Démon s tváří anděla

Anotace: Jednoho nevinného podzimního večera se zjevil jeden neméně nevinně vyhlížející mladý muž. Ale nebyl zdaleka tak nevinný…

Sundala si plášť a ve světle svící se objevila její drobná postava v krajkovém korzetu a dlouhé nařasené sukni. V místnosti se rozhostilo obdivné ticho. Muži vydechli. Říkalo se o ní, že je krásná, ale většina z nich ji takto ještě nespatřila. Po chvilce rozpačitého ticha se ozval hlas Jasmine: „Vypadáš úžasně, Theo, moc ti to sluší.“
„Děkuji, Jasmine, vypadáš také dobře,“ usmála se Thea na svou přítelkyni i na všechny přítomné.
‚Ale ne tak jako ty, Theo, jsi dokonalá‘ pomyslel si jeden z přítomných.
I další přicházející si odložil svůj plášť a přivinul si Theu autoritativně k tělu, byl to Damian, její muž. Jediný muž, který na ni měl právo. Miloval svou ženu, jeho láska k ní byla stejně tak bezbřehá jako tak její k němu. Všichni jim jejich lásku záviděli a často si ji brali jako příklad čisté lásky, takový ideál, kterého chtěli dosáhnout. Bohužel byli i tací, kteří jim natolik záviděli, že chtěli jejich štěstí zničit. Minimálně jeden z přítomných měl takovéto myšlenky.
„Theo, musíš se s námi přivítat,“ zašveholila jedna z jejích přítelkyň a už plnila skleněnou číši červeným vínem.
Thea se polibkem vyprostila z obětí Damianova a po kamenné podlaze slavnostně vyzdobeného sálu pána z Croxtonu vykročila pevným krokem ve vysokých botách ke skupince dívek a dam, které byly oděny podobně jako ona, ale jen málokterá z těchto žen se vyrovnala její kráse. Několik párů očí ji sledovalo, jak přechází na druhou stranu místnosti. Oči Damiana ji sledovaly s láskou, oči ostatních s obdivem nad její krásou a ladností její chůze, ale byly tu i další oči. Oči, plné touhy a odhodlání, oči, které říkaly: „Dnes už mi neunikneš, dnes ne!“
Pozvedla číši a připila si se svými přítelkyněmi silného, ale sladkého vína. Zapředly spolu hovor, smály se a podívaly si a pily. Pily víno z vysokých číší, zatímco jejich mužové řešily otázky hospodářství a politiky u téhož vína. Cítily se uvolněněji a uvolněněji, objímaly jedna druhou a snažily se navzájem si poradit se svými problémy. Dlouho se již neviděly a měly si proto mnoho co říct.
Thea cítila, že se na ni neustále upínají něčí pohledy, ale pokaždé, když se ohlédla, spatřila pouze milující pohled svého muže. Pokaždé se na něj usmála a její úsměv prozrazoval ryzí cit bezmezné lásky, úsměv jí vždy oplatil. Ale byl tu ještě jeden pohled, pohled jednoho z přítomných.
Přítelkyně postupně odcházely domů, k dětem, a slavnostní sál se pomalu vyprazdňoval. Přisedla si ke svému muži, objal ji a políbil. „Ale no tak, nechte si to do soukromí,“ smáli se někteří jejich přátelé. Měli tuto dvojici rádi, vážili si jich obou. Damiana za jeho vůdcovské schopnosti a dobré rady, Theu za její dobrosrdečnost a za všechny rady a ochotu pomoci jejich ženám. Jen jeden z nich chtěla narušit její štěstí , což se mu téměř dokonale podařilo.
„Dlouho jsme se neviděli,“ promluvil na ni Shadow, když byl Damian pryč.
„Ano, jsem ráda, že tě tady znovu potkávám,“ usmála se na něj Thea zdvořile. Myslí jí proběhla vzpomínka na minulé léto.
Byla tehdy sama na podobné oslavě. Byl tam i on. Líbil se jí, neznala ho a cosi jí k němu přitahovalo. On se od ní tehdy ale distancoval, říkal, že má ženu a vždy jí bude věrný. Pochopila, nenaléhala na něj, ačkoliv ji něco nutilo se o něj zajímat. I jeho zvědavost byla velká, hned druhý den se viděli znovu, tentokrát už nenaléhala vůbec. A to i přesto, že se jí pod jeho podhledem podlamovala kolena a toužila se ho dotknout. Když se ho pod nějakou záminkou byť jen letmo dotkla, zmocnila se jí vždy touha a záviděla jeho ženě. To však bylo také naposledy, co ho viděla, párkrát si sice vyměnili dopis, ale většinou byly čistě zdvořilé a neobsahovaly ani řádku, které by naznačovala cokoliv nekalého. Dokonce v listech, které mu psávala, vždy pozdravovala jeho ženu a on později, když ji rodiče provdali, vždy přál jejímu muži dobrý lov a nekomplikovaný chod panství.
