Útěk do divočiny

Anotace: /

Útěk do divočiny

 

Tehdy jsem měl čerstvě po škole a ještě nevěděl téměř nic o

životě. Bydlení v malém bytě na obrovském sídlišti, mě čím dál

víc deprimovalo. Častokrát problematické soužití s rodiči a

sourozenci nastartovalo touhu odjet daleko…někam do

naprostého klidu, kde by nikdo nerušil a měl tak svatý klid.

 

Téměř celý život jen na tomto železobetonovém místě

s výhledem na protější panelák. Ráno do školy přes půl Prahy a

pozdě odpoledne zpět a zasednout opět ke knihám a zápiskům,

abych byl připraven a naučen na další den. Na ten gympl jsem

neměl nikdy chodit. Vzalo mi to celé dětství – tisíce hodin učení,

mnoho stresu, starostí a problémů. Ale dodělal jsem ho a

odmaturoval s trojkami a čtyřkou z češtiny.

 

A nastala úplná svoboda a dlouhé prázdniny přede mnou.

 

Toho dne jsme to vše oslavili s třídou hned po posledních

zkouškách v jedné zapadlé knajpě, kam chodili trochu

alternativní osobnosti, studenti, umělci a zkrátka bohémové.

Plná hospoda opilých maturantů a štamgastů hučela euforií a

z repráků hlasitě hrála hudba od Doors. Vedle sedící spolužačka

Markéta vytáhla na stůl pytlík s kouřením, nasypala na pivní

tácek tabák, nůžkami to vše nastříhala a ubalila gramovou

raketu.

Ona byla jedna z těch „rebelek“ a výstředních od

pohledu…Ostatně i také dnes měla na sobě křiváka a těžký

boty. Čapla mě za ruku a vyšli jsme to ještě s dalšíma dvěma

vykouřit ven - raději někam do ústraní.

Vrátili jsme se a objednali další pivo a já se v opilosti svěřil, že

už mě to Jižní Město vadí. Že bych rád vypadl z Prahy a

osamostatnil se. Přál jsem si být někde v klidu, tichu a míru.

 

Na to mi Markéta odpověděla, že by mi s tím mohla pomoci. Že

má starší sestru Anežku, která bydlí v Jizerských horách, ale

bohužel na samotě daleko od civilizace. Že bydlí sama, nemá

přítele ani kamaráda, který by pomohl třeba se dřevem …

chlapskou prací a samozřejmě něco málo přispěl.

 

A tehdy to začalo.

 

Za pár dní mi Markéta zavolala, že za sestrou do hor jede a

jestli budu mít v pátek čas, že bychom ji mohli společně

navštívit a také mi dala naději, že Anežce o tom všem řekla a

věří, že se domluvíme. Ale ať počítám s tím, že bydlení je

velmi skromné. Připojení k elektřině prý má, ale vodu nosí ze

studny a topí pouze v krbu a kamnech, takže hromady štípání

dřeva…a zkrátka tvrdší podmínky k životu.

 

Pro mě bylo nejdůležitější konečně odejít z Jižního Města a začít jinde.

Bylo mi jedno, že budu zatápět v krbu, řezat a štípat plný

valník dřeva, nosit vodu ze studny a prodírat se sněhem… Přál

jsem si začít úplně jinde a byl zvědav na Markétinu sestru

Anežku.

Sbalil jsem krosnu s věcmi a rodičům oznámil, že jedu na pár

dnů za přáteli na chalupu do Bílého Potoka pod Smrkem – do

Jizerských hor. Ani se mě na nic neptali a jenom přikývli.

V malém bytě 2+1 společně se dvěma mladšími sestrami tu

vládla mnohdy ponorka a zřejmě všichni byli nakonec i rádi, že

tam budou mít alespoň na chvíli více prostoru.

 

Na Čerňáku již netrpělivě čekala Markéta a dokuřovala narychlo

cigaretu při příjezdu autobusu na zastávku Liberec. Vhodili jsme

dvě obrovské krosny do zavazadlového prostoru a s

dvoulitrovou petkou vína nastoupili, našli svá místa a lahev

hned otevřeli. Obligátní a trochu víc upjatí pasažéři nevěřícně

hleděli na to naše bezostyšné popíjení přímo z lahve.

     

Po hodině cesty a trochu v náladě vystupujeme v Liberci na

autobusovém nádraží, kde kousek odtud na parkovišti čeká

Anežka.

Otevřely se dveře zabláceného terénního auta Suzuki Samurai

a vystoupila dost krásná, zelenooká, černovlasá holka

v maskáčových kalhotách a černé mikině s kapucí.

 

Dlouze a radostně obejmula Markétu.

Podali jsme si ruce a seznámili, nastoupili a ihned vyrazili na sever do hor.

 

Při jízdě autem mě Anežka seznamovala s bydlením. Že je to

hájenka z poloviny 18. století, a že vždy sloužila zaměstnancům

od lesů, a že ona sama pracuje pro LČR, je

absolventkou fakulty lesnictví na zemědělce v Praze, a že

práci s bydlením ji nabídnuli v loni, a proto to tam nemá ještě

zrekonstruované. Dalo by se říci, že se tam zastavil čas asi tak

před půl stoletím.  

 

Po více jak půlhodině jízdy městečky a vesnicemi se před námi

otevřel pohled na neskutečně fascinující pohoří. Během chvíle

jsem pochopil, že tohle je to místo, na kterém se dá najít tak

mnoho a okouzlujícího. Těšil jsem se na výhledy z vrcholů, na

stezky, vodopády, krajinu a všechno to vzácné, co tu je.

Navíc Anežka byla velmi sympatickou, příjemnou a pozitivní

ženou a zřejmě i naladěna na stejné vlně.

Projeli jsme malebnou vesničkou – Bílý Potok až nahoru,

odbočili na lesní cestu a v těžkém terénu po několika

kilometrech dojeli k hájence. Docela mi to místo připadalo až

strašidelné – uprostřed hlubokých lesů a daleko od civilizace.

Fičel vítr a opíral se do porostu a vydával tak tajemný zvuk.

V dálce byl slyšet tlukot datla do stromu. Voňavý, horský, čistý

vzduch chladil a já vnímal úlevu při každém nádechu. Úplně jiný

svět.

Anežka odemkla dveře, z nichž se vyřítili dva ohaři a radostně nás přivítali.

Ukázala mi hned všechny místnosti – kuchyň s kachlovými

kamny, prostorný obývák s velkým krbem, dvě místnosti na

spaní v podkroví a také koupelnu, kde stála velká litinová vana.

V každé místnosti byl starobylí, možná až poválečný nábytek,

kredenc ze šedesátých let a spousta předmětů, obrazů

znázorňujících zdejší kraj a také ulovené trofeje.

Prý tam přes 60let žil hajný a nakonec zde i zemřel.   

                                                                                       

Markéta vytáhla z krosny další dvoulitrovou petku stáčeného vína.

„A nyní si připijem na život Muškátem moravským“ s úsměvem nalévající do skleniček.   

„Tak na spokojený život“ podívala se mi dlouze do očí Anežka.

„A samozřejmě na zdraví“ s úsměvem přiťukající.

 

Tehdy jsem ještě nevěděl, že zde všichni tři zůstanem a prožijem nejkrásnější léta života.