Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 21.část - nejsem s ní úplně spokojená, ale odmlka už byla dlouhá dost :-)

Překvapivě to byl on, kdo se vykroutil z našeho objetí.
,,Měl bych si jít lehnout,“ zamumlal a než jsem se vzpamatovala, vyšel z pokoje pryč. Nechal mě stát uprostřed pokoje naprosto zmatenou. Na rtech jsem cítila jeho polibky a nedokázala jsem říct, jestli je mi líto, že odešel, nebo se mi naopak ulevilo.

Nemohla jsem usnout. Jakmile se rozednilo, šla jsem se vykoupat. Skočila jsem do rybníku ve spodním prádle a užívala si vodu, ačkoliv ráno nebylo zrovna z nejteplejších. Měla jsem neodbytný pocit, že mě Nate sleduje. Dívala jsem se do spodních oken, ale nakonec jsem ho zahlédla v patře, v okně, z kterého jsem určitě včera pozorovala vodní hladinu – v pokoji pro hosty, mém pokoji. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím a plavala jsem dál. Ale brzy mě to jeho šmírování přestalo bavit. Naštvaně jsem doplavala ke břehu.
Když jsem vešla dovnitř, seděl dole na gauči. Pohledem sklouznul po mém těle a ztěžka polknul. Ignorovala jsem ho.
,,Je tu nějaký ručník?“ zeptala jsem se ho. Vystřelil z gauče jako střela a jeden mi podal. Podivně zatuchle páchnul, ale bylo to lepší než nic.
,,Pojedu nakoupit. Vydržíš to tu sama?“
,,Jasně,“ odvětila jsem lhostejným tónem. Zabalila jsem se do ručníku a sundala si kalhotky i podprsenku. Znovu to hlasité polknutí. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, rudá jako zralé rajče.

V pokoji bylo obrovské zrcadlo, připevněné na dveřích skříně. Stála jsem před ním nahá a prohlížela jsem si šrámy a podlitiny. Nate už dávno odjel nakupovat a já jsem tak využila chvíle samoty. Modřiny se začínaly hojit, z barvy švestek jsem se dostala na zelinkavou. Nejhůř stále vypadal obličej, ale i to by se dalo zamaskovat obyčejným make-upem. Po prohlídce zranění jsem si lehla do postele a usnula. Probudila mě kořeněná vůně masa. Žaludek mi zmučeně zazpíval.
Na posteli jsem měla nové tričko a tepláky – oblékla jsem si je a sešla dolů do kuchyňky.
,,Máš hlad?“ ozvalo se od plotny. Ta otázka mi přišla trochu zbytečná.
,,Jasně. Co je k jídlu?“
,,Těstovinový salát s kuřetem.“
,,Kolik je hodin?“ zeptala jsem se. Vypadalo to, že snídani jsem prospala.
,,Asi dvě odpoledne.“
No, alespoň jsem se probudila k obědu.
,,Voní to hezky,“ pochválila jsem ho. Slabě se usmál. Nandal mi na talíř a společně jsme se najedli. Celou dobu bylo nepříjemné ticho, ale začínala jsem si na to zvykat.

,,Umyju nádobí," navrhla jsem po jídle. Připadalo mi to správné, když on vařil.
,,Ale teče jen studená," upozornil mě.
,,Nevadí," houkla jsem přes rameno.
Vůně saponátu a krouživé tahy houbičky mě uklidnovaly. Začala jsem si prozpěvovat.
,,Jak ti to jde?" ozvalo se mi blízko ucha. Nadskočila jsem leknutím.
,,Do-dobře."
Jeho dech mě šimral na krku. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout, jak se vlastně jmenuju. Z ruky mi vypadla sklenička a spadla do dřezu.
Pravou rukou uchopil tu mou, levou mi obtočil kolem pasu.
,, O co ti jde?" zašeptala jsem s námahou.