Bratránek

Anotace: Trošku odvážnější povídka. Doufám, že to nebude číst můj bratranec. :) Jo, Marťo, vypůjčila jsem si tvé modré oči, nevadí, že?

„Báro, neprovokuj mě!“ usmívá se na mne můj devatenáctiletý bratránek. Já se taky směji a šťouchám ho do boku. „Ale tohle jsi už vážně přehnala!“ herecky zařve až se leknu. Vezme mě kolem pasu, hodí na postel a začne lechtat tak, že se zalykám smíchy. Najednou přestane, podívá se mi do očí a mnou projíždí elektrický náboj. Už se nesmějeme, jen nechápavě zíráme jeden na druhého. Martin se skloní tak blízko, že můžu spočítat jeho roztomilé pihy na nose a pořád mi kouká do očí. Vím, co přijde, ale vůbec tomu nerozumím. „Báro to nesmíš!!“ vykřikne pohoršeně svědomí, ale já si ho nevšímám. „Co když chci?!“ jen tak prohodím a věnuji se Martinovi.Martin se ke mně skloní a přitiskne své rty na mé. Nejdřív je náš polibek nesmělý, ale brzy se proměnní ve vášnivý. Nezavíráme oči, ochotně se utápím v pomněnkové záři. Když se od sebe odlepíme –a to doslova- nechápavě zírám. „Martine, já..“ koktám. Místo odpovědi mě zase políbí.

ZÍTRA VE TŘI, OK? zapípá mi mobil. Odesílatel? Martin. Jsem zamilovaná a to tak, jak nikdy. Martin, Martin, Martin.. proč se mi pořád honí hlavou? Jak jsem se mohla zamilovat do bratrance?! To, že je skoro o pět let starší radši ani nezdůrazňuji. Často přemýšlím, co bude a jestli má takový vztah cenu. Ale momentálně prostě nemám sílu se s ním rozejít. Jsem šťastná, opět po dlouhé době svá. Polámala jsem si křídla, ale on je spravil a pomohl mi zase vzlétnout. Nedokážu to. „Báro nedělej to!!!“ křičí svědomí. „Nedokážu to, prostě to nejde.“ přu se s ním. „Já jí na rozdíl od tebe chápu. Je zamilovaná tak jí nech být!“ vloží se do našeho sporu Andílek lásky s já jsem mu vděčná. JASNĚ, ZÍTRA VE TŘI, ZLATÍ, naťukám a zmáčknu odeslat.

„Báro, polib mě prosím“ žadoní Martin, ale já se odtáhnu. Po čtvrt roce s Marťou jsem zároveň nabitá energií, zároveň rozklepaná z toho, že by nás spolu mohl vidět někdo známý. Krom toho, je vztah mezi příbuznými normální? Myslím si, že by nás rodina zavrhla. Ani bych se jí nedivila.
„Děje se něco?“ dívá se můj bratránek na to, jak přecházím po pokoji a evidentně přemýšlím. „Co bude dál? Je to, co děláme normální? Já tomu nerozumím- jak můžu milovat bratrance?“ vyklopím ze sebe pochybnosti a nemám daleko k pláči. Martin se zachmuří.
„Taky jsem o tom přemýšlel a myslím, že bysme to měli říct naší rodině. Snad nás pochopí. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Nikdy.“ Dojalo mě to, neříkám, že ne. Miluje mě a chce riskovat zavrhnutí. „Ale ty ne, nemám pravdu?“ rýpne si protivný hlásek. Kupodivu, má pravdu . Miluju ho, je mi s ním dobře, ale náš vztah prostě nemá budoucnost. Beze slova si začnu sbírat své věci a na Martina se ani nepodívám. Nemůžu, zlákaly by mě jeho oči, znám se.

„Báro, neodcházej. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale já nevím, co bych dělal, kdybys mě opustila. Už když jsme byli malý, byla mezi náma jiskra, chemie. Potom jsi vyrostla v krásnou holku a já se díval, jak chodíš s jinýma klukama. Hrozně mě to bolelo. Taky mě to děsilo, nadával jsem sám sobě. Neříkej mi, že ty nic necítíš. Máš v pokoji stále mou fotku? Prosím rozmysli si to!“ naléhá.
„Já.. nemůžu. Nechtěj to po mně.
Pomněnková záře uhasla, zůstaly jen slzy. Vím, že mu strašně ubližuju, děsně moc. Musím to však utnout dřív než si zase zlámu křídla.
„Krásko, aspoň mě naposledy polib. Nebudeme se vídat, nesnesl bych pohled na tebe.“ osloví mě tak, jak mi často přezdíval.
„Kdybych tě políbila, neodejdu.“ řeknu čistou pravdu a taky už nezadržuji slzy. Jsem však pevně rozhodnutá, zvednu svojí oblíbenou knížku a vyjdu z bytu. Scházím po schodech a bulím. „Udělala jsi správnou věc, Báro. Čas všechno zahojí, neboj“ konejší mně svědomí, Andílek se však nepřidá: „Zahazuješ své vlastní štěstí kvůli jiným! Nestojí to za to, miluješ ho, no ne? Tak se okamžitě otoč a vrať se.“ Napomíná mě. „Nechte mě konečně na pokoji!!! Už vás mám dost,“ křičím a zhroutím se na schody. A potom..
.. vyskočím, schody vyběhnu po třech , vytáhnu klíče a vběhnu do bytu. Martina najdu schouleného na posteli, hlavu má zabořenou v rukou. Brečí. Kvůli mně. Já jsem tak blbá! „Jo to jseš“ usmívá se Andílek. Přijdu k Martinovi, kleknu si a sundám mu ruce z obličeje. Slíbám slzy a omlouvám se. On mě utiší. V tu chvíli nepřemýšlím, co bude dál.. Jsme tu jen my dva a pár hlásků v mé hlavě..