Bude to tajemství

Anotace: Když jsem naposledy psal o slečně se kterou jsem něco prožil, málem jí to stálo osm let trvající vztah. A jelikož se neumím poučit, udělal jsem to zase. Věnováno Z.V.

Bude to tajemství

 

 

„Pojď se mnou na ples!“ hlásala zpráva na facebooku.

„Ty ses zbláznila?“ odpověděl jsem dřív, než mě napadla kulantnější odpověď

„A kdybych byla normální, myslíš, že dám vědět tobě?“

 

Zarazil jsem se. Ani ne tak nad tím, co napsala, jako tak nad tou myšlenkou, kdy jsem naposledy tančil. Vzpomínky mi odcestovaly do tanečních, které jsem úspěšně vytrpěl zhruba před pěti lety. Od té doby jsem netančil vyjma jediné rodinné akce, kde se na mě vrhla tetička, ne zcela něžně mě potahala po parketu, a pak mi zašeptala, že jsem byl báječný. Nejspíš bych jí to i uvěřil, kdyby ke mně netiskla svá obří ňadra schovaná v příliš malém výstřihu.

 

                Chvilku jsem kladl odpor, ale evidentně to nebylo dost přesvědčivé, protože jsem tři hodiny na to stál před kongresovým centrem, kde se ples místní taneční školy konal. Nervózně jsem kontroloval hodinky.

 

                Ani mi asi nedocházela absurdita té situace. Se Zdenkou jsem se viděl naposledy před několika lety, když jsme oba společně pracovali jako brigádnici v jednom telefonním centru. Předtím jsme spolu měli společnou historii jako spolužáci na základce, která zahrnovala vzájemné špičkování se a letmé, skoro nevinné doteky. Prostě tak jak se sluší na krásných čtrnáct let.

 

                Dokud se ten den neozvala, vůbec jsem netušil, že si mě ještě vybavuje. A kupodivu to nebyla tu noc moje první mýlka.

 

                Když vystoupila z taxíku ve zlatých šatech bez ramínek a s širokým úsměvem na tváři byl jsem příjemně překvapen, jak málo se vlastně změnila. Než jsem se stačil rozkoukat, už jsem jí měl zavěšenou za paží a mířili jsme vstříc tanečnímu parketu.

               

                Moment, kdy jsem musel uznat, že opravdu netančím tak dobře jak jsem si myslel, nastal v okamžik, kdy jsem jí během jednoho taktu třikrát šlápl na nohu.

               

                „Takhle by to fakt nešlo,“ řekla a odtáhla mě k baru.

               

                „Vodku, prosím,“ objednala, načež mi věnovala pohled od shora dolů a opravila se, „raději dvojitou.“

 

                „Pro oba, radši,“ pronesl jsem na půl úst.

 

                Barman nalil do skleniček z vysoké modré lahve průhlednou tekutinu a přisypal pár kostek ledu. Ne že bych byl zrovna alkoholik, ale v životě jsem se nenapil raději. Postup jsme opakovali ještě jednou a já, paradoxně, najednou ucítil mnohem větší jistotu v nohou, než před hodinou kdy jsme dorazili.

 

                A tak v rytmu raz-dva- tři jsem absolvoval dvě kola valčíku a následně zvládl ještě kolo polky. Čímž se vlastně vyčerpaly moje veškeré znalosti o společenských tancích. Kupodivu to Zdence nevadilo. Celou dobu se srdečně smála, ale jenom půlka toho patřila mému tanečnímu zápalu.

 

                Mezi jednotlivými koly jsme korzovali mezi patry kongresového centra, obcházejíce zamilované páry, které vyhledaly úkryt vrchních poschodí, aby unikly zraku ostatních návštěvníků plesu.

               

                Ty volné chvíle jsme vyplňovali rozhovorem o tom kam směřovaly naše cesty po té co jsme opustili call centrum. Zatímco mé kroky vedly do obchodních sfér, ty její mířily do kruhů manažerských.

               

                Bylo vtipné vidět, jak jsme se za těch pár let posunuli na žebříčku a v duchu zůstali těmi malými děti, které blbly na lavičkách za školou.

 

                „Prosíme pozor, poslední tanec dnešního večera. Dámy zadejte si,“ zaznělo z reproduktoru na zdi.

 

                Přitiskla se ke mně a zašeptala mi do ucha:

 

                „Smím prosit?“

               

                V odpověď jsem ji vzal za ruku a přešli jsme k parketu.  Přiložil jsem jí dlaň na záda a pak jsme vyšli.

