landovi však nelíbilo.
„Martine, pojď k Vojtovi, ať to je trošku vyrovnaný…“
„Ne! To ne!“ vykřikli jsme s Vojtou naráz a tak nahlas až se učitel naší reakce lekl. Jediná věc, na které jsme se my dva dnes shodli.
„Ne?…Tak teda ne…ale příště stačí normálně říct,“ naše reakce ho vážně vyvedla z míry, „…Michale, pojď teda ty.“
A tak jsme začali hrát. Snažil jsem se raději hrát a zapomenout na všechno. Docela to i šlo. Jako by najednou zapomněli všichni. A dokonce i Vojta nebyl tak nevraživý jako vždycky, takže jsme si i zahráli. Naše družstvo i vyhrálo! Jenže jakmile skončila hra, tak mě dobrá nálada zase opustila.
Odcházeli jsme přes malou tělocvičnu do šaten, holky stále ještě cvičily, když v tom se ozvalo známé…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

O přestávce v prostorách šaten a vestibulu…
Holky skončily přesně se zvoněním. Nářadí neuklízely, stejně jako my. Odcházel jsem jako poslední z kluků. Už jsem vycházel schody, když v tom na mě někdo zavolal.
„Martine, počkej chvíli.“ Podle hlasu sem ji poznal, byla to Káťa.
Sešel jsem zpátky a stoupli jsme si pod schody. Když jsem se zastavil, objala mě.
„Nechceš si popovídat?“ zeptala se mě.
„Já … sám nevim, jestli pro mě je lepší mlčet,“ sklopil jsem zrak, „Já se teď radši půjdu převlíknout, nevadí?“
„Ne. Jestli budeš chtít, tak mi pak řekni.“
„Jo, moc … dík.“
Pomalu jsme odcházeli po schodech do šaten. Před šatnou holek jsme se rozloučili a pomalu jsem odcházel. Stále jsme se drželi za ruce, dokud nám to naše vzdálenost dovolila. Pak Káťa zašla do své šatny a já směřoval k té své.
Vojta, Gustav a Hlavy se už sprchovali, jako vždy od začátku druháku. Ostatní už byli skoro převlečení. Došel sem na “svoje“ místo a převlíknul se. Hlavu najednou úplně prázdnou. Nikoho jsem si nevšímal. Proč taky? … Většina už odešla. Zůstali tam akorát “sprchováci“ a Ondra … Zvláštní, nikdy mu to netrvalo tak dlouho. Odcházeli jsme ve stejnou chvíli. Ve dveřích jsem ho raději pustil před sebe. Do vestibulu jsme šli vedle sebe, ale bez jediného slova. Před skříňkami se oddělil a šel ke své skříňce ve druhé uličce. Já jsem pomalu došel k té své a tam uložil tělocvik a vzal si tašku, která na mě samozřejmě vypadla okamžitě poté, co jsem skříňku otevřel. Vyndal jsem si učebnice na poslední hodinu, němčinu, a vyrazil do učebny Nj č. 102.
Těsně před učebnou se ozvalo …
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

Čtvrtá hodina - Učebna 102 - Jazyková učebna - Nj…
Všichni už seděli na svých místech, jen Klára akorát neseděla na židli ale na lavici. Došel jsem do rohu k oknu a tam si sedl na své, již přes rok a půl známé, místo. Hned jsem si sedl a připravil si věci. Otevřel jsem si učebnici a dělal, že si v ní čtu, abych si nemusel všímat okolí. Byl jsem zkoušen minulý týden, takže jsem si ani neopakoval učivo na zkoušení. Učitel se tentokrát opozdil, přišel asi pět minut po začátku hodiny. Nejprve nám rozdal písemnou práci, co jsme psali minule. Za dvě, lepší sem ani nečekal, jako celý tento rok. Letos mi totiž němčina nějak “zadrhávala“.
„Jetzt wir prüfen,“ vzal si svůj klasifikační sešit a hledal v něm jména “na popravu“.
„Tak si vemem třeba … Martina.“
„Cože?“ byl jsem úplně mimo, protože jsme to ani při nejmenším nečekal, „Ale dyť jsem byl zkoušen minulý týden?“ namítl jsem, když jsme se trochu vzpamatoval.
„Ale to neznamená, že bys nemohl být zkoušen znovu.“
„A pane učiteli, nemohl byste to prosím nechat na příště? Já jsem teď úplně mimo a nedokázal bych se soustře-dit, můžu vás o to poprosit?“
„Ne, pojď k tabuli. Mě nezajímá jestli jseš nebo nejseš mimo, tak pojď.“
„Ale … já se teď opravdu nedokážu vůbec soustředit, prosím pane učiteli, vyvolejte mě příště.“ Už jsem byl zoufalý, tohle mi tak scházelo.
„Tak si vyber, buď ti dám za pět, nebo půjdeš k tabuli a pokusíš se mi aspoň něco říct, na příště to odkládat nebudu.“
„Ale já vám teď opravdu nedokážu nic říct,“ už jsem začal zvyšovat hlas.
„Takže ti mám dát za pět? A nezvyšuj na mě hlas.“ On si v tom snad i liboval a užíval si, jak mě může potopit ještě víc.
„Ale tak pane učiteli, on vás slušně požádal, jestli byste ho nemohl vyvolat příště, tak proč to neuděláte? A vždyť sám musíte vidět, že na tom není nejlíp,“ vložila se do toho Janča.
„A copak se mu stalo, že se nemůže nechat ani vyzkoušet? Zemřel mu snad někdo další z rodiny?“ řekl tím svým nejarogantnějším tónem.
Nezmohl jsem ani slovo a jen jsem na něj civěl. Tohle už doopravdy přehnal.
„Tak tohle ste si fakt mohl odpustit … Na tohle už fakt nemám,“ vstal jsem a začal si uklízet věci.
„Co to děláš? Okamžitě přestaň a sedni si!“ řekl již hodně rozhořčeným hlasem a vstal při tom s rukama opírajícíma se o katedru.
„Já…já už to dneska nezvládám. Myslel jsem, že mezi námi už je to v pořádku, ale jak na to tak koukám, furt proti mně něco máte. To nemá cenu.“
Akorát jsem si douklidil věci, zavřel tašku, dal si ji na záda a zasunul židli.
„Okamžitě se vrať na místo nebo se můžeš s gymplem rozloučit, tentokrát tě už paní Váňová nezachrání!“
„Sbohem,“ řekl jsem a sklopil raději zrak, aby ostatní neviděli moje slzy.
Vyšel jsem ze třídy a ani se neohlídl. Na chodbě jsem trochu zrychlil a došel ke skříňce, kde jsem hodil tašku na zem a se vzlykotem jsem se opřel o sousední skříňky a sklouzl po nich až na zem.
…

