PRVNÍ ČLOVĚK

„Drž to, do prdele!“ zařval mi do ucha Yoz-mxix. Koutkem oka jsem zahlédl, jak mu po skráních stékají čůrky potu. Oběma rukama jsem vší silou svíral třesoucí se páku přistávacího modulu. Byli jsme už jen několik desítek metrů nad neprostupným pralesem a nikde žádné vhodné místo, kam bych mohl stroj posadit.
„Tamhle!“ vykřikl Phlog-gluqg a ukázal na jakousi vyvýšeninu na dvou hodinách. Stočil jsem modul tím směrem; byla to stolová hora, přesně to jsme potřebovali.
Měkce jsme dosedli do trávy. Yoz-mxix mě uznale poplácal po rameni: „Jsi vážně pašák, Wqoh-xopte! Za to můžeš vystoupit jako první!“
Zůstal jsem jako opařený. Taková čest! Oči se mi zalily slzami a vděčně jsem Yoz-mxixovi stiskl pravici.
Phlog-gluqg mi podal srolovanou vlajku: „No tak do toho, hrdino. A nebul, začínám točit.“
Po opuštění modulu jsem na okamžik zůstal stát na schůdcích a rozhlédl se po krajině. Bylo tu překrásně, uchvátil mne především ten vzduch, který je u nás takovou vzácností a mohou si ho dopřát jen ti nejbohatší. Tady jsem ho mohl nasávat plnými doušky a zcela zdarma! Kdesi dole se ozýval praskot stromů a řev mohutných veleještěrů, které budeme muset zkrotit nebo vyhubit, abychom tuto nádhernou planetu, tuto naši mladší a větší sestru, kterou jsme po věky dosud jen zpovzdálí pozorovali, mohli osídlit.
Ještě jednou jsem se nadechl a došlápl na zemský povrch. Rozvinul jsem vlajku Spojených kráterů, jejichž vědci a inženýři se tolik zasloužili o to, že jsme zde dnes mohli přistát, zabodl ji do kypré hlíny a pohnutým hlasem spontánně pronesl slova, která se mi uzdála adekvátní k situaci: „Je to malý krok pro Měsíčňana, ale veliký skok pro Měsíc!“