 

                Pluli jsme parketem jako bychom spolu snad tančili od narození. Naprosto podvědomě jsme četli signály toho druhého. Přilnuli jsme k sobě a nechali se pouze unášet. Pohledy pevně zaklesnuté do toho druhého.

 

                Když hudba dozněla, my dva tam pořád stáli objímajíce se. Odhrnul jsem jí z čela neposlušný pramen vlasů a pomalu přiblížil své rty k jejím.

 

                „Promiň, to zatím nejde,“ řekla náhle a odtrhla se ode mě. Ustoupila pár kroků, zašátrala v kabelce a vytáhla z něj telefon, kterým vzápětí někomu volala.

 

                Chviličku jsem stál, jako opařený snažil se zpracovat tu scénu, která se přede mnou odehrávala. Ta dívka, se kterou jsem před pár okamžiky velmi intimně tančil, se právě někomu omlouvala do telefonu, že přijede až nad ránem.

 

                Přísahal bych, že poslední slovo, které zaznělo, než hovor ukončila, bylo: „Miláčku“.

 

                „Zdeni, můžeš mi to vysvětlit?“

                „Ne.  Pojď, vezmeme si taxík.“

                „Asi na tom budu muset trvat.“

                „Nebudeš. Vysvětlím ti to potom. Potřebuji panáka.“

 

                Před kongresovým centrem jsme oba nastoupili na zadní sedadla a přitulili se k sobě. Logicky nedávalo moc smysl, když mě před třemi minutami nechtěla políbit a vzápětí se ke mně tulila, ale nechal jsem tomu volný průběh. Co jiného jsem vlastně mohl dělat?

 

                „Chci ještě tancovat,“ špitla.

               

                „Kam to bude, vážení?“ ozval se taxikář.

 

                Najednou jsem přesně věděl, kam chci jet.  Vybavil jsem si ten klub kousek za městem, který byl relativně slušný a kde dobře hráli.

 

                „Vezměte nás do Hvězdy.“

 

                Deset minut, co jsme jeli, neřekla ani slovo. Už jsem se začínal bát, že celý večer dostane hořkou pachuť. A to bylo naposledy, kdy jsem v ní zmýlil.

 

                Zaplatil jsem taxíkáři a vešli jsme do budovy. Uvítal nás podnik s tak typickým ruchem pro jakoukoliv nabitou diskotéku. Zdenka automaticky zamířila k baru a objednala dva koktejly. S drinkem v ruce jsme pak přešli do zadních prostor klubu, které byly odhlučněny a sloužily pro klidné chvíle návštěvníků. V těch šatech z plesu jsme opravdu vypadali trošku formálně, nicméně většina účastníků měla dost starostí sama se sebou, než aby nám věnovala pozornost.

 

                „Tak mluv,“ pobídl jsem ji.

                „Není moc o čem. Jsem vdaná.“

 

                Ticho, které mezi námi zavládlo, bylo za milion.

 

                „Co? Kdy? Jak dlouho? Co?“ vypadlo ze mě.

                „Tři roky,“ pípla.

                „A proč, sakra, dneska netančí s tebou On?“

                „Nemá plesy rád. Takže chodím většinou s někým z jeho kamarádů. Když jsem tě viděla on-line, řekla jsem si, že to vyzkouším. A navíc, kdybys aspoň někdy zavolal od té doby, co jsme odešli z Call centra, mohl bys to vědět!“ poslední větu málem vykřikla.

 

                Musel jsem jí dát za pravdu. Najednou jsem litoval, že jsme jeli až za město. Nebylo totiž kam utéct. Trošku jsem se styděl a zároveň mi bylo u srdce podivuhodně lehko.

 

                „Takže na manželství,“ řekl jsem a pozvedl koktejl k přípitku

                „Jo, na manželství,“ odpověděla s lehkým úšklebkem na tváři a vypila půl drinku najednou.

 

                Moje reakce spočívala pouze v povytaženém obočí. Její odpověď zase v tom, že dopila druhou půlku. Šikovná holka.

 

                Nezůstal jsem příliš pozadu a v rychlosti jsem taktéž drink dopil. Krom toho, že jsem myslel, že mi to vypálí ústa, žaludek a duši to šlo celkem svižně.

 

                „Pojď, jdeme pařit.“

 

                Nebránil jsem se. Ostatně taky by to asi nemělo smysl.

 

                Mezi Barbínkami a Šampóny na parketě jsme opravdu vypadali jako přírodní úkaz. A úkaz jsme vskutku byli. V ten okamžik kdy DJ spustil první taneční songy a my začali s kreacemi, které mohl někdo snadno zaměnit za epileptický záchvat, stali jsme se automaticky neoficiálním králem a královnou parketu.

