Tah štětcem

Anotace: Podvolit se se někdy nevyplácí. Povídka je dlouhá, ale nechtělo se mi ji dělit, tak to snad někdo vydrží až do konce.

Ležela na břiše a četla si knížku, měla ráda detektivní příběhy, trocha toho napětí nemohla škodit.  Odhrnula si vlasy stranou, ale jinak se nehýbala. Přejel jí dlaní po stehně a košilku vytáhl až k ramenům. Pohladil ji po drobném prsu, bradavky jí ztvrdly, ale nevšímala si toho. Byla ještě příliš mladá a tohle jí moc neříkalo. Jistě zpočátku, o své svatební noci měla strach, bolelo to, na poprvé, na podruhé, dokonce na potřetí, ale potom si na něj zvykla. Stala se z toho rutina. Byla příliš mladá na to, aby si v tom našla zalíbení, ale on nevyžadoval, aby vyvíjela nějakou aktivitu, a tak ho většinou prostě jen nechávala, aby si dělal, co chce. Nakonec, nebylo to nijak nepříjemné, její tělo na jeho dotyky reagovalo, ale uvnitř zůstávala studená.

 

Pohladil ji po zádech, políbil do prohlubně páteře a ruku zasunul mezi její mírně rozevřená stehna. Takhle to stačilo, věděla to, byla vdaná skoro rok a často to probíhalo právě takhle. Trochu se ošila, když jí břichem projelo mravenčení, ale vzápětí otočila stránku a prostě se dál věnovala četbě.

 

Nesouhlasila by, ale on byl tak neodbytný a matka ještě víc. Byl zkrátka příliš dobrá partie než, aby ho její matka nechala plavat. Původně se sice její snahy zaměřovaly na její starší sestru, ale to ji nemohlo odradit, když projevil zájem o Amálii.

 

Za čtrnáct dní bude mít narozeniny, měla by začít přemýšlet, co si bude přát, patnáct je člověku jen jednou za život.

 

Vytáhl z ní prsty a rukama se zapřel o polštář, těsně vedle jejích a knihy, kterou četla. Měl silné ruce, ty se jí líbily, vlastně se jí líbil celý, byl jako Adonis, zrozený ze starých bájí a neustále plný chtíče po jejím klíně, i téměř po roce.

 

Vydechla, sklonila hlavu a zavřela oči, když na sobě ucítila jeho váhu a plynule do ní pronikl. Trochu se v bocích pohnula, aby mu udělala radost. Amálie byla útlá, možná až příliš, a byla tak útlá úplně všude, takže to nikdy moc dlouho netrvalo, obzvlášť když se trochu snažila. Pořád věřil, že jí udělá dítě, no, teď už se mu to možná povede, minulý měsíc poprvé krvácela. Chtěla mu to říct, ale matka řekla, že muži nemusí vědět všechno. Mlčela tedy.

 

Svíral její nohy mezi svými a bral si, co mu po právu náleželo. Někdy by si stokrát radši četla, jako třeba teď, ale téměř nikdy to nebylo nepříjemné. Jen, když byl příliš opilý nebo netrpělivý, aby ji připravil, cítila nepohodlí, ale to se často nestávalo. Přitiskl čelo k jejímu týlu, cítila jeho horký dech, už jen malou chvíli.

 

Zítra přijedou jeho přátelé, těšila se, i když se obávala, že to bude jako obvykle, budou na ni nahlížet s despektem, muži i ženy bez rozdílu, pro její věk, pro to, že byl o tolik starší a dnes se to už moc nenosilo. Přesto se těšila. Jen škoda, že slíbila matce a sestře, že s nimi půjde vybírat Carliny svatební šaty. Ano, i ona se dočkala a díky tomu s ní znovu začala mluvit. Její ženich nebyl z tak významné rodiny jako Tom, ale k sestře se hodil a ona do něj byla zblázněná.

 

Odsunula knihu stranou a natáhla ruku, aby pohladila jeho kučeravou hlavu. Dolehla do pokrývek, protože nebyla schopná udržet jeho váhu v té poslední křeči. Políbil její dlaň a rameno a odkulil se stranou. Usmál se na ni, ona na něho a během chvilky usnul.

 

Došla otevřít okna, venku pršelo a vzduch byl příjemný, knihu odložila na noční stolek a zhasla lampu, on nesnášel, když příliš dlouho svítila a vlastně se cítila unavená. Přikryla ho a sama si zalezla na druhou stranu postele.

