A světla pohasla - Sirény

Anotace: 7. kapitola Čekají nás nová setkání

Po pěti dnech mi bylo o hodně lépe. Užívala jsem už jen tablety. Světlo, které jsem viděla, se objevovalo každou noc. Vycházelo z okna jednoho panelového domu. Rozhodně tam někdo byl a já jsem ho musela najít. Cit v ruce se mi vrátil a už jsem mohla daleko lépe hýbat prsty. Byla jsem rozhodnutá ráno vyrazit na cestu. Nenabyla jsem ještě všechny síly, ale čekat už jsem nemohla. Ani nechtěla. Balila jsem všechno, co jsem mohla potřebovat, léky, obvazy, vitamíny, dětskou výživu bez chuti, proteinové nápoje. Neměla jsem žádný batoh, ale svázala jsem k sobě pracovní plášť s rukávy jako popruhy. Někde musím sehnat zavazadlo.

Otevřela jsem dveře a nahlédla do obchodu. Sklo bylo rozbité, ale nikoho jsem uvnitř neviděla. Došla jsem až ke vchodu a nahlédla ven. Jeden z nich tam stál. Zapískala jsem. Se zavrčením se na mě vrhl. Tlamu cpal mezi rozbité sklo. Kousal do prázdna. Opět jsem zaútočila skalpelem na nejslabší místo. Na oko. Skoro celý mu zmizel v lebce. Pak se zhroutil. Vytáhla jsem židli z madel a odemkla. Prázdno. Vyšla jsem ven. Na ulici leželi náboje, které jsem tu vysypala. Dala jsem je do kapes a pokračovala. Svůj cíl jsem měla neustále na dohled, zbývalo jen najít cestu ulicemi. Pokračovala jsem dál silnicí, kterou jsem přišla. Dostala jsem se na další malé náměstí, kde byla druhá lékárna. A o kousek dál policejní stanice. Dveře byly zamčeny a navíc měly před sebou ještě mříž. Takže jsem se vzdala naděje, že seženu další zbraň nebo střelivo. Před stanicí bylo zaparkované policejní auto, kde jsem měla větší štěstí. Našla jsem pepřový sprej.

Klíčky zůstaly v zapalování. Hlavou mi bleskl nápad. Nastartovala jsem a pokoušela se najít sirénu. Mačkala jsem tlačítka na panelu. Vysílačka by se hodila, ale neměla jsem tušení, jak se s ní zachází. Jsem odchovancem moderní generace a dokážu zacházet jen s mobilem. Prázdnými ulicemi se siréna rozezněla třeskutým hlasem. Samotnou mě překvapilo jak hlasitá je. Vyskočila jsem ze sedadla a poklusem se vzdalovala od auta. Doufám, že se mi jich co nejvíc povede nalákat sem, a budu mít cestu volnou. Snad nevběhnu některému do náruče. A skutečně jeden zombík už se blížil z ulice za mnou. Nevšiml si mě. Zapadla jsem na další odbočce a dál si to směrovala k paneláku. Siréna mi ještě zvonila v uších. Usmála jsem se, jak je název výstižný. Sirény lákají mořeplavce. Sice to nebyli mořeplavci a útes, o který by se mohli roztříšti by jste tu jen těžko hledali, no nějaká podobnost v tom byla.

Teprve, když jsem se dívala na čtyřvchodový dům, došlo mi, že nemám tušení, kde mám začít hledat. Pořád jsem slyšela kolísavý zvuk, který se odrážel od stěn opuštěných domů. Takže, co mám dělat. Rozmýšlela jsem se. Prostě to risknu.
"Hej. Kde jste?" možná to je někdo se špatnými úmysly. Doufala jsem, že se nezačne palba. Jenže nikde nic.
"Prosím, ozvěte se někdo?" Dívala jsem se po oknech.
"Tady!" ozývalo se někde. Pořád jsem nikoho neviděla.
"Jste tu?" napadlo mě oběhnout budovu. Z okna na mě někdo mával ubrusem, nebo čím. Pak se objevila v okně hlava.
"První vchod, šesté patro. Nemůžeme ven. Prosím, pomůžete nám."  
Vrátila jsem se zase před dům. Vchod měl zvenčí kouli, takže jsem nemohla otevřít. Rozhlédla jsem se kolem. Ve stojanu byl zasazen odpadkový koš. Vyndala jsem ho a mrštila proti sklu. Objevilo se na něm několik prasklin. Znovu. Rozšířily se. S posledním úderem se sklo vysypalo. Sundala jsem opatrně několik střepů uvázlých v rámu. Prošla jsem dovnitř.

