Od první vteřiny 2

V krabici ležela i fotografie. Starý snímek – dívka na nádraží, tvář plná očekávání. A v diáři místo poznámky jen rukou napsaná adresa: Galerie Horizon.

Přišla. Nevěděla, jestli to bylo kvůli té fotce, Jonathanovi, nebo sobě. Ale přišla. Protože poprvé po dlouhé době nechtěla jen přežít. Chtěla vědět, co by se stalo, kdyby přestala utíkat.

Emily si prohlížela fotografii. Papír byl tenký, zažloutlý, jako by ho vytahoval už stokrát. Ale byla na něm. Ne doslova. Ale ona to poznala. Způsobem, jakým dívka držela ramena, jak vypadaly její oči – jako by čekala, že jí někdo naposledy řekne, že ještě není konec.

„Měla jsem podobnou bundu,“ řekla potichu.

„Věděl jsem, že si všimneš.“

Zavládlo ticho. Galerie byla téměř prázdná, jen zvuk kroků správce kdesi v dálce. Mezi nimi však stál prostor naplněný nevyřčeným.

Emily sklopila pohled. O krok ustoupila, jako by se potřebovala nadechnout. Pak přešla k jednomu z obrazů – Most v mlze. Široký záběr šedé řeky, most sám byl skoro neviditelný. Jen obrysy. A na něm silueta jediné postavy.

Stála před tím obrazem dlouho.

„Tohle jste fotil vy?“ zeptala se.

„Ne. Ale koupil jsem ho. První, co jsem tu pověsil.“

„Proč?“

„Protože někdy potřebuješ vidět most, i když ho celý nevidíš.“

Emily se podívala zpátky na něj. V očích záblesk.

V hlavě jí vířily obrazy jiného večera. Kdy stála v kanceláři se svou důvěrou v rukách jako se složkou, kterou někdo roztrhl napůl. Tehdy tomu muži věřila. A on z ní udělal příklad – pro všechny ostatní, jak snadno se dají ženy „přečíst“ a odsunout.

Od té doby si budovala stěny. Ne z betonu. Z přesnosti. Z příprav. Z profesionální nedostupnosti.

Pomalu se k Jonathanovi otočila.

„Proč teď?“ zeptala se. Hlas tišší. Opatrný.

Jonathan sklonil hlavu. Ruce měl v kapsách, ale bylo vidět, že se drží, aby k ní neudělal krok.

„Protože jsem strávil roky přesvědčováním sám sebe, že už necítím. A pak jsi vešla ty. Nepatrný pohyb. A já byl zpátky v místě, kde se všechno lámalo.“

Emily přešla zpět ke stěně. Pohled jí padl na další obraz – Rozbitá zrcadla. Vlastní odraz v cizích střepech. Zamrkala.

Cítila, jak se jí pod hrudní kostí něco stahuje – ne bolest, ale známý tlak, který přichází, když se člověk pokouší nezapomenout, že už jednou spadl.

A právě tehdy ji napadla Lucy. Ten její poloviční úsměv, když v zasedačce pokládala dlaždice své převahy. Emily se nikdy netajila obdivem k její jistotě – dokud nezjistila, že ta jistota roste z jiných kořenů. Z potřeb ovládat. A zabodávat úsměvy jako nože.

Možná i proto jí teď ten Jonathanův pohled připadal nebezpečně upřímný. A možná právě proto po něm toužila víc, než by si kdy přiznala.

Otočila se k němu. Udělala krok blíž.

„Nejsem ten typ, který miluje chaos,“ řekla. „Stavím pravidla, protože mě jinak svět převalí.“

„A já je rozbíjím. Ne z trucu. Ale protože jinak se do mě nic nevejde.“

Zastavila se těsně před ním.

„Jestli mi zničíš práci, nezbyde mi nic. A já si už jednou sáhla na dno.“

Tehdy mě všichni opustili. I ti, co mě znali roky. Mlčeli. Nechtěli se „namočit“.
A já zůstala stát sama. V prázdné kanceláři, kde se ozýval jen zvuk vlastního dechu.
A ticho mi v uších dunělo ještě týdny.

Jonathan mlčel. Ale bylo v tom tichu víc než lítost. Byl v něm souhlas. Sdílený zážitek.

„Já vím,“ řekl nakonec. „A právě proto se tě nechci dotknout. Ale nemůžu odejít.“

Emily sklonila hlavu. Pak zvedla oči. Pevně.

„Pak je jen jedna možnost.“

Pozvedl obočí. Čekal. Mlčel.

„Musíme to celé přenést jinam.“

„Jinak řečeno?“

„Jinak řečeno – pokud je mezi námi něco víc než napětí v kanceláři, musíme zjistit, jestli přežije i venku.“

Jonathan k ní přistoupil. Ne příliš blízko. Ale přesně tak, aby mohla cítit ten záchvěv, co vždy přichází těsně před tím, než se něco změní.

„Nabízím víc než flirt v PowerPointu.“

Usmála se. Poprvé bez obrany.

„Tak začněme něčím jiným než kampaní.“

„Večeře?“

„Sobota. A žádné pracovní řeči.“

„Slibuju.“

Když odcházeli, pršelo. Jonathan jí podržel deštník, ale víc ji sledoval než chránil. A ona si toho všimla.

„Neumíte být neutrální, že ne?“

„Ne. Ale s tebou se to učím.“

Emily vstoupila do taxíku. Jonathan zůstal stát na chodníku. V dešti. Jako by z něj kapky smývaly minulost, na kterou už neměl právo.

A pak jen zašeptal:

„Od první vteřiny. Až do poslední.“