 

 

Strávila den s matkou a Carlou, ta neustále švitořila o svém nastávajícím, jejich nehynoucí lásce a obdivu, který k sobě chovají, až jí to lezlo krkem. Vrátila se večer, hlava jí třeštila a tváře měla úplně rudé, požádala komornou, aby jí přinesla nějaký lék a sama se začala svlékat. Přišel Tom, aby ji odvedl na večeři s přáteli, ale nechtěla, nemohla se věnovat hostům v tomhle stavu.

 

Musela použít dost ze svých triků, aby ho přesvědčila, ale nakonec se podvolil, nejspíš viděl, jak špatně jí je. Amálie usnula ještě před západem slunce, ani nejedla, neměla chuť. Skrz otevřené okno k ní doléhaly zvuky dobře se bavící společnosti.

 

 

Ráno se probudila velmi brzy, překvapivě svěží, bolest byla pryč. Zazvonila a komorná ji přišla obléct, vesele jí u toho vyprávěla, jak se panstvo včera dobře bavilo. Amálie jí měla ráda, byla to milá, ne příliš hezká dívka, velmi schopná ve svém povolání.

 

Sešla dolů a snídani si nechala odnést na terasu jejich rozlehlého domu, nechtěla sama sedět v té tmavé jídelně, cítila by se tam opuštěná. Byla si celkem jistá, že Tom a všichni jeho přátelé budou vyspávat alespoň do oběda. Už předem, protože předvídala, jak jejich shledání dopadne, nechala připravit jeho oblíbené jídlo, maso pečené v krustě z těsta, vevnitř růžové, pečenou zeleninu a kaši, dezert z čerstvého ovoce, všechno, aby to nedráždilo citlivý žaludek.

 

Napila se z šálku, krásného malovaného servisu a zadívala se do zahrady, ráda tu sedávala, obzvlášť v parném dni, jako bude ten dnešní. Za hodinu už sem bude svítit přímé slunce, ale zatím tu byl příjemný stín. Služebná vyšla z prosklených dveří následovaná nějakým mužem. Amálie zvedla hlavu, aby si ho prohlédla. Měl na sobě světlý oblek, světlé krátké vlasy pečlivě upravené a tvář hladkou, přesto se mu už kolem očí a na čele tvořily vrásky. Byl o několik let starší, než její muž, tak pětatřicet, řekla by.

 

Natáhla ruku a on ji sevřel, uvědomila si, že nemá klobouček, ale copak mohla tušit, že bude mít společnost?

 

„Vy musíte být Timothy Talbot, že ano?“ Nebyla si tím jistá, ale on se usmál a v souhlasu pokýval hlavou.

 

„A vy Amálie, kdo jiný.“ Usmála se, ale bylo v tom pramálo nadšení, měl stejný výraz jako všichni ostatní, kteří ji viděli na vlastní oči.

 

„Posnídáte se mnou?“ Zeptala se spíš ze zdvořilosti.

 

„Velmi rád.“ Usadil se do kovové židle s opěrkami naproti ní a upřel na ni zkoumavý pohled. Kdyby věděla, že bude snídat ve společnosti cizího muže, vzala by si šaty, jak se slušelo, ne tyhle lehké, ale bylo takové horko.

 

„Kláro, přineste panu Talbotovi šálek …“ S otázkou se na něj podívala.

 

„… čaje, děkuji, a nějaké tousty, nemám příliš hlad.“ Amálie měla před sebou rozjedený jablečný koláč, ale ani ona teď už neměla hlad. Tom by si jistě dal něco masitého. Miloval lov a maso, nepřežil by bez toho ani měsíc, Amálie jeho vášeň nesdílela, maso spíš nejedla a lovu by se dobrovolně nezúčastnila.

 

„Toma velmi mrzelo, že jste mu nebyl za svědka.“ Napila se téměř vychladlého čaje.

 

„Ano, mne také, ale bohužel, moje povinnosti mi neumožnily přijet.“

 

„Byl jste v zahraničí, slyšela jsem. Kde přesně, pokud se smím zeptat?“ Odsunula talířek, teď si naprosto jistá, že nebude pokračovat.

 

„V Indii.“ Zadívala se do zahrady, aby se vyhnula jeho zvědavým očím. Na té záplavě zeleně bylo mnoho uklidňujícího. Poděkoval služebné za čaj a snídani, chvíli nerušeně žvýkal a usrkával horký čaj s mlékem, Amálie ho nerušila. „Odpusťte, že vás tak pozoruji, ale nečekal jsem, že budete skutečně tak … mladá.“ Smutně se na něj usmála.

