Deset dní - Den čtvrtý

Anotace: Když vás nakazí, máte jen deset dní. Pak se změníte. Většinou však nemáte ani těch deset dní. Chytí vás. Končíte. Můžete se snažit utíkat, ale nikdy neuniknete.

“Pojďte se mnou,” řekl kontrolor, když ráno vešel do dveří. Samozřejmě, to, že je ráno, byla jen moje domněnka. Ráno nemělo žádnou funkci. Oni mohli přijít, kdy chtěli. Ale co. Stejně jsem celou noc nespala. Jak bych mohla? Zradila jsem svoji kamarádku, odsoudila jsem malýho kluka k životu sirotka a dovolila jsem, aby zabili lásku mýho života. Spánek teď opravdu není pro mě. Takovou úlevu si nezasloužím.

I když bych kontrolorovi nejradši plivla do obličeje, tak jsem vstala a šla jsem s ním. Nepromluvila jsem na něho, nepodívala jsem se na něho. Neexistuje pro mě. Nikdo pro mě neexistuje.

Odvedl mě do místnosti s křeslem. Byla tam ta samá sestra, se svým milým úsměvem, který skrýval žraločí úmysly.

“Ruku, prosím.”

Apaticky jsem jí nastavila ruku. Obinadlo. Jehla. Krev. Ampule.

“Děkuji.”

Vstala jsem a nechala jsem se odvést zpátky do pokoje. Kontrolor mě stále držel za paži. Chtěla jsem mu tu ruku utrhnout. Než jsem vešla do pokoje, tak jsem se na chvíli podívala na dveře na konci chodby. Tam mě ten voják hodil. Tam mě chtěl zabít. Možná bych se mohla pokusit znovu utéct. Tentokrát by mě zabil. Nic by mě nezachránilo. A vůbec by mi to nevadilo.

“Snězte něco,” řekl mi kontrolor. Na stole byl zase tác s jídlem. Tvrdý, okoralý chleba a voda.

Beze slova, bez pohledu, jsem si sedla na postel a dívala jsem se na stěnu na opačné straně pokoje. Nebudu jíst. Nebudu dělat nic. Budu jen čekat.

“Já...”

“Mlčte. Běžte pryč.”

A on odešel.

Ani jsem se nepohnula. Seděla jsem a seděla.

Když jsem si uvědomila, že jsem nakažená, tak čas začal ubíhat podivuhodně rychle. Teď se ale zastavil. Jediné moje přání je, aby už byl konec.

Asi po půl hodině se kontrolor vrátil. “Pojďte se mnou.”

Tentokrát mě vedl na jiné místo. Ocitla jsem se před velkými dveřmi, daleko od mého pokoje, daleko od místnosti s křeslem. Vešla jsem dovnitř a srdce se mi sevřelo úzkostí.

V místnosti bylo dalších pět lidí. A tři z nich jsem znala. Susan a její syn Tommy. A ta hrozná sestra. Jednu stěnu místnosti vyplňovalo obrovské zrcadlo, zbylé byly neutrálně šedé.

“Janet?” Vydechla Susan, která držela pevně za ruku svého syna.

Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Ona je tady kvůli mě. Její syn je tady kvůli mě.

“Tak, a jste tady všichni,” sestra se na nás usmála. “Udělejte si pohodlí. Za chvíli to začne.” poté se otočila a spolu s kontrolorem odešla pryč.

“Co s námi udělají?” Zeptal se starší muž.

“Nic dobrého,” odpověděla mu mladá žena stojící vedle něho. “A určitě ne nic legálního.”

“Jak to myslíte?” nechápal muž. “Nic legálního?”

“Neposlouchej je, Tommy, neposlouchej,” Susan si dřepla k Tommymu. “Budeme v pořádku.”

Nervózně jsem pozorovala prosklenou stěnu. Poprvé po několika dnech jsem uviděla svůj obraz. Měla jsem strahné rysy, kruhy pod očima, vlasy špinavé. A můj pohled se změnil. I za tak krátkou dobu. Zmizela veškerá naděje.

“Co to...” Susan sebou trhla a narovnala se. Zmateně se chytla za hrudník a vyděšeně se na mě podívala. Pak sebou trhla, udělala krok zpět. Začala se třást, její tělo dělalo podivné, trhavé pohyby. Zvrátila hlavu dozadu a vydala ze sebe chrčivý zvuk. Pak se přikrčila a sklonila hlavu dolů. Zůstala nehybně stát.

Chytla jsem Tommyho za ruku a přitáhla jsem ho k sobě. Konečně jsem si uvědomila, co se děje. Ta žena měla pravdu, tohle není nic dobrého, ani nic legálního. Susan se proměnila. je z ní vraždící bestie. A z nás potrava. Nenechali nám ani našich deset dní.

