Nebude to dobrý

Nebude to dobrý

 

Seděla sama v kupé a zírala ven do tmy. Světla se měnila ve šmouhy, jak lokomotiva nabírala rychlost a zase zpátky v okna a pouliční lampy, když zpomalovala. Vlak supěl a vzdychal ve víceméně pravidelném rytmu. Obyčejně jí to uklidňovalo, ale dneska to nestačilo. Ani zdaleka. Byla nervózní, od rána téměř nic nejedla, a přesto neměla hlad. Její tělo bylo napjaté, ale i vzrušené v očekávání toho, co bude následovat. Situace se mohla vyvinout jakkoliv, nikdy nedokázala dopředu předpovědět jak, ale jedno bylo jisté. Nebude to dobrý. Nejraději by vystoupila na další zastávce a vrátila se zpátky nejbližším spojem domů. Vyhnula by se tomu všemu, ale bylo tu něco, co jí v tom bránilo. On.

Skřípění brzd ustalo. Opatrně seskočila na perón. Zdál se být prázdný. Do tváře se jí opřel chladný poryv podzimního větru. Přetáhla si přes hlavu kapuci a vydala se směrem k východu.

Jakub stál ve stínu, opřený o zeď staré nádražní budovy. Vysoký a hranatý v dlouhém kabátě. Odlepil se od zdi a postavil se přímo před ní. Ucítila jeho vůni. Jemná směs tabáku a vlhké vlny a ještě něco, co nedokázala popsat. Přitahovala jí, jako všechno na něm. Nedalo se tomu odolat. Bohužel. Obejmul jí, o něco víc, než by se slušelo na manžela kamarádky.

Kráčeli tichou ulicí, podél šedých barabizen předměstí průmyslového města. Zápach kouře z komínů se mísil s bahnitým pachem tlejícího listí.

„Jana ještě není doma. Přijede tak za dvě hodiny.“

„Pavel taky.“

„Jo, jasně, počkáme na ně u nás. Uvařim ti čaj..Třeba.“

„Jo, to by bylo dobrý, aspoň se trochu zahřeju.“

„Napsal jsi mi, ať přijedu dřív. Myslela jsem, že to nechceš. Že se mnou nechceš být sám.“

Neodpověděl. Jak typické.

Přešli na druhou stranu silnice. Za plotem se ozvalo zlověstné zavrčení, které následoval vzteklý štěkot.

Dostala strach. Ze psů měla panickou hrůzu. Pavel si jí kvůli tomu dobíral. Rozčilovalo jí to. Nikdy jí úplně nerozuměl.

Čím větší pes, tím horší to bylo. A oni to vycítili. Vždycky to poznali a přidali na štěkotu. A tohle byl statný vlčák.

Pes narazil zubatou tlamou do plotu. Pak celým tělem. A znovu a znovu. Chtěla utéct, ale nemohla se ani pohnout. Zamrzla.

Ozvala se rána, praskot. Psisko prorazilo plot a řítilo se na ní.

Jakub mu zastoupil cestu a zavrčel. Ne jako člověk, ale jako zvíře. Jako predátor. Výhružně a nemilosrdně. Vlčák se zastavil. Dlouho bylo ticho. Dívali se na sebe. Z očí do očí. Pak hafan skočil. Ozvalo se křupnutí a zakňučení. A pak bylo ticho. Pes zůstal nehnutě ležet.

„Do háje, Jakube..Ty jsi ho..“

„Ne, jen jsem ho omráčil. Jsi v pořádku Ester?“ Otočil se k ní.

„Jo, dobrý… Díky…“ Dívala se do jeho chlupaté, zjizvené tváře. Byla to tvář trochu vlčí a trochu orlí. Byla to tvář netvora. Jen oči byly lidské. Nehodily se k té tlamě. Smutný pohled plný zoufalství a starosti. O ní.

„Vyděsil jsem tě..“ Hlesl.

„Ne, ty ne,“ zalhala. „To ten pes. Tebe jsem už viděla. Takhle.“

Od první chvíle, kdy ho před dvaceti lety spatřila poprvé, věděla, kdo ve skutečnosti je.  A on zase věděl, kdo je ona. Oba se to naučili už jako děti. Vidět víc než ostatní. Hlouběji. Skrz. Museli, jinak by nepřežili. Jeho pravá tvář jí děsila. A přitahovala zároveň. On na tom s ní byl podobně. Jejich vztah byl více než komplikovaný.