 

„Už jsem si na to zvykla.“ Dolila si z vlastní konvičky a vhodila si do šálku nový plátek citronu, čaj s mlékem jí nikdy moc nezachutnal. „Věřte mi, nejste jediný.“ Opatrně dopila a odložila ubrousek z klína. „Nebudu vás dál rušit při vaší snídani.“ Vstala a on také.

 

„Rád bych vám dělal společnost, pokud by vám to nevadilo.“ Omluvně se usmál, ale Amálie ho nechtěla mučit svou přítomností.

 

„Obávám se, že se jdu jen projít do zahrady a to by vás asi příliš nudilo.“

 

„Mám procházky rád.“

 

„Tom procházky nesnáší.“ Nechal svou snídani téměř netknutou a následoval ji ke dveřím, kde měla již připravený sněhově bílý deštník proti slunci. Rozevřela ho a společně sešli na jasně zelenou trávu.

 

„Nechtěl jsem se vás dotknout.“ Byl vysoký a štíhlý, ne tak, jako Tom, ani nebyl tak široký v ramenou, ale bylo na něm něco přitažlivého, snad ta jeho dlouhá tvář a potutelný úsměv.

 

„Nemusíte se omlouvat, jsem zvyklá. Uvědomuji si, že to dnes již není obvyklé, ale jak jistě víte, Tom umí být velmi neoblomný a moje matka snad ještě víc.“ Zasmál se a možná si, stejně jako ona pomyslel, že paličatý by bylo příhodnější. „A já jsem příliš mírná než, abych ho dokázala odmítnout.“ Mělo to pachuť sebeobvinění, ale to nechtěla.

 

„Nepřijde mi správné tak mladou dívku nutit do manželství.“ Nakrčil čelo a utvořily se mu tam dvě hluboké horizontální vrásky.

 

„Och, nemám si proč stěžovat, paní Howrinová obstará dům i bez mého přičinění a Tom mě nenutí pořádat nudné odpolední čaje.“ Vesele se zasmála, aby odlehčila atmosféru. „Já nikdy nebyla to divoké dítě, co si rádo hraje, takže mi to ani nechybí.“

 

„A čím tedy vyplňujete svůj čas?“ Vzhlédla k němu, aby zjistila, že to byla vážně míněná otázka, ale zdálo se, že ano.

 

„Hodně čtu, procházím se a pokouším se malovat, nejsem nijak dobrá, ale nu, nemusím se tím živit, že.“ Nakrčila útlá ramínka a vedla je stezkou doleva.

 

„To nevypadá jako koníčky, které by Tom vyznával.“ Jeho hluboký hlas ještě zhrubl.

 

„Ale já vás tu nudím mluvením o sobě, řekněte mi raději něco o sobě. Tom o vás často mluví, ale nic užitečného mi neřekne.“ Vyhrkla rychle, aby zahnala jeho předchozí větu. Moc dobře si uvědomovala, jak málo toho mají společného a děsila se chvíle, kdy ho jeho poblouznění opustí a uvědomí si to taky.

 

„Na mě je toho pramálo zajímavého.“ Přesto se narovnal a ruce si založil za zády. „Pracuji pro ministerstvo války, mám malý byt v Londýně a občas se pokouším smočit štětec v akvarelech, ale obávám se, že mistr se ze mě nikdy nestane.“ Usmál se, takovým zvláštní úsměvem vznešeného člověka, kterému jeho původ odkapává z pórů, aniž by si to uvědomoval.

 

„Ach ano, Tom říkal, že jste génius přes čísla.“

 

„A vám ta informace přišla neužitečná.“ Začervenala se a posadila se na lavičku u jezírka, na kterém se proháněly kachny. Toporně se usadil vedle ní a opět si ji prohlížel, protože byli ve stínu a ona složila svůj deštník a opřela ho o opěradlo. „Myslím, že ho začínám chápat.“ Amálie stočila hlavu na druhou stranu, nedokázala zakrýt, jak ji to ranilo. Moc dobře věděla, co se říkalo, ale jen ona věděla, že nic z toho nebyla pravda. Říkali, že ho uhnala, zatáhla ho do postele ještě před svatbou, aby neměl jinou možnost, že se zbláznil a podobně. Jen její rodiče věděli, že se mu to pokoušela rozmluvit, přesvědčit ho, aby si vzal Carlu, ale nechtěl o tom ani slyšet. Rozčiloval se a vztekal, jindy jí klečel u nohou a mámil ji sladkými řečmi, kterým ještě neuměla čelit.