Susan zvedla obličej a na všechny se postupně podívala. Oči teď měla podlité krví, na obličeji jí byly vidět žíly. Nebyla první proměněná, kterou jsem viděla, ale byla první po hodně dlouhé době. Trochu zavrčela a pak se pomalým, trhavým krokem vydala k postaršímu muži, který vyděšeně klopýtal zpátky, až narazil na zeď. Susan přišla až k němu. Hlavou se přiblížila k jeho krku a nasála vzduch. Pak se otočila a stejnými, děsivými pohyby došla k mladé ženě. Nasála vzduch a pak se vydala ke mně a k Tommymu, který začal plakat. Susan zopakovala celý proces. Nasála do sebe vzduch a pak se otočila. Několika rychlými skoky se ocitla u prosklené stěny a začala do ní tlouct pěstmi. Tommy mě křečovitě svíral za ruku. Místnost byla zaplněná zvukem jeho pláče a ran do skla.

Pak se otevřely dveře, jen na chvíli a v místnosti se ocitl další člověk, mladý muž. Někdo ho prohodil dveřmi a on spadl na zem.

Susan zavětřila. Muž se snažil postavit na nohy, ale nestihl to. Susan na něho skočila a s nadpřirozenou silou na něho zaútočila. Škrábala ho, kousala. Muž řval bolestí.

Sklonila jsem se k Tommymu a pevně jsem ho objala. Drobný obličejík měl schovaný v mém rameni. Držela jsem ho a snažila jsem se mu zacpat uši. Tohle není místo pro malé dítě.

Když muž přestal řvát, když byl mrtvý, tak se otevřely dveře a ozval se výstřel. Susan se skácela k zemi. Byla mrtvá.

Se zavřenýma očima jsem sevřela Tommyho ještě pevněji. Oběma se nám po tvářích kutálely slzy. Pak mi ho někdo vyrval z náručí. Další pár silných rukou mě zvedl na nohy a táhl mě pryč. Přes závoj slz jsem nic neviděla, ale nic mě nechránilo před Tommyho zoufalými výkřiky. Chtěl svoji maminku.

A pak jsem byla pryč. Už jsem nic neslyšela. jen jsem se nechala táhnout dál a dál.

Když jsme se konečně zastavili, tak jsem si uvědomila, že jsem zpátky ve své místnosti. Utřela jsem si oči rukávem. V hlavě jsem měla neskutečný zmatek, srdce mi svíral chlad a úzkosti, v hrudi jsem měla obrovskou, černou díru.

“Už jste v bezpečí,” ozvalo se nade mnou. Kontrolor.

“Ty...” Prodrala jsem přes zuby. Ze zoufalství a smutku se zrodí vztek a nenávist. Vrhla jsem se na něho a porazila jsem ho na zem. Snažila jsem se ho praštit, ale přes nový závoj slz jsem skoro nic neviděla. On mě chytl za obě ruce a osvobodil se. “Ty jeden parchante!” Chtěla jsem, aby trpěl, aby trpěl tak jako já, ale on byl silnější. Stále mě držel a já jsem na něho i přes svůj vztek nemohla.

“Jste v bezpečí,” zopakoval.

Moje touha praštit ho se tisíckrát zvětšila, stala se z ní obrovská vlna, stala se z ní tsunami. Vzpomněla jsem si, jak mě ještě včera utěšoval, jak mi dával naději, i když už musel vědět, co plánují. Vymanila jsem se z jeho sevření a začala jsem ho bouchat pěstmi plnou silou do hrudníku. Na obličej jsem nedosáhla. A on se přestal bránit. A já ho bouchala dál. Z každou další ránou se můj vztek umocňoval, stejně jako bezmoc a zoufalství. Z očí se mi vylévalo víc slz, než za celý život dohromady. Susan. Proměněná. Mrtvá. Její syn. Tommy. Všechno to viděl. My. Krutý pokus. Toby. Mrtvý. Já. Zničená. Svět. Zvrácený.

Ani nevím, kdy jsem ho přestala bít. Najednou jsem se o něho opírala a brečela jsem. On dal opatrně svoje paže kolem mě. Nechal mě vyplakat. Nechal mě vymlátit se. A teď mě držel. A já se držet nechala. Nechala jsem se držet někým, kdo se toho všeho účastnil. Účastnil se toho, co mě zničilo.

Nohy se mi podlomily, ale on mě zdržel. Pevně mě podepřel, nenechal mě spadnout. Pomohl mi sednout si na kraj postele. Sám si sedl vedle mě. Nepouštěl mě.

