A světla pohasla - Jak umírá naděje

Anotace: 6.kapitola Všechna světla jednoho dne zhasnou. A na nás je abychom rozsvítili jiná.

Klíče jsem našla v šuplíku pod pultem, v obchodech je tam často najdete. Odbytový prostor byl skoro vyprodaný. Vešla jsem do zadní místnosti. Malá kancelář, šatna a sklad. Když jsem prohlédla všechny místnosti a zjistila, že tu není nikdo schovaný, vrátila jsem se a zamkla dveře do obchodu. Doufám, že vydrží, zombíci jsou jen dva. Možná zase odejdou.

Teď bylo načase postarat se o ránu. Zkusila jsem vodu, ještě tekla a elektřina také fungovala. Zatím. Nenapadlo mě nic lepšího než všechny škrábance a rány ošetřit antibakteriálním mýdlem a ezinfekcí. Kolem kousnutí jsem měla kůži červenou a na dotek horkou. Ruku jsem měla oteklou a špatně se mi hýbalo prsty. Pořádně jsem mohla ohnout jen malíček. Z rány vytékala krev. Stáhla jsem okraje k sobě a pomocí náplasti je na třech místech připevnila, na hřbetě i na dlani, přetřela hemagelem a ovázala. Povedlo se mi to až na třetí pokus protože mi začátek neustále vyklouzával. Při pádu se mi povedlo odřít si obě kolena, loket a bok na jedné straně. Teď jsem musela najít antibiotika. Musí být širokospektrá, protože přesně nevím, proti čemu mají být. Probírala jsem se krabičkami, četla příbalové letáky. Ze všech názvů už jsem byla pitomá. Potřebovala jsem, aby zabrali. Silnou dávku. Přemýšlela jsem. Nejlepší by byla infuze, což bych nezvládla. Jenže bych možná zvládla něco jiného. S trochou štěstí a šikovnosti.

Injekci jsem dokázala píchnout koni, krávě a králíkům. Jenže jednou rukou. A navíc bych si ji musela píchnout do žíly, což jsem neuměla, nebo do svalu. Velkého svalu. Tedy do pozadí. Poněkud problematické, ale pořád jednodušší než ta žíla. Odlomila jsem vršek lahvičky, nevím, jestli to má nějaké odborné pojmenování, i když asi jo, všechno má odborné pojmenování a nabrala do stříkačky tekutinu. Přesněji řečeno lidokain-hydrochlorid. Dávku jsem musela vstříknout do dvou lahviček Bitammonu. Na první pokus jsem lahvičku převrátila, až napodruhé se mi povedlo propíchnout gumovou zátku a vstříknout tekutinu k prášku. Nechala jsem ho rozpustit. Na stůl v kanceláři jsem si navrstvila termo deky, člověk se až diví co všechno v lékárně nenajde. Připravila si všechno potřebné na dosah a položila se na stůl. Vrstva přikrývek mě nadzvedávala a já se pokoušela nahmatat místo vpichu. Potřela desinfekcí, nasměrovala injekci a teď stačilo rázně bodnout. Musela jsem se k tomu odhodlávat. Kdyby sem teď někdo přišel, dost by se bavil. Já s holým zadkem se pokouším dát injekci sama sobě. Několikrát jsem už skoro bodla, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. No tak dělej. Přece to zvládneš.
Jediným pohybem jsem skoro celou jehlu zarazila do svalu. Ještě, že bylo kam se trefovat, kdybych měla menší zadek, už bych se nejspíš propíchla naskrz. Po štípnutí, které rozhodně bolelo víc jak od včeličky, jsem injekci pustila, takže mi prostě trčela z pozadí. No, když už je tam tak s tím musím něco udělat. Znovu jsem ji uchopila a pomalu začala stlačovat píst. Když byl nadoraz, jehlu jsem vytáhla, nezlomila se, z toho jsem měla největší strach, a ještě jednou přetřela vpich dezinfekcí. Za šest hodin budu potřebovat další dávku. Nejdřív jsem nevěděla, jak odhadnu čas, potom jsem našla sportovní hodinky. Takové ty digitální se spoustou funkcí od měření tepu po stopky. Ve všech těch čudlíkách mi trvalo dost dlouho, než jsem objevila budíka.

