Unique Leader - III.

Anotace: Po delší době pokračování. Nic světoborného, to o svých "povídkách" nikdy tvrdit nebudu... Nemám teď moc času, ale pokud bude zájem o pokračování, tak si ho najdu :)

Týden. Přesně tolik dní uplynulo od té doby, co Daniel zmizel ve tmě před naším domem a mně pro něj zatím neukápla jediná slza, což bylo něco, co všichni čekali. Dokonce i já jsem se divila, jak onu situaci beru s klidem. Jednu dobu jsem si dokonce skoro připustila, že Paul měl pravdu – že jsem k Danovi už tou dobou vůbec nic necítila a proto jsem nereagovala tak, jak ode mne bylo očekáváno.
I tak jsem o tom ale nechtěla mluvit. S nikým.
Alyson mě chápala. Jakmile jsem jí řekla, že tématu zvanému Daniel se chci na dost dlouho ne-li navždy vyhýbat, přikývla a už se o něm nezmínila. Když se o našem rozchodu ale dozvěděla má matka, měla pocit, že by bylo záhodno se mě nenápadně optat, jak to snáším. Seděla jsem v tenkrát na širokém parapetě u otevřeného okna v mém pokoji a jen tak se dívala do tmy s mobilem v ruce.
„Je mi fajn,“ odpověděla jsem jí, aniž bych se na ní podívala. Vytušila, že nemá smysl ze mě něco dalšího tahat a já jí za to byla vděčná. Věděla, že mě nepřemluví. To umělo jen velmi málo lidí a ona mezi nimi nebyla. Nevím, jestli jsem to brala jako výhodu. Nikdy mě nenapadlo nad tím vůbec přemýšlet. Prostě jsem to brala jako fakt.
Ohlédla jsem se za zvukem přijíždějícího auta a čekala, až se vynoří zpoza rohu. Před naším domem zastavil černý taxík tak typický pro hlavní město Spojeného království a z něj vystoupila blondýnka v černých krajkových krátkých šatech, které zvýrazňovaly její hezkou postavu. Hvízdnutím jsem upoutala její pozornost. Usmála se.
Slezla jsem z okna a po schodech se vydala k vstupním dveřím.
Alyson mi minulý víkend oznámila, ať si na příští sobotu nic neplánuju. Hodlala mě vytáhnout do civilizace, jak sama řekla. A tak jsem se snažila veškerou práci dodělat v průběhu týdne, abych nemusela něco dohánět na poslední chvíli, což jsem neměla ráda, ale dělala jsem to celkem pravidelně.
Byla jsem jí vděčná za to, co pro mě dělala. A nejen tenkrát. Měla jsem jí za člověka, na něhož jsem se obracela i s tím nejdrobnějším problémem, nebo když jsem potřebovala poradit. A já jí neváhala odepisovat na SMS zprávy i v jednu hodinu v noci, když už jsem v týdnu většinou měla hlavu zaraženou mezi polštáři a přes sebe přehozenou peřinu.
Otevřela jsem dveře a předvedla ukázkové pukrle. Obešla mě s povytaženým obočím a trochu rozpačitým výrazem na tváři.
„Jsem v pohodě. Odpověď stejná, jakou jsem dala mamce. Nedívejte se na mě, jako když jsem právě přestala žít kvůli někomu, jako je on,“ zabouchla jsem a posadila se na druhý schod.
Alyson si sundala neonově růžové boty od Yves Saint Laurenta a postavila se přede mě.
„No, a protože jsi žít nepřestala, jen moc pracuješ, jdeme dneska ven na pár panáků. Možná víc. Podle toho, jak se nám bude chtít. A teď rychle nahoru, vidím, že ses vůbec neobtěžovala s něčím jako je líčení nebo cokoli, co se týká přípravy na dnešní jízdu!“ vytáhla mě na nohy a přetáhla mě svým oranžovým psaníčkem.
„Což má jednoduchý důvod – vím, jak moc miluješ vymýšlení outfitů pro sebe, tak jsem byla dneska taaak strašně hodná, že jsem ti chtěla přenechat i můj podíl. Nemáš zač,“ poslala jsem jí vzdušný polibek a vešla do mého pokoje, kam mne má kamarádka následovala.