Když se potkali teď, byl tak nějak hezčí než tehdy. Jeho tvář byla stejně stále tak dětská a nevinná, měl však kratší vlasy a jeho světlé kadeře se podobaly kadeřím anděla. Byla opravdu ráda, že ho po tak dlouhé době vidí, ale už nepociťovala touhu být jeho milenkou, měla totiž svého muže, kterého milovala. Damian pro ni znamenal všechno. City Shadowa se ale od jejich posledního setkání o poznání změnily, už nebyl tak chladný a distancovaný, ale naopak. Při hovoru jí sáhnul na nohu. Sundala si jeho ruku ze svého stehna. Pokusil se o to ještě několikrát, to už vedle ní byl i Damian. Zrozpačitěla. V Damianových očích se zračil nesouhlas, ona pociťovala stud. Cítila se znesvěcena před svým mužem. Sahal na ni cizí muž a viděl to její milovaný Damian. Chtěla si o tom s Shadowem promluvit o samotě, souhlasil, pozval ji na víno a odvedl ven.
V zámeckém parku už bylo chladno, ale za to byla krásná, jasná noc a nad hlavami jim svítily miliardy hvězd. Nabídl jí svůj plášť. S ostychem jej přijala. „Shadow, prosím, nedělej nic, co by tě potom mohlo mrzet,“ podívala se mu do očí, ale okamžitě uhnula jeho pohledu. Byl uhrančivý.
„Chtěl jsem si s tebou jen promluvit. Dlouho jsme se neviděli,“ namítl nevinně. Ale bezstarostnost znatelná v jeho hlasu byla v rozporu s výrazem jeho očí. I jeho mysl si celý výjev vykládala jinak. ‚Mě by tedy vůbec nevadilo, kdybys byla mou ženou,‘ prošlo mimo jiné jeho myslí.
Vína už na ní bylo dost, ale ze slušnosti k příteli pozvedla číši a připila si s ním. Přestávala jasně uvažovat a navíc se v ní opět začala probouzet touha po dobrodružství a tomto tajemném mladíkovi. Povídal jí o svém panství, lesích a vzácných bylinách, které v těch velkých, tmavých, téměř neprostupných lesích a hvozdech rostou. Věděl o ní, že se v léčivých bylinách vyzná, že je léčitelkou, stejně jako většina pohanských žen své doby. Chtěl ji snad nalákat na své panství? Netušila, ale přikyvovala jeho vyprávění a upíjela vína. Opět položil svou dlaň na její stehno, byla však natolik omámená vínem, jeho zjevem a vyprávěním, že se od něj už ani neodtáhla. Dokonce položila svou ruku na jeho stehno. Po chvilce si ji přitáhl blíže k sobě. Tentokrát už od něj téměř odskočila, bylo to pro ni jako pro čestnou ženu až příliš. „Já mám muže!“ téměř vykřikla.
„A já mám ženu,“ usmál se na ni.
„Tak proč to děláš?“ zeptala se pohoršeně. Byla zoufalá, milovala svého muže, ale tento mladík ji doslova uhranul.
„Protože jsem démon.“ Naprosto nestoudně ji osahával a sváděl, nejhorší bylo to, že se zmohla jen na chabý odpor. Opět si ji k sobě přitáhl blíže a naklonil se k ní. Jejich rty se na malý okamžik dotkly. Pak se od něj s úlekem rychle odtáhla. Nechápala svou vlastní reakci. Dívala se na něj oněměle. Oči mu plály, usmíval se. ‚Démon, ale s andělskou tváří,‘ pomyslela si Thea, nebyla však stále schopná slova. Ještě jednou ji chytil kolem pasu a snažil se jí políbit. Nevěděla, co má dělat, přitahoval ji, ale zároveň chtěla zůstat věrná svému muži, kterého tolik milovala. V posledním okamžiku ho odstrčila, ale stále cítila dotek jejich rtů. Jako by jí je sežehl mráz.
Tohle pro ni bylo až příliš, její omámená mysl se zbystřila. Zmohla se i na odpor. „Nedělej to!“ okřikla ho, ale marně, stále ji osahával. „Nech mě být!“ Chtěla ho také varovat před svým mužem, ale bylo již pozdě. Bojovný pokřik prořízl chladný podzimní vzduch a její svůdce už vstával ze země, na kterou ho dostal silný úder rozzlobeného Damiana, a postavil se mu čelem. Hned za Damianem stáhli jeho přátelé a drželi ho, aby Shadowovi neuštědřil další ránu. Thea se se slzami v očích odvrátila od mužů a o chvíli později se rozeběhla do temného parku pána z Croxtonu.
O něco ji Damian našel v slzách na jedné z laviček kolem jezera. Bylo zde ještě chladněji, než v blízkosti zámku. Přes ramena měla stále Shadowův plášť. Jediné, co jí Damian ve svém vzteku dokázal říci, byla otázka: „Proč?“ Podívala se mu do očí, které těkaly po její tváři rozčílením, a pod jejím pohledem zastřeným slzami postupně změklo i jeho právě raněné srdce. „Proč jsi mi to udělala?“ ptal se jí roztřeseným hlasem.
„Nic jsem neudělala,“ bránila se se slzami stékajícími po tvářích. Byla na smrt bledá. Zahanbena, že zradila svého milovaného muže. Vzlykajíc se mu vrhla do náruče, objal ji. „Miláčku, opravdu se nic nestalo,“ ujišťovala ho. Třásl se vztekem, pevně ji objímal a nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Ona také ne. Objímal ji ještě dlouho. Slíbila mu, že už se nic takového nebude opakovat, a on jí slíbil, že se bude snažit zapomenout. Doufala, že všechno bude jako dřív, ale ani jeden na tuto noc nemohli dlouho zapomenout…