 Ve druhém patře jsem si musela odpočnout a volnějším krokem jsem se vydala výš. Na chodbách bylo prázdno. Jen dusivý vzduch prozrazoval, že za dveřmi asi není všechno v pořádku. Rozhlížela jsem se po trojích dvéřích, když se zpoza jedněch ozvalo zabouchání.
"Halo?"
"Jsem tady. Co mám dělat." zeptala jsem se někoho na druhé straně.
"Jsme tu zamčené." takže jich je víc. Neměla jsem v úmyslu shánět někde nářadí a pokoušet se odemykat zámek.
"Běžte na stranu." dvakrát jsem vystřelila na zámek. Dokonce jsem se trefila. Zatlačila jsem na dveře, povolily.
"Jste v pořádku." vešla jsem do uzoučké chodbičky se zbraní před sebou. Před mušku mi vstoupila dívka s vykulenýma očima.
"Neboj se." sklonila jsem hlaveň.
"Ahoj." řekla rozklepaným hlasem.
"Je tu ještě někdo?"
"Jani, pojď sem." druhá hlava se objevila za ní.
"No, tak vás zdravím." vešla jsem a zavřela za sebou dveře.
"Nemáte něco, čím bych zablokovala ty dveře?"
"Jasně. Koště."
Chodba byla tak malá, že se koště akorát vešlo mezi dveře a šatní skříň. Zatím by to mělo stačit.
"Myslely jsme, že tady budeme muset umřít. Už jsme to vzdaly." zatím mluvila jen jedna. Drobná tmavovláska, s copem, který jí sahal skoro do poloviny zad. A i když vypadala vyděšeně, nebo překvapeně, pousmála se. "Já jsem Hanka." napřáhla ke mě ruku.
"Solan, a neřeš to." pokusila jsem se opětovat úsměv.
"Tady je, Jana." ukázala na dívku skoro o půl hlavy větší než já, blond mikádo.
Nastal okamžik ticha, kdy jsme nikdo nevěděli jak pokračovat.
"Jsi sestra?" promluvila Hanka.
"Cože?" nechápala jsem jí.
"Zdravotní sestra." ukázala na moje oblečení.
"Ne, jen jsem teď trochu bydlela v jedné lékárně. Nic lepšího tam neměli."
"Vím, že je to trochu hloupý, ale nemáš něco k jídlu?" zeptala se Jana.
"Něco by se tu našlo."

Odvedli mě do kuchyně, posadili jsme se ke stolku a já jim dala svoji dětskou výživu. Obě se do toho pustily.
"Věděla jsi, že tu jsme? Nebo jsi jen chodila po městě a křičela." promluvila Jana mezi sousty.
"Před pár dny, když zhasla elektřina, viděla jsem tady světlo. Hodně jasné." neřekla jsem jim, že kdybych si ho nevšimla, nejspíš bych tady neseděla.
Hanka se zasmála. "Když najednou všechno vypadlo a byla tma. Rozsvítily jsme svíčky a Jana jednu postavila. Támhle na stolek k oknu."
Podívala jsem se na očouzenou stěnu. "Chytly nám záclony. Ale měli jsme štěstí, že máme napuštěno spoustu vody do zásoby. " ukázala na hrnce rozestavěné po kuchyni.
"A teď jedna věc, která by mě vážně zajímala." podívala jsem se na ně. "jak jste se ocitly v zamčeném bytě bez klíčů?"