Uprostřed čtvrté hodiny - Učebna 102 a v prostorách vestibulu…
„Tak to ste si teda fakt mohl odpustit,“ osopila se Áďa na Kučabu a vstala z místa, že půjde za mou.
„Adélo, okamžitě se vrať!“
„Vezmi mi prosím pak tašku,“ řekla Radaně a Kučaby si ani nevšímala.
Vyběhla ven na chodbu a hledala mě. Našla mě hned. Viděla mě v uličce, jak sedím na zemi opřený o skříňky s hlavou skrytou v rukách položených na kolenou. Přišla ke mně a sedla si těsně vedle. Podívali jsme si do očí, ona mě objala, položila svou hlavu na moje rameno a já svou na její. Takhle jsme tam zůstali až do zvonění. Beze slova. Nikým nerušeni.
…
Zdálo se to jako věčnost, ale nakonec jsme se dočkali …
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

O přestávce v prostorách vestibulu…
S Áďou jsme stále seděli na zemi u skříněk. Němčinu jsme dnes měli jako poslední hodinu, protože nám odpadlo Ivt. Ti z němčinářů, co měli ten den hudebku (Janča, Michal a Hlavy), museli jít hned po zvonění na hodinu, protože Rozsypalová chtěla skončit o chvilku dřív. Ostatní šli na oběd. Klára přišla za mnou. Stejně dnes neměla oběd. Klekla si ke mně a taky mě objala.
„Nevšímej si ho. Vůbec se kvůli němu už netrap. Nestojí ti za to.“
„Já vim, ale…Myslel sem, že mi prostě už dá pokoj. Nechápu, co mu zase přelítlo přes nos.“
“Prostě mu šiblo,“ vyndala z kapsy papírový kapesník a otřela mi slzy, „ A už se netrap. Bude to dobrý. Já teď už musim, venku na mě čekaj rodiče, ale pak napiš, jo?“ Pomalu vstala a dala mi kapesník do ruky.
„Mno…doufejme, že to aspoň nebude horší. Tak zatím ahoj.“
„Pa.“ Cestou od skříněk mi ještě zamávala a pak běžela ven.
S Áďou jsme pomalu vstali, vzali si věci ze skříněk a chystali se domů. Už jsem nechtěl déle zůstávat na tom hrozném místě. Když jsme se už převlíkli, počkali jsme na Venny. Áďa jí řekla všechno, co se stalo o Němčině.
„Nebude ti vadit, když na chvilinku poodejdem?“ zeptala se mě Venny.
„Mno, snad to vydržim,“ kývnul jsem hlavou.
Na chvíli poodešli a o něčem se bavili. Já neslyšel nic. Ani jsem se nesnažil nic zaslechnout. Přemýšlel jsem, co budu dělat přes víkend…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

Po skončení vyučování v prostorách vestibulu…
„Tak jako ten Kučaba si to u mě teď podělal na celý čáře.“
„To jo, já měla sto chutí mu říct něco, co by se mu asi moc nelíbilo.“
„Já bych se asi neudržela.“
„Mně to stačilo jednou. Ta hádka na začátku roku mi málem zajistila podmíněný vyloučení.“
Nastala chvilka mlčení, při které obě dvě o něčem přemýšlely a koukaly do “nikam“.
„Martina to hodně vzalo. Nemůžem ho nechat o víkendu samotnýho,“ nadhodila po chvíli Venny, „Ale co s tím vejletem pod stan?“
„Tak ho vemem s sebou, co tomu řikáš?“
„Mno, mámě by to asi nevadilo, ale co jeho máma? Myslíš, že ho pustí?“
„Jo…doufejme. A jestli ne, tak ho uneseme,“ řekla s úsměvem Áďa.
„Tak jo,“ úsměv se objevil i u Venny, „ řeknem mu to.“
„Jo.“
Pomalu šly ke mně a spustily:
„Máš něco v plánu o víkendu? Víš, já a Áďa jedeme s mejma rodičema pod stan, tak jestli nechceš jet s náma.“
„Co? Mno, jasně že jo! Ale … Nevim, jestli to máma dovolí. Jako dovolila by to, ale určitě řekne, že sem jí to měl říct dřív.“
„Tak se jí zkus zeptat. Půjdeme s tebou a přemluvíme ji, co na to řikáš?“
„Tak … to aspoň zkusíme,“ přitakal jsem a pomalu jsme vstali a vyrazili ke mně domů.
…