“Ty za to můžeš,” šeptala jsem.

“Já vím.”

“Jste krutí. Nemilosrdní. Proč?”

“Jinak to nejde.”

Odstrčila jsem se od něho. On mě pustil. “Běž pryč.”

“Janet...” Podíval se na mě pohledem, ve kterém jsem vyčetla podobné zoufalství, které zžíralo mě. On však pro to neměl důvod. “Je to vaše jméno?”

“Běž pryč.”

“Já...”

“Řekla jsem, abys šel pryč.”

“Dobře.” Vstal a chtěl odejít. “Janet?” Otočil se na mě u dveří. “Je mi to líto.”

Nic jsem na to neřekla. A on odešel.

Ještě nikdy jsem se necítila tak hrozně.

Hodiny a hodiny jsem seděla, společnost mi dělaly jen moje zmatené, zděšené myšlenky. Pohled na Susan už nezapomenu. Na pláč jejího dítěte už nezapomenu. A kontrolor. Toho nechápu. A ani chápat nechci.

Naštěstí pro mě už mi moc času nezbývá. Stanu se příšerou a nic mě nebude trápit. Na všechno zapomenu. Nic už nebude bolet.

Když si vzpomenu, že ještě před pár dny jsem byla obyčejný člověk. Neměla jsem žádné starosti, žila jsem naprosto spokojený život. Měla jsem svoji rodinu, svoje přátele. A teď nemám nic. Není to fér.

Přišel čas na další jídlo. Už jsem pochopila, že mi každý den dají dvě jídla, jedno ráno, druhé večer. Já jsem ale nejedla.

Na kontrolora jsem se ani nepodívala. Položil tác na stůl a odešel. Nejspíš dnes přijde ještě jednou. Řekne mi, abych zhasla světla, abych spala. Jenomže já nedokážu spát. Jak dlouho jsem už nespala? Šestatřicet hodin? To je nic. Už asi nikdy spát nebudu.

Nepletla jsem se. Kontrolor přišel zase.

„Zhasněte světla,“ řekl mi. Nic jsem mu na to neodpověděla. Ani jsem se na něho nedívala. Ale koutkem oka jsem zaznamenala, že pořád stojí ve dveřích. „Měla byste spát.“

Nedostal ode mě žádné slovo, žádný pohled.

„Janet…“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Přestaň říkat moje jméno.“ Žádný pohled. Jen slova.

„Omlouvám se.“

„Proč se omlouváš?“ Vstala jsem a konečně jsem se na něho podívala. „Máš snad výčitky? Já bych je měla. Ale ty je nemáš. Jsi jen jejich nástroj. Jsi jejich otrok. Ničíš svět. Jsi zlo. Oni jsou zlo. Vy všichni jste zlo. A to, co jste udělali dneska…“ Zatnula jsem ruce v pěst. Jeho obličej byl bez výrazu. Pohled mi netečně oplácel. „Byl to její syn. A vy jste ji nechali proměnit se před ním. Mohla ho zabít. Mohla zabít vlastní dítě. Mohla zabít nás všechny. A když nás náhodou nezabila, tak jste jí hodily někoho jinýho. A nechali jste jejího syna dívat. Jasně, my pro vás nejsme nic. Jsme jen zrůdy. Jsme příšery. Ale ještě před pár dny jsme nebyli. Měla jsem rodinu. Přátele. Život. A teď jsem nic. Nemám nic.“

Kontrolor se na mě díval a nic neříkal. Vypadal klidně a já ho za to nenáviděla. Pak udělal krok směrem ke mně. Pak další. Byli jsme od sebe vzdáleni jen několik centimetrů. Chtěla jsem ucouvnout, když v tom se ke mně naklonil a jemně mě políbil. Pak se odtáhl a vpaloval se do mě pohledem. Čekal. Čekal, co udělám já.

Uběhla chvíle. Pak další. Ani jeden z nás se nepohnul. Neměla jsem ani tušení, co dělat. V hlavě mi proběhlo tisíc myšlenek, ale já neposlechla ani jednu. On mě políbil. On. Kontrolor. Bez emocí. Proč mě políbil? Jaký k tomu má důvod? I když odhlédnu od nějakých emociálních důvodů… i nesprávný polibek ho může nakazit. A kdo by to riskoval. Ale je to jeho chyba. Ne moje. A možná…ale jenom možná…by se to dalo využít.

Políbila jsem ho zpátky. Krátce. Jemně.

Tohle nečekal. V očích jsem mu viděla šok. Nečekal, že bych ho políbila zpátky.

