Ustláno v cukrárně

Anotace: Romantická slaďárna pro všechny milovníky sladkého :o)

 

S požitkem jsem zabořila dezertní vidličku do trojúhelníčku pařížského dortu. Trojúhelníček již nebyl dokonalým trojúhelníkem, spíš opižlaným cosi. Nechala jsem chuť čokolády poválet na jazyku a polkla. Vidlička se s cinknutím opřela o dezertní talířek. Vyhrabala jsem z kabelky Blues pro bláznivou holku a spokojeně se začetla, zatímco jsem si vkládala mezi rty další kousky dortu.

 

A chce se mně…

trochu žárlit 
na slunce 
které ti po těle kreslí 
malé nepochopitelné obrázky.

 

Podívala jsem se prosklenou výlohou cukrárny ven. Slunko bylo malinko schované za mraky, jako by se stydělo svléct naplno svůj oblačný kabát. Děti o kousek dál na náměstí běhaly kolem kašny, důchodci seděli na lavičkách a povídali si. Mezi tím vším pochodovali městští DJové v podobě holubů, kteří nepřetržitě trsali hlavou tam a zpátky na neexistující tuc tuc z imaginárních sluchátek. Dokonalá letní idylka.

„Spadne ti šlehačka,“ ozvalo se kousek ode mě.

„Co?“ stočila jsem pohled zpátky ke stolu. S vytřeštěnýma očima jsem pozorovala kluka stojícího u mého stolku, jak si na lžičku nabírá kopeček šlehačky, která byla položená vedle dortu. Trhla jsem talířkem k sobě.

„Tu šlehačku mi zaplatíš,“ podívala jsem se na zbytky bílé hmoty uvízlých na vykrojeném dně.

„Fajn. Kolik za ni chceš?“ opřel se dlaněmi o desku stolu a zahleděl se mi do očí. Dech mu voněl po kávě. Ani nepočkal, až si stanovím cenu a vylovil z kapsy pět korun. Došel ke stolku na druhém konci kavárny, ve stoje dopil obsah šálku a u pokladny zaplatil. U dveří se zastavil.

 „Přijdeš zítra?“ zeptal se mým směrem. Nečekal na odpověď. Na chvilku se na mě ještě podíval. Jako by chtěl, abych si ho zapamatovala. Dveře cukrárny se s cinknutím zvonečku zavřely. Zdálo se, že slunce začalo svítit o něco víc. Jako by chtělo, aby se mi chtělo žárlit.

 

Říkala jsem si, že nebudu blbá. Prostě tam nepůjdu a je to, vždyť co je mi po něm. Ale odpoledne bylo tiché. Tak provokativně tiché. Když jsem se přes náměstí vracela z běhání, mého takřka jediného pohybu, holubi vzlétli k obloze a s ostrým mácháním svých sivých křídel se přemístili na střechy a parapety.

 

a já

budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí

údery tvého srdce

v rytmu ptačích křídel.

 

Převlékla jsem se, hodila do kabelky peněženku a vyrazila směr cukrárna. Ušklíbla jsem se, když jsem ho výlohou zahlédla schovaného u stolku vzadu. Před sebou měl talířek, z kterého jak jsem po příchodu ke stolku zjistila, laškovně mrkal větrník a vedle vesele kouřil šálek. Vzala jsem si jeho vidličku, seškrábla z čepičky větrníku trochu karamelu a vyoperovala z útrob trošku krémové náplně.

„Oschnul by ti karamel,“ vrátila jsem mu větu ze včera.

„Slečna je vtipná,“ odsekl a začal lžičkou od kávy chladnokrevně vraždit nebohý větrník. Mezi rty mu zmizelo trošku větrníkových střev v podobě šlehačky. Odešla jsem k pokladně a objednala si. Dívali jsme se na sebe přes okraje šálků. Mě do rtů pálila horká čokoláda, jeho rty pro změnu hladila omamně vonící káva.

   Šálky a podšálky o sebe šťastně cinkly. Seděli jsme naproti sobě a povídali jsme si. Pohled sem tam sklouzl jinam než do očí toho druhého. Čas spokojeně šplhal do vyšších a vyšších poloh na ručičkách hodin. Až nastala chvilka rozloučení.

„Tak zase zítra?“ navrhla jsem.

„Určitě. Ve dvě?“ střelil od boku hodinu setkání.

„Dobře. No… ahoj,“ zvedla jsem se a přisunula židli ke stolu. Chytl mě za zápěstí. Nechápavě jsem zvedla hlavu. Zvedl mi bradu a lípl rychlý polibek na rty.

 

Musím to dělat rychle
aby se to aspoň trochu podobalo
ohňostroji

 

„Měj se hezky,“ popřál mi ještě s úsměvem, než se za mnou dveře cukrárny zavřely. Poklusem jsem se vydala domů. Vítr mi objímal dlaněmi tvář rozzářenou úsměvem, slunce mi svými prsty pročesávalo vlasy a srdce mi splašeně bilo. Nadechla jsem se. Jako bych cítila cukr. Asi už mi přeskočilo. Nebo je láska doslova sladká. Začala jsem se té myšlence o sladké lásce smát. Tak jo. Opravdu mi přeskočilo.

 

 

Červenec se spokojeně prokousal do své první poloviny. Bylo pozdě večer, večerem se sem tam ozval výkřik typický pro město. Nějaké to zbloudilé auto. Pár opilců snažící se si vzpomenout, kde bydlí. Spánek mi už zavíral oči a sny už se připravovaly k vyprávění. Něco mě napadlo. Potichu jsem se zasmála a zavřela oči. Dech se mi po chvíli prohloubil a za víčky byla tma. Černá jako lógr.

 

Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako kávu.