 

„Zase jsem něco řekl.“ Neunikl mu prudký nádech, kterému se snažila zabránit, ale nedařilo se.

 

„Je mi jasné, že to neměla být lichotka, ale v pořádku, nejsem hluchá ani slepá, vím, co si všichni myslíte.“ Zamrkala a podívala se do slunce.

 

„Ujišťuji vás, že to bylo míněno v tom nejlepším slova smyslu.“ Jemně jí sevřel ruku, kterou měla volně položenou v klíně. Překvapeně se tam podívala a hned ji odtáhla.

 

„Měla jsme sebou vzít ty tousty, mohly mít bohatou snídani.“ Rychle vstala a popošla k jezírku, kachny se vykolébaly na břeh, ale brzy zjistily, že má prázdné ruce a přestaly si jí všímat. „Pojďte, vrátíme se, brzy bude příliš horko na procházky.“

 

V rozpačitém tichu došli k domu a vstříc jim vyšla Klára, která je nervózně vyhlížela. „Pán vás hledá, madam, je v jídelně s ostatními hosty u pozdní snídaně.“ Vzala si z jejích rukou deštník a odběhla. Jejímu společníkovi neušlo nervózní ošití.

 

„Oni vás neukousnou.“ Nabídl jí rámě a ona ho přijala, nechtěla být nezdvořilá. „Myslím, že si neuvědomuje, jak se vás ty pomluvy dotýkají, promluvím s ním, pokud chcete?“ Neodpověděla mu, byla příliš ostýchavá, aby o něco takového požádala muže, kterého sotva zná, i když to byl nejlepší přítel jejího manžela.

 

Ve skutečnosti už bylo téměř po snídani, když vešli dovnitř. Tom hned vstal a před všemi ji políbil na ústa, Amálie se začervenala, když jí do ucha zašeptal, že ji ráno hledal. Bylo to tak nevhodné, ale to byl celý on, příliš bezstarostný. Někdy si připadala dospělejší než on, ale stačilo, aby se na ni usmál a podíval se těma svýma zářivýma blankytně modrýma očima, a nemohla se na něj zlobit.

 

„Snažíš se mi odloudit ženu?“ Prohodil vesele k příteli, ten se zasmál a poplácal ho po rameni.

 

Amálie se postupně seznámila s dalšími z jeho přátel, dvěma ženami a třemi muži. Mrzelo ji, že si sem nemohla pozvat své přítelkyně, ale žádná z nich nebyla vdaná, ještě dlouho nebude, a neměly si co říct, navíc Tom nesnesl jejich chichotání.

 

„Vymyslel jsem skvělý program na odpoledne.“ Vyhrkl.

 

„Bude vedro.“ Konstatovala, aniž by ho nechala domluvit, protože jí bylo jasné, že to bude zahrnovat pušky nebo kriketové pálky. Všichni přítomní se tomu zasmáli a Tom se k nim přidal.

 

„Tak se pojedeme vykoupat, proti tomu nemůžeš nic mít. Nechám připravit auta, to máš přeci ráda, ne?“ Trochu se k ní naklonil a ona přikývla, až když bylo jasné, že se všem ten nápad líbí.

 

Brzy po obědě vyrazili, vydobyla si místo vepředu jednoho z aut, štíhlou rukou si přidržovala klobouček, protože Tom jezdil jako blázen. Vzadu seděl Timothy a Felix, ve druhém autě George se svou ženou Helen, vzadu seděla Abigail a Harry.

 

Amálie brzy zjistila, že to není tak hrozné, jak se zprvu obávala. Plavala, ale většinu času ležela na lehátku ve stínu, protože její kůže byla příliš bledá a snadno se spálila. Téměř celou dobu jí dělala společnost Helen, která na tom jako zrzka byla ještě hůř a Timothy, jehož pihovatá ramena už stihla chytnou rudý nádech. Ten se ovšem nakonec přeci jen připojil k přátelům, takže s Helen osaměla. Ta se jí líbila, nedívala se na ni skrz prsty, byla přátelská a milá, nejspíš to měla v povaze.

 

„Chtěla bych vypadat jako ty. Já vypadám jako nedospělý kluk.“ Helen měla krásnou plnou postavu. Ta se zvonivě zasmála, až se po nich pohoršeně podívala jakási postarší dáma.