 

                A už zase jsme se smáli jako malá děcka. To zjištění, že Zdenka je zadaná uplynulo někam daleko, stejně jako ten nepříjemný pocit z hrozícího špatného konce.

 

                Po půl hodině bouřlivého tančení a hlasitých ovací na mou variaci Gangham Stylu, jsme se přemístili k baru.

 

                „Ten nám teda dával,“ promluvil jsem s pohledem směrem k DJi.

                „Uff jsem úplně mokrá,“ řekla a začala se ovívat volně položeným nápojovým lístkem.

                „No kdybych věděl, že ti k tomu stačí jenom tanec….“

„Zpocená, ty blbče,“ opravila se, když viděla, jak se pubertálně směju. Nejvíc mě na tom ale pobavilo, že jí v očích zahrály jiskřičky.

„Ovšem, tak co, dáme si vodu nebo nějaké jiné nealko?“          

 

Podívala se na mě jako bych se jí právě pokusil zabít.

 

                „Takže vodku. Rozumím.“

                „No vidíš, že jsi chytrý chlapec.“

                „Kdybych byl chytrý, tak už jsem dávno utekl.“

 

                Zaculila se jako malá uličnice a sklopila pohled na své špičky. Udělal jsem krok k ní, pohladil ji po tváři a zastavil se bradě. Jemně jsem jí hlavu pozvedl tak, abychom se navzájem dívali do očí.

 

                „Promiň, ale musím dohnat něco, co jsem měl udělat už na základce.“

 

                Tentokrát neměla kam uhnout. Vyměnili jsme si vášnivý polibek, ve kterém bylo vše za těch devět let od doby, kdy jsme se potkali poprvé.

 

                Byla v tom sladká odevzdanost. Byla v tom touha dvou lidí, kteří doháněli čas. Bylo v tom vzrušení. Byl to příslib jednoho z těch večerů, na které se vzácně vzpomíná, ale nezapomíná a tak navždy zůstávají v srdci.

               

                A to, že Dj začal hrát „Žijeme len raz“, byl palec vzhůru od osudu.

 

                V tom šíleném polibku jsme se oba opět octli na parketu.

 

                Pokud jsme se při posledním tanci na plese výborně doplňovali, tak nyní jsme byli jako jeden.  Celé to tam patřilo jenom nám. Ukradli jsme si ten vzájemný moment čistě pro sebe a vedle mohlo klidně začít hořet, aniž bychom to zaregistrovali.

 

                Několik dalších hodin než se venku začalo drát slunce, uplynulo na náš vkus až příliš rychle.

 

                „Vezmi mě k sobě,“ šeptala, když už nás z klubu vyháněli.

               

                Neměl jsem proti tomu vůbec nic. Před klubem jsme nasedli do taxíku a to rovnou na zadní sedadla.

 

                Řidič se snažil držet pohled na vozovku ale, upřímně, moc mu to nešlo. Ne že bych se mu divil. Zdenka mi seděla obkročmo na klíně a líbala mě na krku, zatímco moje ruce cestovaly pod jejími šaty.

               

                Decentní zakašlání mi vrátilo krev zpátky do mozku. Pohledem jsem naznačil, že nyní končíme, neboť bychom taky nemuseli dojet v celku.

 

                Když jsme přijeli ke mně domů, vedl jsem ji za ruku až přede dveře bytu. Strašně jsem se těšil, až jí z těch šatů vysvobodím. Jenže to už se stát nemělo.

 

                Do ranního ticha jí zazvonil telefon.

 

                Letmo jsem zahlédl jméno volajícího.

 

                Přijala hovor a pár kroků se vzdálila.

                „Ano, jsem na cestě. Neboj, všechno je v pořádku. Já tebe taky….“

 

                Posadil jsem se na schod před dveřmi a smutně se usmál. Zatímco ona schovávala telefon, hledal jsem vhodná slova, jak zabránit tomu, co zákonitě mělo přijít. Rozloučení.

 

                Sedla si tam vedle mě, vzala mě za ruku, položila mi hlavu na rameno a pár minut jsme mlčeli.

 

                „Některé věci asi už nedoženeme, že?“ řekla.

                „Víš, možná asi prostě nemáme.“

                „Opravdu si to myslíš?“

                „Ne, ale snažím se tím ukolébat.“

               

                Usmála se jenom koutky úst. V očích to ale neměla.

 

                „Bude to naše tajemství, že jo?“

                „Nebude. Už je,“ dořekl jsem.

 

                Vyměnili jsme si poslední lehký polibek a ona odešla do právě vstávajícího dne.