Plesová romance

Anotace: Tento příběh vypráví o době tanečních a přicházející lásce...

„Stejně vím, že se ti Marek líbí.“ řekla moje nejlepší kamarádka Ema, zatímco si oblékala plesové šaty. S údivem jsem se k ní obrátila: „Mě? Jak jsi na to přišla?“ Ema se usmála a odpověděla. „Vždyť je to vidět na první pohled, pořád jsi duchem mimo a stále mluvíš o něm, co asi dělá, jak jste si na tanečních skvěle zatancovali a tak. Prostě vás znám, oba…u něj to taky není zrovna obvyklý, že by se tolik upravoval.“ „Ale to prostě…já fakt nevím, asi vůbec nevím, co se se mnou děje. Taky nevím, proč na něj pořád tak myslim. Vždyť nikdy v minulosti se mi tak nelíbil…Když on je prostě svůj, dokáže mě skvěle rozesmát, pobavit. Asi jsem zamilovaná.“
Na chvíli jsem se přestala soukat do šatů a posadila jsem se na postel u mě v pokoji. Ema si ke mně přisedla. „Simi, asi máš zvláštní pocity, ale je to vlastně krásný, ne? To, co se teď s tebou děje se většinou stává, když se člověk zamiluje. A to se ti nejspíš povedlo…A navíc do mého bratrance. Nějak se mi to zdá neuvěřitelný :o)“ „No, to mi povídej! to mě taky…“
Podíváme se s kámoškou na sebe a musíme se rozesmát. Vždyť je to vlastně krásný!

Jakmile se blížíme víc a víc k Lucerně, kde máme s kamarádkou poslední ples v tanečních – Jarní ples – tím mám větší trému. Nevím z čeho, prostě takový to, že člověk neví, do čeho jde. Vevnitř je lidí o dost víc, než na normálních lekcích. Přijdeme k šatnám, kde si odložíme kabáty a batohy. Každý člověk dostane barevný lístek, který nesmí ztratit, aby si pak věci mohl zase vyzvednout. Emča si je uloží oba do kabelky. „Tak, tady budou v bezpečí.“ Usměje se a postupně se vydáme hledat náš stůl. „Myslíš, že už tady rodiče budou?“ zeptám se Emy. „No, to nevím, taťka je dneska déle v práci, ale určitě přijdou. Myslím ale, že Mára by tu už mohl být. Uvidíme“ řekne Ema a náhle vyjekne: „á, táhle je!“ a řítí se přímo k němu, a tím tedy i k našemu stolu.
…Jak procházíme uličkou a blížíme se čím dál tím blíž, začínám být nervózní, ruce se mi potí, kolena se trošku třesou…ach Bože, co to dělám? Co se to se mnou děje, vždyť to bude v pohodě, uvidíš...Zhluboka dýchej…
Když nás Marek uvidí, gentlemansky se zvedne a políbí nám ruce s pozdravem: „Dobrý večer, Dámy. Jakpak se máte?“ A přitom se mi dívá do očí, nedokážu z nich přečíst, co si myslí, ale odhaduju podle úsměvu, že to nic špatného nebude. Odpovím proto první: „Dobře, ale jsem z toho trochu nervózní a zároveň zvědavá, s kým budu tancovat…“ Marek se tak krásně usměje a odpoví: „No, kdybyste slečno Jánská nebyla proti, rád bych vás vyzval k tanci a klidně na celý večer..“ pousměji se (vypadá to, že mu nejspíš taky nejsem lhostejná) a řeknu: „Samozřejmě s vámi souhlasím, pane Sárský, bude mi ctí.“ Oba se tomu zasmějeme, když v tom Ema zvolá: „Jé, už jsou tady! Háló, mamí, tady jsme!“ volá Emča na rodiče, kteří právě přicházejí a hledají náš stůl číslo 11. „Ahoj mládeži, tak jsme to přece jen našli. Přišli bychom dřív, ale to víte, maminka se ještě musela nalíčit.“ Řekl s úsměvem Emy táta. „Prosím tě, nemusíš to házet jen na mě, kdo chtěl ještě žehlit košili, no?“ hájí se její mamka. Než stačíme zareagovat, ozve se hudba a na pódium přichází náš taneční mistr v doprovodu se svou tanečnicí:
„Dobrý večer dámy a pánové, vítám vás zde na našem posledním Jarním plese. Doufám, že si pořádně a krásně zatančíte a samozřejmě vyzvete k tanci i své rodiče a prarodiče, kteří s vámi dnes večer přišli. Přeji vám příjemnou zábavu a hodně zdařilých tanečních kroků. Děkuji.“ Vysloví krásné přivítání a pokyne kapele, aby hrála.
Nejprve se na sebe všichni trošku zmateně podívají a poté zjistíme, že kapela hraje polku. To je velmi živý a zároveň (v malých prostorech) nebezpečný tanec. Ovšem někomu to zřejmě nevadí. Marek si přede mě stoupne a povídá: „Smím prosit?“ Já se usměji a řeknu: „Ano.“ Nabídne mi tedy rámě a už zahájíme promenádu. Když si uděláme místo, Mára se postaví do základního držení a čeká, až se k němu přidám. Přesně tak udělám a už tančíme. Pořádně se u toho nesmějeme, je tam spousta lidí, takže se občasným kopancům nevyhneme, ale nijak nám to nevadí…Po tanci jsme celí udýchaní. Marek mi povídá: „Je s tebou vážně sranda, Simčo!“ „Díky, s tebou taky! Vážně jsem se moc bavila.“ Oba se ještě vydýcháváme, když v tom taneční mistr oznámí, že dalším tancem bude Waltz.
Waltz…to je královský tanec, měl by se tančit jen opravdu s někým, s kým je nám dobře a komu věříme. A to Mára je. Usměje se a povídá: „Jdeme?“ „Určitě.“ Odpovím šťastně…
Jakmile se k sobě přivineme blíž, najednou se mi rozbuší srdce. Cítím Markovu vůni, jeho tělo. Je to tak krásný pocit. A jak pevně mě drží. Začínám mít pocit, že nic jiného neexistuje. Jen my dva a taneční parket. Užívám si to. Moc…Najednou Mára poněkud zvolní tempo a odtancuje více ke straně, abychom nepřekáželi těm, co chtějí více tancovat. Skloní se a pošeptá mi do ucha: „Simonko, moc se mi líbíš, už docela dlouho. Je mi s tebou krásně. Asi jsem se do tebe vážně zamiloval…“ teď již přestaneme tančit. Podívám se mu do očí a odpovím: „Marečku, víš…já jsem se do tebe taky zamilovala. Jsi tak úžasnej…“ chvíli se na sebe díváme, dlouze do očí…když se najednou Marek sehne a pomalu se svými rty blíží k mým a polibku se již nevyhnem. Mé rty se spojí s jeho a oba se poddáváme krásné touze, slasti a lásce. Je to sice jen pouhý polibek, zato tak nádherný - náš. Protože nám jeden polibek nestačí, pokračujeme dalším a dalším…až nám večer skončí…ples končí…
Ovšem naše láska pokračuje. Dnes jsme spolu již rok, a stále se milujeme. Byl to krásný okamžik, kdy jsme se dali dohromady, ale ještě krásnější okamžiky byly, stále jsou a vždy budou. Miluji ho nade vše na světě…děkuju ti Marečku…