 

„To si nemyslím, naopak jsi velmi krásná, Tom z tebe nemůže spustit oči a není sám, řekla bych.“ Tajemně se usmála a Amálie se zamračila. „Obávám se, že náš ostýchavý Timothy byl stižen úplně stejnou horečkou.“

 

„To je nesmysl.“ Odmítavě zakroutila hlavou a z koupací čepice se jí uvolnil neposlušný pramen černých vlasů.

 

„Jen tak mezi námi, všechna děvčata v Londýně mohla puknout závistí, když zjistila, že se nedostižný Tom oženil.“ Řekla to tak, že Amálie neměla jinou možnost, než se začít smát. „Nedělej si s těmi klepy starosti, mluví z nich závist a on je zamilovaný blázen.“ Obě se podívaly na jejího rusovlasého muže, který se zrovna pokoušel utopit jednoho ze svých přátel.

 

„Nevím, jestli je to někdy přestane bavit.“

 

„Najdou si jinou oběť a za pár let už se nikdo nebude ptát, kdy ses vdávala. Kdyby šlo o George, byla bych už deset let vdaná, ale můj otec o tom nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem si ho stejně vzala.“ Pokrčila rameny. „A ty jsi z vás dvou ta rozumnější. On snad nikdy nedospěje. Podívej, co to tam zase dělají!“ Vykřikla a natáhla paži, ale nebylo třeba ukazovat, nedali se přehlédnout.

 

Amálie přemýšlela o tom, co řekla, ale jen do doby, než se Abigail vrátila s natrženými plavkami, potom museli odejít, protože neměla náhradní. Vydali se tedy do města, projít se ulicemi a Helen si vymohla odpolední zákusek.

 

Strávila s nimi velice příjemný týden, někdy jejich vtípkům nerozuměla, ale většinou se smála jako blázen a bylo vidět, jak to Toma těší, zářil jako sluníčko. Neustále ji objímal a točil se s ní v kole a až na jeden drobný incident bylo všechno bez poskvrnky. Bylo po večeři, venku pršelo, jen takový letní déšť a ona šla do pracovny pro doutníky, aby je donesla do salonku. Přihnal se tam za ní Tom, ani pořádně nezavřel dveře a začal se po ní sápat. Byl už dost opilý a viděla, jak se mu lesknou oči, znala ten pohled.

 

„Co to děláš?“ Zkusila ho odstrčit, ale on místo toho sevřel její ňadra uvězněná v korzetu. „Tome!“ Rozezleně nakrčila čelo.

 

„Miláčku nebude to přeci poprvé.“ Měl pravdu, ale nikdy ve vedlejší místnosti nebyli lidé. Vždycky byli v domě sami, tedy kromě služebnictva a vždycky bylo zamčeno.

 

„Jsou hned vedle!“ Vykřikla nešťastně a pokusila se srazit k sobě stehna, která tak neomaleně rozevřel, když se mu podařilo vykasat její úzkou sukni.

 

„No a co.“ Zafuněl a Amálie otočila hlavu stranou, aby se vyhnula polibku.

 

Uviděla ho a její tvář zčervenala stejně rychle, jako se jí zastavilo srdce. Předtím v salonku nebyl a nejspíš viděl vcházet Toma a šel za ním, alespoň doufala.

 

„Tome!“ Prudce ho od sebe odstrčila a seskočila ze stolu, na který ji vysadil. Otočil hlavu, když zahlédl její výraz a uviděl svého přítele lapajícího po dechu a marně hledajícího slova.

 

Poslala ho za ním a sesunula se na židli, marně uvažující, jak se tam bude moct takhle zahanbená vrátit, ale bude muset, bylo by to moc nápadné. A tak, s hlasitým nádechem, upravená k naprostému pořádku a s krabicí doutníků v rukou, se vrátila. Její manžel se choval jakoby nic a

 

Timothy se nesouhlasně zamračil, když ji viděl, ale hned se jeho dlouhý obličej vyhladil a věnoval se ostatním.

 

V neděli všichni odjeli, až na jeho přítele, kterého Tom umluvil, aby s nimi zůstal do konce prázdnit, než se bude muset vrátit do Indie. Nebyla z toho nadšená, ale neodvážila se to dát najevo. Účastnil se oslavy jejích narozenin a dal jí krásnou sadu štětců, o té nepříjemnosti nemluvili a zdálo se, že se vše vrací ke starým pořádkům.

 

Během oslavy s nad ní Tom tyčil jako antický bůh a žárlivě ji střežil, protože říkal, že je ten večer nebezpečně okouzlující. Matka to shledávala rozkošným a na sestře bylo vidět, že i přes tu neustále propíranou zamilovanost, žárlí, Amálii to bylo líto. Nechtěla, aby se trápila, a tak nakonec jen seděla u okna a moc se nebavila, protože Toma jeho povaha přemohla a bavil celou společnost.