„A příště mě nemlať. McQueena to bolí. Má city, na to nezapomeň!“
„Nemel už! Zdokonalovací procedura začíná. Krok číslo jedna, mazej do sprchy. Umýt i vlasy,“ ukázala prstem na koupelnu a přešla rovnou k mému šatníku.
„Víš, že mě bavíš?“ opřela jsem se o futra poté, co jsem vylezla z koupelny jen v ručníku. Alyson se na mě otočila a přeměřila si mě od hlavy až k patě.
„A to jako proč?“
„Proto,“ zašklebila jsem se a sedla si na postel. Ona mě ale okamžitě posadila na točící židli ke stolu, kde už měla nachystaný fén.
„Bez blbých keců, prosila bych,“ dodala ještě. To už jsem vyprskla smíchy.
„Ano, mami!“ nezapomněla jsem poznamenat.
Alyson mi zrovna líčila, jak byli s jejím přítelem Calebem u ní v podnájmu a přišla spolubydlící Evelyn zrovna v tom nejlepším, když se ozvalo hlasité rázné zaklepání na dveře. Dovnitř po vyzvání vešel můj táta.
„Tys mě neslyšela?“ vychrlil ze sebe, ale když si uvědomil, že v pokoji nejsem sama, pozdravil Aly a nahodil přívětivější úsměv.
„Můžeš na moment?“
Přikývla jsem a pohledem se kamarádce omluvila. Jen mávla rukou a tužkou na oči si obtáhla již udělané linky.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se svého rodiče, jakmile jsem za sebou zavřela.
„Ano, volal jsem ti před hodinou, ale nebralas mi to. Pozval jsem na večeři přítele a ocenil bych, kdyby se u stolu sešla celá rodina. Za chvíli by tu měl být,“ vyrukoval na mě.
„Tati, to nejde. Já už jsem slíbila Aly, že s ní dneska půjdu ven!“
„Dlužíš mi to, Riley. Za ten pradědečkův dopis,“ namítnul. Chtěla jsem něco říct na protest, ale měl pravdu. Před pár lety, když se v muzeu připravovala výstava věnovaná bývalému ministerskému předsedovi siru Charlesi Williamsovi, dopis, který napsal za války americkému prezidentovi, se měl stát jednou z hlavních atrakcí. Jenže to psaní měla u sebe babička Rosemary a nechtěla ho za žádnou cenu nikomu půjčit. Když jsem jednoho dne do práce přišla s již zmíněným lejstrem, ke konci měsíce mi na účet přišla krásná odměna, díky níž jsem si následující den konečně mohla koupit vysněné béžové lodičky Miu Miu, které jsem si měla na sebe podle Alyson vzít na náš tah městem.
„Fajn. Vyprovodím Aly. Ať pak pro mě Paul zajde,“ prudce jsem vydechla a zalezla zpátky do pokoje. Alyson jsem všechno řekla a ona to přijala sportovně, za což jsem jí milovala snad ještě víc.
Věděla, jak moc nemám ráda akce, kdy se táta pod záminkou dobré zábavy bavil se svými přáteli a kolegy z práce, a my ostatní jsme seděli u stolu a alespoň v mém a Paulově případě jsme se snažili vypadat, že doopravdy posloucháme a zajímáme se o to, o čem se právě diskutovalo.
Poté, co se Aly domluvila s Calebem, aby jí přišel naproti, jsem si v pokoji svoje dlouhé vlasy upravila do finální podoby a protože jsem z dolního patra neslyšela žádný neznámý hlas, jen tak jsem si lehla na postel a z nudy si listovala svou oblíbenou knížkou, kterou jsem dostala ke svým dvacátým narozeninám v podstatě jako rodinné dědictví. Byl to první výtisk onoho díla, z pera mého pradědečka. Milovala jsem tu knihu a bylo mi jedno, v jakém bídném stavu se nacházela. Zaujímala čestné místo na mém nočním stolku nehledě na to, jak malý byl.
„Riley, máš jít dolů,“ objevil se Paul ve dveřích a já přikývla.
„Počkej, tipnu si,“ ukázal na šesti set stránkovou knihu na mé posteli. „Druhá světová válka: Nejdůležitější osobnosti a bitvy. Charles Williams.“
Zvedla jsem se a vystrčila bratra z pokoje.
