Když kámen krvácí

Anotace: nevim, co sem napsat.. snad jen omluvte moje vylití pocitů

Stále obklokopena lidmi, přesto sama. Stále usměvavá, přesto smutná. Stále dětinská, přesto dospělá. Stále lehkovážná, přesto rozvážná. Stále s otevřenou náručí, přesto uzavřená. Stále milá, přesto zlá. To vše jí dávalo pocit jistoty. Postavila si okolo sebe zeď, aby jí nikdo nemohl ublížit. Neměla důvod, ale ona si ho našla. Navenek sebejistá dívka, uvnitř třásnoucí se holčička, která se bála dotknout. Utíkala před každým pohlazením. Lásku brala jako poblouznění, co za bolest nestojí. Dívala se na svět naivníma očima za růžovými brýlemi. Nic si nenalhávala. Věděla, co může očekávat. Proto se považovala za nezranitelnou. Povahy byla klidné, vše řešila s chladnou hlavou. Skrývala v sobě dva človíčky. Oba bojovali o přežití. Rvali se o místo na výslunní. Hádali a ponižovali. To vše musela snášet ve své hlavě.

Srdce se ji rozbušilo pokaždé, když ho uviděla. Tep se zrychlil, ruce se potily. Pohled kmital z místa na místo, tváře znachověly. Čelo pokryly krůpěje potu. Jazyk se pletl. Zakoktávala se. Špičkou boty nervózně rozrývala hlínu. Třásla se po celém těle. Když ji pozdravil, zakopávala. Jeho letmý dotek v ní vyvolával bouři. Pohled ji vždy zjihl a naplnil se něhou. V očích vypukly ohňostroje. Zářily na dálku. Vznášela se nad zemí. Chvílemi se bála, že spadne, ale pak ji vždy štěstí naplnilo až po okraj. Dříve neuměla milovat, teď po lásce toužila. To vše musela snášet ve svém těle.

Nechala ho dojít až k sobě. Nechala ho se dotknout jejího srdce. Dala mu ho do dlaní. On ho upustil a nechal jen tak ležet. Možná si ani nevšiml, že ho ztratil. Její kamenné srdce obměklo, začalo krvácet. Potůčky slz pronásledovaly její kroky. Srazil ji na kolena. Nasliboval ji toho. Nandal ji na oči naplást. Už nebyla opatrná. Nebyla to ona. Změnil ji... Stala se nočním tvorem. Ve tmě se jí zdálo všechno krásnější. Viděla vždy jen obrysy, kterých se nemusela bát. Zahalila se do černého hávu noci. Počítala hvězdy, poslouchala slavíky, nakukovala do prázdných oken smutných domů. Skrývala se ve stínu. Její srdce obalil kámen. Rysy jí ztvrdly. Její dotek pálil. Pohled bodal. Lidé se ji vyhýbali. Už bude navěky sama, smutná, dospělá, rozvážná, uzavřená, zlá...