Láska hory přenáší II

Anotace: Pokračování povídky o dívce, která bojuje s leukemii. Budu vdecna na zakomentare. Dekuji

David vzal jeden extra velký kamínek a hodil s ním před sebe. Mrznul před mým oknem už přes hodinu a já se pořád neodhodlala mu jít otevřít. Došla mi smska: "Sabri, prosim pojd ven. Miluju te. I pres tvou nemoc, neboj, zvladneme to. D." Musela jsem zadržet slzy. Proč mu nechci otevřít? Bojím se lítosti? Proč si myslím, že mne opustí? To mu dostatečně nevěřím? V hlavě mi vířilo tisíc otázek, odpovědi se však nenalézaly. Vlezla jsem si do postele a poslouchala ťukání kamínku o sklo. Snažila jsem se to nevnímat, nešlo to. Asi po hodině utichlo a já si připadala hrozně sama.

Druhý den jsem šla do školy. Rozhodla jsem se, že utíkáním se nic nespraví. Proto jsem ráno vstala, i když jsem byla slabá jak moucha. Máma na mne podezřele koukala a říkala, že tam nemusím chodit. Já však byla rozhodnutá.

Jakmile jsem vstoupila do vestibulu, zahlédla jsem Davida. Měla jsem na něj vážně štěstí. Prudce jsem zahnula za roh a doufala, že si mne nevšiml. Věděla jsem, že ho potkám ve třídě ale v hodině mě nebude moci obtěžovat a potom se rychle vytratím na školní záchodky. Měla jsem to vymyšlené, ale rvalo mi srdce, že se mu vyhýbám. Mísily se ve mně pocity skočit mu do náruče nebo se s ním rozejít a pořádně mu ublížit aby už mne nechtěl. Chovala jsem se jako mrcha, vím.

Uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se a spatřila Davida. Měl kruhy pod očima a vypadal nešťastně. Pokusila jsem se rozběhnout, ale podlomily se mi nohy a on mne jen tak tak zachytil. Posadil se se mnou na schody a ve tváři měl výraz zoufalství. Uhnula jsem pohledem a pokusila se vstát. On mě však držel. "Sabrino, posím. Nech mě si s tebou promluvit." jeho hlas nezněl ani trochu vyrovnaně. "Davide nech mě. Já..já chci být sama." "A proto jsi šla do školy? Proč mě tak trápíš? Vždyť já s tebou chci být!" Teď už skoro křičel. Já jsem nezadržela slzy a vstala. Rozeběhla jsem se k záchodkům a jeho tam nechala sedět jako hromádku neštěstí.

Celý den na mne David koukal. Cítila jsem jeho pohledy v temeni hlavy. Když vyučování skončilo, nešla jsem na oběd, abych se mu vyhnula. On však také nešel a celou dobu šel vedle mě. "Sabrino, vysvětli mi, proč mě nechceš a já tě nechám být. Jen mi to prosím řekni." Hlas se mu chvěl.

Už jsou to dva roky a já svou nemoc přeprala. Nebyla jsem na to sama, někdo mi pomáhal. Ano byl to David. Nedokázala jsem se s ním rozejít, na to ho moc miluji. No a tak už mi do okna kamínky nikdo nehází a já jsem za to upřímně ráda.