 

„Mohu?“

 

„Jistě.“ Věnoval jí mírný úsměv a posadil se. Slušelo mu to a mnoho z dam, které Amálie neměla příliš v lásce, ale pozvány být musely, po něm pokukovalo, když zjistily, že je svobodný.

 

„Nezdá se, že byste se na vlastní oslavě příliš bavila.“ Podrobil ji jednomu z těch zkoumavých pohledů.

 

„Jsem jen trochu unavená.“ Zalhala a ihned změnila téma. „Zdá se, že jste středem mnoha zájmů.“ Podívala se do sálu.

 

„Kdyby věděly, jaký jsem divný pavouk, rychle by si to rozmyslely.“ Zasmála se a on s ní. „Úsměv vám sluší víc.“ Poplácal se do stehen. „Mohu vás požádat o tanec? Nejsem nijak zvlášť dobrý tanečník, ale co bych neudělal pro úsměv dámy.“ Hráli valčík. Nabídl jí rámě a ona ho přijala.

 

 

Matka měla jistě v úmyslu zůstat, ale jelikož zůstala i ta Tomova, odjela záhy, ty dvě se nesnesly. Tomova matka byla postarší usedlá dáma, která se vdávala téměř jako stará panna a on byl jejím jediným potomkem. Neschvalovala Amálii jako snachu, ani způsob jakým se na ni díval její tchán, ale byla příliš mírná než, aby to dala otevřeně najevo. Tak spolu hrály takovou hru, Amálie si jí pokoušela neplést do cesty a její tchýně její společnost nevyhledávala. Celkem jim to tak fungovalo, vlastně se vídaly jen u jídla a to se Amálie snažila držet jazyk za zuby, dokonce jí přenechala své místo v čele stolu, jako gesto dobré vůle.

 

Dům byl znovu tichý a jejich život se vrátil téměř do starých kolejí. Stará dáma často odpočívala, ať už v křesle na terase nebo ve svém pokoji, když bylo příliš horko, třikrát za ní přijely přítelkyně, potom se jim Amálie pokoušela zajistit vše potřebné k jejich odpoledním čajům, ale nikdy se jich neúčastnila, cítila, že by nebyla vítána. Místo toho vždy zmizela v zahradě a dlouho se procházela, až jí vítr úplně zničil účes nebo nemohla vedrem dýchat, letošní léto bylo neobvykle parné. Zdálo se, že její tchýni obměkčilo a pomalu ji brala na milost.

 

Několikrát si ještě vyjeli na koupaliště, ale chyběla jí Helen a už to nebylo takové. Potom přišel Tom s tím, že bude muset odjet za otcem, řešit nějaké obchodní záležitosti, nezajímalo ji, co to konkrétně bylo, podstatné na tom bylo, jen to, že to mělo být na dva týdny. Proto tam tedy zůstávala jeho matka tak dlouho, aby Timothy nemusel odjíždět předčasně, protože se nehodilo, aby s ním Amálie zůstala v domě úplně sama.

 

V prvních několika dnech se zdála být ostražitější, ale když zjistila, že vše je stejné, jakoby tam její syn byl, polevila a vrátila se ke starým zvyklostem. Amálie měla radost, že se jí tak dobře dařilo, na venkově se její chatrné zdraví zlepšovalo a vlastně by ani neměla nic proto tomu, kdyby s nimi zůstala natrvalo.

 

Seděla s ním u svačiny a bolestně si uvědomovala o kolik je jí bližší než její vlastní manžel. On se usmíval, ukázalo se, že navzdory prvnímu dojmu je docela výřečný, často klopil oči k desce stolu a hned je plaše zvedal, a když se nad něčím usmíval, jako třeba teď, často potměšile mlaskl.

 

„Zeptal jsem se Toma, než odjel, jestli si vás můžu namalovat.“ V rozporu s jeho tvrzením Amálie shledala jeho díla výjimečně krásnými.

 

„Co na to řekl?“ Cítila, jak se jí valí červeň do tváří.

 

„Smál se jako blázen a řekl, že pokud budete chtít, můžu vaši tvář namalovat na každou zeď v domě.“ Natáhl se a položil svojí dlaň na její. „Smím? Rád bych si odvezl nějakou památku na vás.“

 

„Pokud chcete.“ Hlesla a stáhla se z jeho dosahu. „Kdy chcete začít?“ Opřel se v židli a už se neusmíval.