„Riskuješ,“ řekla jsem a dávala jsem si pozor, aby z mé tváře ani hlavu, nemohl vyčíst žádnou emoci.

„Já…“ Zašeptal. Tvářil se dokonale zmateně.

A mě bylo jasné, že on je moje jediná šance na záchranu. Nebo v opačném případě… na pomstu.

Opatrně jsem mu položila ruku na tvář. „Hodně riskuješ.“ Přitáhla jsem se k němu trochu víc a políbila ho o něco tvrději. Pak jsem se od něho odtáhla, otočila se a došla jsem na druhou stranu místnosti. Stála jsem k němu zády a čekala jsem, co udělá.

„Máš pravdu…“ Řekl, v hlase stopa zoufalství. „Já…jsem zlo. Dělám, co mi řeknou a já…vím, že je to špatné.“

Neotočila jsem se. Čekala jsem.

„Pořád jsem si říkal, že to tak musí být. Že to jinak nejde. Oni utíkali a my je chytali. Takový je systém. Ale pak jsi přišla ty. Dobrovolně. Chvíli po tom, co ses nakazila. Nechápal jsem to. Já…“

Pořád jsem nehybně stála. Ani on se nehýbal.

„Proč jsi sem přišla? Proč?“

„V televizi nám pořád říkali, že když se nakazíme, máme sem přijít. Jen poslouchám rozkazy.“ Ani známka emocí v hlase.

„Tak to není. Proč…proč jsi sem přišla?“ Při těch slovech došel až ke mně. Stál přímo za mnou.

Otočila jsem. „Chceš říct pravdu? Opravdu to chceš slyšet?“ Plameně jsem se mu dívala do očí. „Chceš to slyšet?“

„Ano. Chci to slyšet.“ Jeho pohled byl plný zoufalství. Tohle ho ničilo. Tohle ho spalovalo. Mezi námi neexistoval žádný volný prostor. Byl takhle šíleně blízko infikované, kterou nechápal. A já toho musím využít. Prostě musím.

„Nejdřív jsem chtěla utíkat. Opravdu jsem chtěla. Ale nejdřív jsem ještě naposledy potřebovala vidět svoji rodinu. Tak jsem se vrátila domů. Ještě před tím jsem ale potkala svoji kamarádku. Věděla, že jsem infikovaná. Měla ze mě strach,“ kontrolor se do mě vpíjel pohledem. On to opravdu potřeboval vědět. „A tak jsem od ní utekla. Ten její pohled nezapomenu. Ale doma…viděla jsem se jen s mým bratrem. A on mi chtěl pomoct. Nechal by mě v domě, schovanou, aby nás sousedé nemohli nahlásit. A já si uvědomila, že to nemůžu. Mohla bych je ohrozit. Mohla bych je nakazit. A venku…mohla bych nakazit ostatní. Mohla bych nakazit něčí sestru. Něčí matku. Mohla bych zničit rodiny. A to jsem nemohla dopustit.“ Sklopila jsem pohled. Nesmím to zkazit. „Je tu ještě další věc,“ zvedla jsem oči a podívala se na něho. „Věděla jsem, že tady bude on. Toby. Musela jsem ho vidět. Chtěla jsem svoje poslední dny strávit s ním. Chtěla jsem je strávit s někým, koho miluju.“

„A my ho zabili,“ zašeptal.

„A já vás za to nenávidím,“ zašeptala jsme taky. Stoupla jsem si na špičky, abych byla blíž k jeho obličeji. „Ani nevíš, jak moc.“

„Nenávidíš mě.“

„Ano.“

Zoufalství v jeho obličeji se ještě prohloubilo. „Tak proč…“

„Jsem tě políbila?“ Dopověděla jsem to za něho. Znovu jsem položila ruku na jeho tvář. Jemně jsem přitiskla svoje rty na jeho, jen na kratičký okamžik. „Odpověď na to musíš zjistit sám.“

Udělala jsem mu v hlavě zmatek. Zmateně se na mě díval, nechápal to. A nepohnul se ani o kousíček.

„Měl bys jít,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Budou tě hledat.“

„Jo, měl bych…jít.“ Stále se nehýbal. Myslím, že toho ani nebyl schopný.

O kousek jsem poodstoupila. A on udělal jeden zmatený krok směrem ke dveřím. Nepřestával se na mě dívat.

„Běž,“ zašeptala jsem.

A on mě poslechl. Alespoň z části se mu podařilo nasadit si zpět svoji neutrální masku. Otevřel dveře, věnoval mi poslední pohled a pak odešel.

Já jsem mohla začít plánovat, co udělám dál.

Mám ještě šest dní. Nepromarním je.