Sen o slunci

Anotace: Pohlazení po duši.

Probouzím se v krásném domě, do kterého jsi mě včera večer zavedl. Otevírám oči. Zamrkám a zahledím se nad sebe na čistý bílý strop. Je nádherně zdobený, až se té kráse z něj vyzařující podivím. Pak se zvolna posadím. Vlasy mi spadnou do tváře a já si poprvé povšimnu, že ležím v obrovské bílé posteli se saténovými prostěradly a nadýchanými bílými přikrývkami. Na sobě nemám nic, což mě nepřekvapí. Včerejší noc jsi ulehl se mnou. Dokonce jsi plakal. Protože to bylo naposledy. Byla to naše poslední společná noc. A k ránu jsem držela tvou hlavu v náručí, kolébala tě a šeptala ti něžná slova, když ses topil ve svém žalu a tvé srdce krvácelo. A dnes jsem se probudila samotná. Čekala jsem to, proto tě nehledám. Nejsi tu.
Zakážu si ronit slzy. Slíbila jsem ti, že nebudu. Že nebudu ani kvůli tobě. Pomalu odhrnu přikrývku, spustím bosé nohy na zem a vstanu. Francouzská okna jsou otevřená a chladný vánek nadzvedává lehounké pavučinkové záclony. Venku svítí slunce. Jeho paprsky dopadají i sem. Avšak nemají žádnou sílu. Už je příliš chladno. Pohled mi padne na opěradlo bílé židle na štíhlých nohách, na kterém visí hedvábná bílá košilka. Usměji se. Jistě jsi ji tam položil ty. Drobnými kroky přejdu k židli a vezmu košilku do ruky. Je tak jemná, skoro průhledná a po mém těle hladce sklouzne, jen prodyšný materiál mě trošku zastudí. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a pomalu jdu k pootevřeným dveřím. Ještě se ohlédnu, než naše soukromé království nechám za sebou.
Procházím se rozlehlými tichými chodbami. Jsou tak obrovské a prázdné, padá na mě melancholie. Vzpomínám na tebe. Ve vší té panenské kráse časného slunečného rána tě mám před očima; vidím tvůj oslnivý úsměv, tvé šťastné oči, jak ses na mě smál a zářil, když jsme se tu spolu tolikrát procházeli. A teď tu chodím sama, zahalena teskným oparem vzpomínek. Přesto hluboko v srdci cítím podivný klid.
Vyjdu na terasu. Dlažba mě studí do holých nohou, ale nedbám toho. Pohled upírám daleko před sebe, až za mlžné vrcholky hor, avšak nevidím je. Nevidím ani pomněnkové čisté nebe. Nedívám se očima, ale srdcem. Až po chvíli zasněna usednu na další z křehkých bílých židlí. A tu koutek mého oka cosi zachytí. Stočím pohled tím směrem a rozpoznám list papíru. Chvíli na něj jen tak hledím, přemýšlím, co v něm může být napsáno, prohlížím si ho, až nakonec po něm vztáhnu ruku a rozložím jej. Poznávám tvé písmo. A přes můj slib se mi oči naplní slzami. Ruka s bílým listem mi klesne do klína a já zvednu pohled k nebi.
Sni svůj sen, má vílo. V myšlenkách budu navždy s tebou. A v noci, v představách, se budeme potkávat…
Můj úsměv ochutí slaná kapka, když vyšlu do dáli polibek s tvým jménem.