Vždycky něco končí, vždycky něco začíná . . .

Anotace: Minipovídka scifi? . . . tak se to stalo . . . je mi hrozně . . . na parapetu sedí nějakej Tvor . . . už si nevzpomínám . . . vtom slyším zvláštní zvuk . . . už se tolik nebojím . . .

Vždycky něco končí,

vždycky něco začíná . . .

     Tak se to stalo. Tajně jsem doufal, že za mýho života se to nestane. Jenomže všechno to, co jsem si o tom přečet´ v Archívech Dávnejch dob, tak to všechno tam naznačovalo, že k tomu jednoho dne dojde. A to se stalo právě dneska . . .

     Je mi hrozně. Dívám se z okna a vidím tu spoušť. Po ulicích bloudí lidi. Chodí sem a tam a neví, co mají dělat. Je to zoufalý. Já taky nevím, co mám dělat, tak zatím koukám z toho okna. . .

     Ale nejsem tu sám. Na parapetu sedí nějakej Tvor! Je to neuvěřitelný! Je to Tvor z  Dávný doby! Je nádhernej! Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje . . . Mohla by to bejt třeba srnka, ale ne, ty už přece před stoletími vyhynuly. Tohle je takovej malej Tvor opeřenej. Ano, tihle přežili do Našich časů. Čet´ jsem o nich v Archívu Dávnejch dob. Moc mě baví se v něm hrabat . . . No, to už teď nepůjde, nic totiž nefunguje . . . a pro jistotu jsem se rozhlédl po Místnosti. Ne, nic, jen ticho. Když jsem se podíval znovu z okna, Tvor už tam nebyl. Jsem tu zase sám.

     Tak čekám, ale nevím přesně, na co. Je mi deset a za chvíli už budu asi mrtvej. Život na naší planetě Ideal, dříve jí říkali Země, asi skončil . . . Ale možná, možná, že ještě uvidím mámu a tátu. Už si nevzpomínám, kdy jsem je vlastně naposledy  o p r a v d u   viděl . . .

      Máme to tak jako v každý jiný normální rodině, komunikace přes roboty. Máme dobrý vztahy. Když mají táta a máma míň práce, komunikujeme pak každý druhý měsíc. Ale roboti teď nefungujou.  Jak jsem řek´, nefunguje nic. To by se táta s mámou mohli vrátit sem do Místnosti. Stejně nemůžou pracovat na rozvoji naší „Ideální společnosti“, když nic nefunguje . . ., napadlo mě.

     Vtom slyším zvláštní zvuk, který jsem předtím nikdy neslyšel.  Dveře se otevírají nějakým podivným mechanickým způsobem a za nimi - jsou tam dvě postavy. Znám je. Jsou to oni. Táta a máma.

    Jdu k nim, trochu se bojím. Dívají se na mě a mlčí. Najednou mě máma přitiskne k sobě, a když mi dá svoji tvář na tu moji, cítím na puse sůl. Ale nevadí mi to, protože jinak cítím takový krásný teplo . . .

     Už se tolik nebojím, když teď budeme spolu takhle žít, a dokonce jsem se začal těšit na to nový neznámý, na to - co teprve přijde, na to - co teprve začíná . . .