 

„Třeba zítra, hned ráno, vstáváte časně a já taky.“ Tom ještě vyspával, když se potkávali u snídaně.

 

„Dobře. Máte na mě nějaké speciální požadavky?“

 

„Pokud byste si mohla vzít ty bílé šaty, co jste měla, když jsme se seznámili, byl bych rád.“ Zamrkala a po zádech jí přejel mráz, to bylo špatné znamení, stejně jako to chvění kolem žaludku, byla si tím jistá. Tom si nikdy nepamatoval, co měla předchozí den na sobě.

 

„To není problém, řeknu komorné, aby je připravila.“ Plaše se usmála a stočila hovor jinam.

 

 

Bylo nádherné ráno, tráva se leskla rosou a Amálie se posadila na připravenou deku. Zdálo se, že ve svých požadavcích ke služebnictvu byl velmi konkrétní. Viděla volnou židli, takže si nebyl zas tak jistý, jestli mu vyhoví. Pokusila se najít pohodlnou důstojnou polohu, ale v těchto šatech to bylo snadné, nedovedla si představit, že by měla několik hodin sedět na zemi utažená v korzetu. Sám seděl na židli, na stehnech položené desky, nejprve si chtěl udělat skicu.

 

„Děje se něco?“ Viděla jeho nervozitu a pokoušela se zakrýt svou vlastní.

 

„Já … měl bych ještě jedno přání, ale je to příliš drzé.“ Upřel na ni svůj průzračný pohled šedých očí.

 

„Tak do toho, když se mi povedlo rozmluvit ten nápad se zdmi, splním vám každé jiné přání.“ Usmála se a on jí to oplatil. Smál se skoro stejně často jako Tom.

 

„Rozpusťte si vlasy.“ Přimhouřila oči a váhala, ale nakonec vytáhla jehlici, klobouček si položila na kolena a s druhou jedlicí se jí po zádech rozlily tmavé rovné prameny.

 

Klekl si k ní a bez jediného slova jí je upravil do požadovaného vzhledu. Přitiskla se hlavou ke kmeni stromu, u kterého seděla a jen ho sledovala. Jeho rychlé pohyby, tahy uhlem a trhnutí hlavy, když se na ni podíval a pak se hned sklonil ke své práci. Těsně před polednem desky odložil a protáhl se.

 

„Děkuji vám, Amálie.“ S jeho pomocí se vyhoupla na zdřevěnělé nohy a po paměti si spletla vlasy a připnula klobouček.

 

„Mohu se podívat?“

 

„Ne, až to bude hotové.“ Prudce ji odmítl, až ji to překvapilo.

 

„Ale nemyslete si, že mě oklamete.“ Chytila se jeho paže, on s deskami v druhé a společně dorazili akorát k obědu.

 

Příští dny maloval barvami na plátno, nikdy před tím modelem nestála, ale shledala, že to nebyla taková nuda, jak se obávala. Žádala ho, aby jí u toho vypravoval a on to dělal, jen v soustředění občas zapomněl pokračovat a to ho potom musela upomínat. Dvakrát je přišla zkontrolovat stará dáma, ale zjistila, že nedělají nic nevhodného a potom už nepřišla. Amálie to přisuzovala Timothymu, uměl na lady zapůsobit a ona mu doslova zobala z ruky.

 

Večer třetího dne se konalo slavnostní odhalení, obraz umístil na stojan do Tomovi pracovny, přišla se podívat jen ona a její tchýně, ale to nic neubíralo na vzrušení a nervozitě, které Amálie pociťovala. Bylo zvláštní dívat se na vlastní tvář, ale malíř měl nepochybně talent a zkušenou ruku.

 

Tomova matka si jeho dílo dlouze podívala a její tuhá tvář nedávala najevo žádné emoce.

 

„Nu, můj drahý, jste zajisté skvělý malíř, ale obávám se, že takový obraz by měl vlastnit jen manžel.“ Podezíravě si ho přeměřila, možná v očích dívky na obrazu viděla víc, než tam mělo být, konec konců, byla to zkušená žena.

 

„Mile rád mu ho přenechám, pokud bude chtít.“ Nenuceně se usmál, aby bylo všem jasné, že mu na něm nesejde.

 

„To je dobře. To je dobře.“ Pokývala hlavou a odešla, příliš unavená, aby se jim dál věnovala.

 

„Myslela jsem, že ho chcete na památku?“ Zeptala se ne bez hořkosti v hlase. Přistoupil k ní, přespříliš blízko.