„Seš nějakej chytrej, ne?“ uštědřila jsem mu uštěpačnou poznámku a spolu jsme sešli dolů do jídelny, odkud bylo slyšet rodiče a jejich hosta.
„… a tohle jsou naše ratolesti, Riley a Paul. Tohle je můj dlouholetý přítel Ian,“ představil nás táta a my se s Paulem přestali bavit o jejich nadcházejícím koncertě v Oxfordu, kam mě bratr lákal, aniž bych měla sebemenší tušení, proč by mě dobrovolně přemlouval, abych šla na další z jejich častých show.
Naproti stál muž o něco mladší než můj táta. Černá košile, ohrnuté rukávy. Světle hnědé vlasy střižené na krátko a přesto čímsi nezapadal do kategorie mužů, které jsem denně potkávala. Ať už v práci, ve škole nebo při cestě metrem. Nebyl to model a přitom z něj vyzařovalo něco, co mě nutilo nevychovaně zírat. Ovšem pouze do té doby, než mi podal ruku a ode mě se očekávalo, že ji přijmu a stejně jako on, slušně řeknu, že mě těší.
Z nápadu večeře s krycím přízviskem rodinná, jsem nebyla nijak zvlášť unešená. A to nejen proto, že to dopadlo přesně tak, jak jsme s Paulem očekávali. Rodiče a ten cizinec se bavili spolu, my s Paulem jsme zpočátku dělali, že posloucháme, ale nakonec se náš hovor přesunul opět k jejich právě probíhajícímu turné. To by ale nesměl zavolat manažer skupiny, že potřebuje, aby se Paul dostavil do zkušebny. Nejlépe ihned.
Nabídla jsem mu, že ho svezu, ale otec zamítnul. A tak jsem zůstala sedět na místě i přesto, že se můj mladší sourozenec mohl vypařit. Litovala jsem, že jsem si k jídelnímu stolu tajně nepropašovala telefon.
Všichni dojedli a já se nabídla, že sklidím ze stolu, zatímco oni si šli sednout do obývacího pokoje. Zrovna jsem se vracela z kuchyně, když jsem se jen tak tak stihla zastavit v půli pohybu, abych nevrazila do otcova hosta.
„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě, zatímco jsem balancovala na místě se skleničkou whisky, kterou jsem si tajně nalila a doufala, že na mě nikdo nepřijde. Obzvlášť rodiče, kteří by měli pocit, že nevychovali svou dceru pořádně…
Na pravé tváři měl tří čtyř centimetrovou jizvu a já potlačila nutkání se ho nevhodně zeptat, zdali k ní nepřišel při nějaké pouliční rvačce na příklad kvůli tomu, že někomu neodpověděl na přímou otázku. Třeba během chvíle zapomněl mluvit, napadlo mě idiotsky…
„V pořádku,“ odpověděl polohlasně. Vzala jsem ze stolu poslední misky na salát, odnesla je do myčky a nepříjemného pocitu, že mě někdo pozoruje, jsem si snažila nevšímat.
Rychle jsem do sebe nalila zbývající alkohol a vrátila se jako obětní beránek k našim. Zrovna byli uprostřed rozhovoru a já slyšela jen konec. Posadila jsem se do křesla a přehodila si nohu přes nohu tak, jak mi to upnuté šedozelené šaty dovolily.
„… a i přes to, že si někteří lidé myslí, že nasazení v konfliktních zónách jako je třeba Afghánistán, na vojáky nemá vliv, spíš se jedná o opak,“ líčil Ian otočený k mému otci a já jen povytáhla obočí. Nevím, proč jsem řekla to, co ze mě následně vypadlo. Možná jsem ztratila soudnost, pravděpodobně i to slušné chování, když jsem dovolila, aby mi ta whisky tak zatemnila mozek.
Posměšně jsem si odfrkla, čímž jsem na sebe upoutala pozornost všech v místnosti.
„A to jste si přečetl na internetu? Nějaký chytrý článek z bulvárního plátku jako třeba The Moon?!“
Cítila jsem, jak na mě otec nevěřícně zírá, to samé matka. Ian, kterému jsem se v tu chvíli dívala do očí s pocitem převahy, měl ve tváři kamenný výraz.
„Ne. Já tam byl. A nejen tam.....“