Jediné oblečení, které tu měli, byly bílé kalhoty a podivná halena s výstřihem to V. Jídla tu taky dost. Především dětské výživy. Vybrala jsem si krůtí prsíčka se zeleninou, nemohla jsem si pomoci ale jedinou chuť, kterou jsem cítila, byla dušená mrkev. Sousta jsem zapíjela nápojem z jablek a hroznů, což bylo chuťově daleko lepší. Na závěr jsem si dala proteinový nápoj. Poznámka na obalu: Nenahrazuje pestrou stravu.
Posledním důležitým úkolem bylo čištění zubů. Nehodlala jsem dostat zánět. Nevím, kde bych tady hledala zubaře a myslím, že by řezání abscesu v puse bylo daleko problematičtější než injekce. Nakonec jsem se zahrabala pod přikrývku, chystala se spát. Jenže jak jsem se uvedla do klidu, ruka příšerně bolela. Jako by mi někdo neustále přejížděl nožem po celé paži. Chtěla jsem si vzít něco na bolest, ale nebyla jsem si jistá, co můžu kombinovat s antibiotiky. Musela jsem tak trpět několik hodin, ale nakonec zvítězila únava.
Probudilo mě, pípání budíku. Kolem bylo příšeří. První moje myšlenka byla na kousanec.  Ruka mě nebolela. Vlastně jsem jí skoro necítila, to nebylo dobré. Prsty byly ještě více oteklé. Měla jsem pocit jako bych si ruku přeležela, ale ztuhlost neustupovala. Chtěla jsem vstát, ale skoro jsem k tomu neměla sílu. Když jsem se dostala do kleku, zamotala se mi hlava. Srdce bušilo jako splašené. Byla jsem otupělá. Připravit si dávku antibiotik mi zabralo daleko více času než předtím. Injekci jsem si tentokrát píchla bez rozmýšlení. Myslím, že už je to jedno.  Měla jsem teplotu něco málo přes 38°C. Tep devadesát šest, to je moc. Pokusila jsem se najíst, ale všechno jsem zase vyzvracela. Posadila jsem se na stůl, opřela se o stěnu a dívala se z okna. Zabalila se do deky. Nebe ještě potemnělo. Lampy se rozsvítili, ještě pořád šla elektřina, jedna stála skoro u zamřížovaného okna a okolí naplňovala světlem natolik, že jsem neviděla dál než na pár metrů. Žádný zombík na obzoru, skrz dveře se taky nikdo nedobýval. Pohled na lampy mě svým způsobem uklidňoval. Bezpečí. Jistota. Naděje. Dokud svítí světlo, žije lidstvo. Byl to symbol naší společnosti. Technologie. Nevím prostě civilizace. Mohla jsem chodit venku o půlnoci a na cestě mě doprovázelo světlo. Dělilo mě od tmy a nebezpečí. Vím, že když jsem se někdy vracela domů hodně pozdě, svítila jen každá druhá lampa, asi aby se ušetřilo. Ale přesto, i když nesvítila všechna, stačila jsem přejít od jedné světlušky ke druhé. Ale v jednom místě, kde křížící se ulice sousedily s loukou, byla tma. Skrz to místo jsem vždycky utíkala.  Neměla jsem tu dobrý pocit,

Sledovala jsem ulici ještě dlouho. Natolik dlouho abych viděla, jak světla pomalu zhasínají. Všechno se ponořilo do absolutní temnoty. Myslím, že naše civilizace, lidstvo, všechno co jsme až doposud znali a znamenali, skončilo právě nyní. Alespoň pro mě. Tma. Tíseň. Smutek. Sedím uprostřed mrtvého světa a pomalu umírám. Třásla jsem se. Byla mi zima. Proč se vlastně snažím. K čemu. Vždyť nic není. Nemám se kam vrátit a nemám tušení, co budu dělat. Celou dobu jsem doufala, že se vrátím domů. Sednu si ke kuchyňskému stolu, možná s hrnkem kávy, a podívám se z okna na kopce a lesy. Vždycky jsem tu sedávala a dívala se. Kdykoliv jsem se navrátila, teprve tehdy jsem si připadala jako doma. Ale teď, nechtěla jsem vidět známá místa opuštěná, sousedy jako krvelačná monstra. Třeba paní bydlící naproti. Měla několik stromů třešní. Vždycky nás zavolala, ať si jdeme natrhat. Nebude to trvat dlouho a zase dozrají. A moje rodina, kdoví kde jsou. Jaká je šance, že je najdu. Možná už ani nejsou. Možná zemřeli. Proč se vlastně tak hrozně snažím. Mám čekat, až budu tak nemocná, že nebudu schopna vnímat. Nebo se stanu chodícím slintajícím monstrem. Ale nemusím. Stačí jen maličkost. Vrátila jsem se pro pistoli. Odjistila jí. Přejela jsem prsty po kovu. Stačí jen stisknout spoušť a přijde spánek. Byla jsem tak unavená. Nechtěla jsem nic jiného než zavřít oči. Dívala jsem se dál a pohledem se loučila. Nevěděla jsem s čím, protože jsem nic neviděla. Mohla jsem si představovat. Sedím doma. V bezpečí a dívám se z okna kuchyně. Jen vypadl proud. Světla na chvíli zhasla, ale brzy se zase rozsvítí. Nevím na, co jsem čekala. Možná jsem hledala odvahu. Nebylo to správné rozhodnutí, pokud by bylo, měla bych cítit klid. Vyrovnanost. Jenže místo toho jsem měla pocit, že o něco přicházím. Měla jsem strach čelit všemu, co čeká venku. Přála jsem si, aby přišel někdo a zachránil mě. Odvedl pryč, ale to se nestane. Přiložila jsem si hlaveň ke spánku. Chystala jsem se stisknout spoušť. Štěstí, že jsem ji leknutím opravdu nezmáčkla. Skoro na okraji mého zorného pole jasně zazářilo světýlko. Upustila jsem pistoli a fascinovaně zírala. Bylo vysoko. Světlo. Někdo tam musel být. Někdo jiný tu žil. Jak rychle se objevila tak zase zhaslo, ale velice brzy jej nahradilo jiné. Tlumené a trochu zamlžené, ale bylo tam.