Vrátila se mu zpátky jeho lidská podoba přitažlivého čtyřicátníka. Hned byl na něj lepší pohled. Všimla si, že na rameni má roztržený kabát.

„Kousnul tě?“

„To je dobrý, nic to není.“

„U vás se ti na to podívám.“

„Vždycky se něco takovýho stane, pokaždý, když jsme spolu.“ Řekla.

„Přitahujeme to. Je to nevyhnutelný.“

 

Jakub s Janou a jejich dvěma dospívajícími dcerami, obývali malý byt ve třetím patře bytovky z padesátých let. On to tam neměl rád, ale jeho manželka ano. Ester se u vchodu zula a jen v ponožkách následovala Jakuba do obýváku, který sloužil i jako ložnice. Postele byly přiražené k sobě. Už zase.

„Jakej chceš ten čaj?“ Ozval se Jakubův hluboký a trochu chraplavý hlas z kuchyňky.

„To je jedno.“ A bylo jí to jedno, na takové věci, jako je druh čaje, neměla ani pomyšlení. Od chvíle, kdy ho uviděla na nádraží, už myslela konstantně jen na něj.

Seděli proti sobě, z hrnků se kouřilo. Napětí by se dalo krájet.

„Holky jsou na tréninku.“ Přijdou pozdě.

„Jo, jasně.“

„Mrknu se ti na ten kousanec.“ Krev z rány prosakovala skrz světlý rukáv trika. „Asi si ho budeš muset svlíknout.“

Opatrně si přetáhl tričko přes hlavu. Bylo vidět, že do půl těla nahý, je celý nesvůj.

„Snažim se trochu posilovat, udržovat se, ale to víš, není čas, tak jak bych chtěl.“

Přejela ho pomalu pohledem a snažila se potlačit touhu povalit ho na Janinu postel. „No myslím, že to celkem zvládáš. Natáhni se, pomůžu ti.“

Uložil se poslušně na postel. „No je fakt, že to docela bolí.“

„Hele, teď si lehnu vedle tebe. Nic to neznamená, jasný.“ Dodala hned. Zase lhala. „Je to čistě léčitelská pozice.“

Postel byla povlečená krvavě červeným povlečením. Janin vkus. Leželi na ní. On na zádech, ruce podél těla. Cítila jeho pot a tu vůni. Ona vedle něj na boku. Zdála se proti němu drobná a křehká. Jemně přiložila dlaně na ránu.

„Zavři oči prosím.“

I ona sklopila víčka. Její štíhlé tělo, už tak dost bledé, začalo světlat, až zbělelo úplně. Dlouhé popelavé vlasy se stříbrně leskly. Údy se spojily s tělem. Kůži pokryly perleťové šupinky. Velký bílý had se ovinul kolem Jakubova těla. Obklopila je nazlátlá záře. Léčivá hadí energie.

Cítila ho a on cítil ji. Splynuli v tom okamžiku bez času. Prolnuli se do sebe. Prorostli. Jejich aury se prostoupili. A ona ladila a čistila, syčela, dokud neucítila, že už to stačí.

Otevřela oči, stejně jako on. Už byla zase ženou.

Rána se zacelila.

Posadil se.

„Díky,“ řekl tiše.

„Cítila jsem tvoje srdce. Je v něm trhlina. Propast. Neviděla jsem její konec.“

„Nemá ho.“ Odsekl drsně. Na okamžik zahlédla vlčí mordu s vyceněnými zuby. Krvavé oči. Špinavé ptačí peří.“

„Dokázala bych ti pomoct, kdybys chtěl.“

Odvrátil se od ní. „O tom jsme se už bavili. Nechci do toho spadnout, je to nebezpečný. Celá tahle záležitost mezi mnou a tebou je tenkej led. Moc tenkej. Půjdu se oblíknout.“

Odešel do koupelny. Zůstala sama. Čaj byl studený a bez chuti. V bytě bylo chladno. Zábly jí nohy.

Oblékl si čistou košili a prohrábl si krátce sestříhané vlasy. „Napsal jsem ti dopis. Několik dopisů. Nedokázal jsem je odeslat Ester.“

Nic na to neřekla. Sevřel se jí žaludek. Věděla, že to přijde. Věděla to celou dobu.

Že to nebude dobrý.