 

„Ovšem ne tenhle.“ Překvapeně zvedla obočí. Copak on existoval ještě nějaký jiný? „Chtěl bych vás malovat nahou, Amálie.“ Její tváře zahořely jasnou červení a neschopná slova odešla.

 

 

Už si myslel, že se to nikdy nestane, když se ten poslední večer, než se měl Tom vrátit, ozvalo tiché klepání na dveře. Byl napůl svlečený, chystal se spát, ale bylo jasné, že je to ona. Celý dům byl dávno tichý a nikdo jiný by neklepal takovým nejistým způsobem. Zároveň věděl, že pokud hned neotevře, ona odejde, byla to jeho jediná příležitost a nehodlal ji promarnit. Prudce vzal za kliku, až sebou trhla. S omluvou ji pozval dál. Byla bosá a zahalená do těžkého nočního pláště, klopila oči a pod jeho nenasytným pohledem se červenala. Shledal, že je nervózní víc, než by čekal. Nebyl žádný mladíček, ale ona byla tak křehká, že měl strach, aby ji nevyplašil.

 

Věděl, že jeho počínání je drzé, že zrazuje svého přítele. Chování, které tak zpočátku odsuzoval, ale nemohl si pomoct.

 

„Já … přišla jsem … nesmíte to nikomu ukázat ani říct. Musíte mi to slíbit, jinak půjdu hned pryč.“ Naznačila krok ke dveřím, před kterými stál, ale skutečně ho neudělala. Byla tak nervózní, toužil ji nějak uklidnit.

 

„Bude to naše tajemství, slibuji.“ Chytil ji za ramena a políbil by ji, ale ustoupila dozadu. Hluboce vydechla a rozhlédla se po pokoji.

 

„Tak, kam si mám …“ Neohrabaně ukázal na postel. V pokoji nebyl jiný příhodný kus nábytku. Lenoška by byla vhodnější, ale ona by jistě nesouhlasila, kdyby chtěl jít kamkoliv jinam.

 

„Rozsvítím další světlo.“ V pokoji svítila jen lampa na stole, bylo tam šero a on nechtěl, aby se bála.

 

„Ne, pokud vám to nevadí, necháme to tak.“ Přistoupila k lůžku a zaváhala. Očima ji sledoval a ona se podívala na něj. „Mohl byste se otočit?“ Rukama držela tkanice pláště. Bylo to samozřejmě směšné, příští hodiny ji bude pozorovat, ale neměl důvod jí nevyhovět. Otočil se.

 

Slyšel tiché šustění, pohyb matrace a potom jen ticho. Zůstával stát, dokud mu nedovolí otočit se. Už akty maloval, ale žádná z těch žen nebyla jako tato.

 

„Můžete se otočit.“ Její tichý hlas se rozlehl pokojem a on poslechl.

 

Ležela na posteli, oděná jen do svých vlasů, nervózně těkající očima a vědomě si bránící, aby se zakryla. Viděl její drobná pevná ňadra, útlý pas a něžně klenuté boky, dlouhé štíhlé nohy a uhel a papír bylo to poslední, na co myslel. Její vzhled raněné laně v něm probouzel zvíře, které dřímalo v každém muži. Přesně jak říkal Tom, když se mu ve svém opileckém veselí svěřoval, proč jí nikdy nedokáže odolat.

 

Uvědomil si, že na ní tupě zírá a sklouzl očima jinak. „Promiňte.“ Vzal si uhel a desky a posadil se na okenní sedátko. Měsíční světlo dopadalo na postel právě v linii jejích boků, ale to ona nemohla vidět. Hned zase vstal, aby ji trochu upravil. Cukla sebou, když k ní natáhl ruku, ale jakmile zjistila, že ji chce jen naaranžovat do jiné polohy, podvolila se tomu. Vybral si takovou, která toho odhalovala spíš míň, než víc. K ní by se nějaká lascivní póza nehodila.

 

Nejprve byla nesnesitelně nervózní, oni oba, ale časem se napětí uvolnilo. Občas se pokusil zažertovat, aby uvolnil atmosféru a ona se kupodivu smála a sledovala ho svýma temnýma očima plnými touhy. Ano, viděl ji tam už v zahradě, ale to se ještě neodvažoval věřit.

 

A tak, když se Tom brzy ráno nečekaně vrátil a překvapil svou mladou ženu v její posteli, myslel si, že vlhko mezi jejími stehny je způsobené jejich dlouhým odloučením, které mohl sám sotva snést.